Článek
Že by vzpomínka na poslední měsíc před, de facto už jakýmikoliv, volbami? A je jedno, jestli šlo o volbami do Senátu v České republice, tzv. midterms ve Spojených státech nebo volbami v jednotlivých zemích Německa.
Dnešní doba sociálních sítí se propisuje i do politiky a politického boje. Stejně jako algoritmy sociálních sítí živí hlavně „krev“, tak i politický boj a tahanice o voliče živí „boj“. Už ne tak program, ale boj. Boj proti druhým. Nebo také nenávist k druhým. Možná si teď říkáte, jestli jsem se nezbláznil, těžko přece bude kandidovat strana, která bude říkat potenciálním voličům - ti druzí jsou stejně dobří jako my. Oni jsou taky fajn kluci.
Jistě, že nebude. Ale je rozdíl mezi politickou konkurencí a nenávistí k ostatním. A nejde vůbec o extrémistické strany, jejichž cíleným programem je nenávist k lidem jiné rasy, náboženského vyznání či jiné třídy. Jde o řadu, vlastně běžných stran, které se tváří navýsost demokraticky.
Přeháním? Samozřejmě, že strana A nemá v programu - nenáviď voliče strany B. Na druhou stranu, pokud jediným programem strany A je, že všechno co udělá strana B, je špatně a „ty volíš stranu B? No tak to jsi úplný idiot“, tak to tu nenávist vyvolává. Pomalu, potichu. Opakuji, bavíme se o běžných stranách, které nemají v programu nějaké extrémy. Program? No… program je, že tu nechceme stranu B. A dál? No, něco tam máme, ale hlavní message je, že nechceme stranu B. Aha, OK. Jak to dopadá? No, třeba tak, že lidé začnou volit namísto strany A právě stranu B. Tím narůstá frustrace u strany A a jde to dál a dál…
Něco vám to připomíná? Ach ano, ODS či TOP09 vs. ANO. Tiskové konference po posledních volbách byly přímo ukázková - nedozvěděl jsem se nic, jen to, že se zabránilo ANO v ovládnutí senátu. Přímo nadšení. Skvělé. Až na to, že pro obě strany to bylo vítězství nevítězství. Mimochodem, ve volbách do Senátu i dle posledních průzkumů mnohem úspěšnější STAN zvolilo jinou, umírněnější, strategii.
Další příklad? Poslední volby do Sejmu (polská obdoba české poslanecké sněmovny) či volby v jednotlivých zemí v Německu. De facto už jakékoliv volby v USA. V zemi svobody, kde spolu Demokrat a Republikán ani nepromluví. Nesedne k jednomu stolu. Volíš demokraty? Rozvedu se. Neschopnost se domluvit zpravidla žádné ovace, žádný dlouhodobý zisk, nepřináší. Jen krátkodobé „lajky“. A pocit vítězství.
Nenávist ze „anonymních“ sociálních sítí se přenesla do politiky. Polarizace společnosti tím narůstá. Mnoho lidí nerozlišuje, jestli své názory „postuje“ anonymně v diskuzích či v komentářích pod nějakým příspěvkem, ale říká je veřejně. Nejeden starosta mi řekl, že v politice končí, protože už ho nebaví, jak mu lidi z vesnice nadávají. A nejen jemu - ale třeba i jeho dítěti ve školce, že jejího tátu nenávidí. Třeba proto, že mu dotyčný - starosta - nechce postavit za obecní peníze parkoviště před jeho domem.
Absence alternativ hraničící s nenávistí se mimochodem promítá do řady dalších každodenních činností - třeba do vztahů (buď a nebo - neexistuje možnost konsensu, na něčem pracovat) nebo do vyjednávání (z pozice síly to jde lépe, a to do doby, než se karty otočí).
Ale zpět k politice - nenávist jako politický program prostupuje politickou scénou stejně jako běžný každodenní život. Možnost kompromisu, domluvy je čím dál složitější. Extrémní případ pak ukazují nedávné protesty ve Francii či Itálii. Čím více se politická nenávist prosadí jako běžný standardní program, tím radikálnější bude. Protože stejně jako na sociálních sítí, průměrností už nejde zaujmout. Ani průměrnou nenávistí. Stupňů nenávisti není mnoho. Konečnou fází je občanská válka.
