Článek
Zkuste si někdy, když se vydáte „do světa“, tedy na nákup nebo městskou procházku, zkuste si spočítat, kolik jste viděli reklam?
Na ulici ponejvíce billboardy. To jsou ty velké silniční cedule, poutače všeho druhu - počínaje zastávkami hromadní dopravy. Pak sem tam reklamy ve vitrínách nebo výkladech, často i na samotných budovách např. super-hyper marketů. No a pak „vejdete dovnitř“. Do tramvaje či autobusu, do vlaku… a nejvíc pochopitelně je reklamy v samotných obchodech.
Samostatnou kapitolu tvoří pak reklamy, které pronikají k vám do soukromí. Často ve formě letáku do poštovní schránky. Pak také adresovaným reklamním dopisem… následuje nekonečný digitální útok do vašeho emailu, ze stránek, které sledujete, jakož i sociálních sítí… a ve finále vám prostě zatelefonují.
A rozlišit poctivou reklamu od té manipulující, tím spíše při volání, je opravdu velmi nesnadné a někdy i nemožné.
Ne, už dáááááááávno si nepamatujete, komu jste kdy poskytli telefon!
Pokud je to telefonát od přímého prodejce, možná se i někdy upamatujete. Jako třeba já dnes. Prý zástupce kosmetické firmy, z jejich webových stránek jsem před půlrokem (a možná i víc) něco nakupoval.
Ale ani pak ten telefonát neproběhl ideálně.
„Tento rozhovor je nahráván,“ zaznělo mi ve sluchátku a to jsem považoval za správné.
„Hovořím s panem Martinem Faltýnem?“
Zastřihal jsem ušima. Mimo jiné proto, že jsem si zrovna nedávno přečetl článek o tom, jak může být nebezpečné, když říkáte do telefonu „ANO“. Nejde o politickou stranu, ale o to, že článek varoval, že vaše „Ano“ může být použito k hlasovému potvrzení získání např. finanční půjčky, hypotéky či luxusního zboží…
A identita volající paní? Krom toho, že se mi zobrazuje, že číslo je příslušné ke Královohradeckému kraji, vše ostatní „vím“ jen to, co mi sdělila ona.
Byl jsem tedy v rozhovoru opatrný a po celou dobu jsem říkal cokoli, jen ne slova typu ano, souhlasím, přijímám atd.
Ono to mělo vůbec zajímavý průběh. Hlavní bylo, že po tu dobu, co jsem mluvil já, tak paní ze sebe každý 5 vteřin vydávala "Hh"… "Hh"… Když jsem se zastavil ve vysvětlování, proč o nabídce nerozhoduji já, ale někdo jiný, a zeptal se jí, proč pořád říká „Hh“, dotyčná mi odpověděla, že potvrzuje, že poslouchá.
Byl to samozřejmě kec. Neposlouchala vůbec. Jen čekala, až přestanu mluvit, aby mohla opět spustit svoji reklamně obchodní tirádu.
Požádal jsem jim, ať to neříká, že je to pro ucho nepříjemné. Tak na tu chvilku zmlkla a po mně spustila stavidla slov dál. Což je jedna z taktik: umluvit klienta rychlými kecy.
Nu, nedohodli jsme se. Vůbec.
V prvé řadě jsem ji požádal, ať mi doporučí webové stránky, kde jistě tu výhodnou nabídku naleznu. Následně jsem odmítl její snahu, zavolat mi „koncem měsíce“ (termínový nátlak) s tím, že nevím a netuším, co bude.
Velmi neochotně se se mnou rozloučila, když pochopila, že víc se mnou nebude.
Měla kliku, že jsem měl zrovna dobrou náladu, neb jsem byl po snídani, a věnoval tomu jejímu blábolení téměř 5 minut.
Vůbec reklamní telefonáty jsou kapitola sama pro sebe.
Jiný takový vykuk, tentokrát finanční makléř, mi začal tvrdit, že jsme spolu mluvili před půl rokem. (Vy byste si takový telefonát tak dlouho pamatovali?) Pochopitelně mne ROVNĚŽ oslovil celým jménem. Což je další z osvědčených triků, vyvolat pocit důvěrnosti.
Škoda, že mne v průběhu toho jeho mletí - ano, opět mluvil o překot! - nenapadlo mu říci, že před půlrokem jsme spolu těžko mohli mluvit, že jsem byl v zahraničí. (Někdy to musím použít jako trik z mé strany!)
Začal jsem mu tvrdit, že nemám o jeho nabídku zájem. Nedal se a znovu začal na mne tlačit. Opakoval jsem svoje slova… a jeho poslední nátlakový trik byl: „Počkejte, vy nemusíte platit nájem?“ - Čili opět nějaký vychytralý útok na „osobní hodnoty a potřeby“. Měl jsem sto chutí mu říci, že neplatím - což je teoreticky pravda, neb jsem ve společné domácnosti coby důchodce (ale ne, nebojte se! PODÍLÍM se na placení nájmu). - Ale byl dostatečně neodbytně otravný a tak jsem prostě zavěsil.
Jistě vám nemusím dvakrát říkat, že v obou případech jsem daná telefonní čísla zablokoval.
Mohl bych udělat i víc, na příklad čísla potvrdit nebo zaregistrovat na stránkách evidujících volající reklamavé otravy… ale nešť.
Používám i jinou taktiku.
Nebojím se začít telefonát slůvkem: „Slyším“, kterým se často představují spíše bezpečnostní složky. Když je dotyčný okamžitě identifikovatelný jako otrava - nejen nabídkou, ale třeba i cizojazyčným „акцентом“ - pokračuji větou: „Moment, já vás přepojím na naše zvláštní oddělení.“
Ještě se mi nestalo, že by dotyčný po této větě okamžitě nezavěsil.
No a samozřejmě, nejjednodušší taktikou - pokud se nechcete tak nějak podobně pobavit na účet volajícího - je prostě a sprostě zavěsit. A pochopitelně zablokovat, i když to je spíše symbolický akt, jak známo.
A nebo úplně na závěr:
NEZVEDAT TELEFONÁT OD NEZNÁMÉHO ČÍSLA
K čemuž vám držím palce, abyste se zbavili reklamavých vykuků co nejdříve. Jen je počítat s tím, že příště určitě zase přijdou s nějakým trikem, o kterém se reklamnímu mágovi Danielu Ogilvy, ani nesnilo ani v digitálním věku, což vše popsal. On se totiž zabýval reklamou čestnou a poctivou, zákazníka oslovující, nikoli znásilňující.
Škoda, že doba pokročila.
- - - - -
P.S.: Jistě i vy sami přijdete na další a možná i lepší triky podobných vykuků. Diskuse pod článkem je vám otevřena.
