My z konce světa: Hory, bernardýni a dětství, které se už nevrátí

Pro někoho by život vysoko v horách znamenal samotu, nepohodlí a dlouhou cestu prakticky kamkoliv. Pro Jurku, jeho staršího bratra Vuka a malou Gábinu je ale horská chata tím nejlepším místem na světě. Mají kolem sebe rodinu, lesy, sníh, kamarády a dva bernardýny, Bojara a Baryka, kteří se během seriálu stávají téměř stejně důležitými hrdiny jako lidé.

Právě tahle jednoduchost je na seriálu My z konce světa po více než padesáti letech možná nejzajímavější. Nikdo nepotřeboval kouzelný prsten, cestování časem ani mimozemské schopnosti. Stačila horská chata a jeden rok života rodiny, která se musí vypořádat s prací, dětmi, prvními láskami, konflikty i tím, že příroda není jen romantickou kulisou, ale někdy také velmi nebezpečnou silou.

Třináctidílný seriál vznikl v roce 1975. Režíroval jej Ludvík Ráža, scénář napsali Ota Hofman a Irena Hofmanová a mezi hlavními představiteli byli Jiří Máša, Radovan Lukavský, Zdena Hadrbolcová, Oldřich Vízner a Radka Jandáčková. Česká televize má dnes všech třináct zhruba šestadvacetiminutových dílů znovu přehratelných v iVysílání a letos v srpnu je také znovu odvysílala na ČT1.

My z konce světa nevzniklo jako původní televizní námět. Základem se stal román slovenské spisovatelky Kláry Jarunkové Brat mlčanlivého vlka, který poprvé vyšel v roce 1967.

Slovenské literární centrum jej charakterizuje jako příběh dospívání, sourozenecké soudržnosti, lásky a síly horské přírody. Právě tato kombinace se přenesla také do televizního seriálu. Nejde tedy jen o dobrodružství dětí na chatě, ale postupně především o rodinu a vztah mezi mladším Jurkou a jeho starším bratrem Vukem.

Zajímavý je přitom rozdíl mezi knihou a televizní obrazovkou. Jarunkové příběh je spojen s prostředím Nízkých Tater, zatímco filmový „konec světa“ našli čeští televizní tvůrci převážně v Krkonoších. Databáze filmových lokací identifikuje řadu záběrů v Peci pod Sněžkou a Malé Úpě; samotná seriálová chata stála v Peci pod Sněžkou a další scény vznikaly kolem Pomezních Bud, Hnědého vrchu či v Janských Lázních. Známá silnice v Malé Úpě se díky seriálu dostala dokonce do dalších filmových projektů.

Televizní tvůrci tedy slovenský literární svět nepřenesli na obrazovku mechanicky. Zachovali jeho horskou atmosféru, rodinu i základní postavy, ale vytvořili vlastní československý televizní prostor, který si mnoho diváků dodnes spojuje právě s krkonošskou krajinou.

Při prvním pohledu může seriál působit jako obraz bezstarostného dětství, který dnes vyvolává téměř automatickou nostalgii. Jurka lyžuje, běhá venku, tráví čas se psy a kamarády, zatímco rodiče se starají o horskou chatu. Děti nemají telefony ani počítače a nikdo jim každých pět minut nekontroluje polohu.

Jenže seriál ve skutečnosti příliš idealistický není.

Rodina musí tvrdě pracovat. Když se o zrekonstruované chatě začne psát a dorazí turisté, ani prázdniny neznamenají pro Jurku úplné volno, protože musí pomáhat s obsluhou. Jindy se dostane do problémů kvůli lovení chráněných pstruhů nebo se ztratí jeden z bernardýnů. Otec zároveň řeší staršího syna Vuka, který se rozhodne nepokračovat ve studiu a vyvolá tím doma vážný konflikt.

Právě vztah otce a Vuka dává příběhu hloubku, kterou bychom u dětského seriálu z poloviny sedmdesátých let možná nečekali. Radovan Lukavský hraje otce jako člověka zásadového a přísného, který chce pro své děti to nejlepší, ale zároveň není vždy schopen pochopit, že ony mohou svůj život vidět jinak. Oldřich Vízner zase nedělá z Vuka pouze vzdorovitého mladíka. Je to člověk stojící mezi rodinou a vlastní dospělostí, který hledá cestu, co bude dál.

Díky tomu není seriál jen vzpomínkou na dobu, kdy děti trávily celý den venku. Je také příběhem o chvíli, kdy děti začínají zjišťovat, že ani jejich rodiče nemají na všechno jednoduché odpovědi.

Herecké obsazení dnes působí jako velmi zajímavé setkání několika generací. Radovan Lukavský a Zdena Hadrbolcová vytvořili rodiče, Jiří Máša hrál Jurku, Radka Jandáčková malou Gábinu a Oldřich Vízner staršího Vuka. V dalších rolích se objevili například Josef Vinklář, Martin Růžek, Josef Bek, Zuzana Bydžovská, Yvetta Kornová, Ladislav Mrkvička, Stanislav Fišer nebo Ladislav Trojan.

Právě dětské postavy ale seriál drží při zemi. Jurka není malý televizní hrdina, který všechno vyřeší. Dělá chyby, bojí se trestu, chce zapůsobit na kamarády a postupně objevuje první sympatie k dívkám. Jeho sestra Gábina zase dokáže vidět svět s logikou, která je dokonale dětská a současně odzbrojující.

Totéž platí pro bernardýny Bojara a Baryka. Nejsou jen dekorací u horské chaty. Hrají důležitou roli v dětských dobrodružstvích, v pátrání i v samotném emocionálním vztahu dětí k horskému domovu. Česká televize je ostatně dodnes zmiňuje přímo v základní charakteristice seriálu.

A možná právě proto tehdejší svět působí tak přesvědčivě. Není postavený kolem jediné dětské hvězdy. Seriál ukazuje rodinu a komunitu, v níž má každý své místo a kde příběh jednoho člověka ovlivňuje všechny ostatní.

Kdo si seriál pamatuje pouze jako pohodové vyprávění o dětech, psech a zasněžené horské chatě, může být při návratu k závěrečným epizodám překvapen.

Hory nejsou v My z konce světa jen nádherným místem pro lyžování a dobrodružství. Už v prvních dílech se objevují varování Horské služby před lavinami. A na konci příběhu se právě lavina stane okamžikem, který zásadně změní život celé rodiny.

Dvanáctá epizoda Vánoce začíná přitom téměř idylicky. Rodina slaví Štědrý večer, za Vukem přijede jeho dívka Jana a všechno směřuje k jednomu z těch televizních Vánoc, která bychom čekali v rodinném seriálu. Následuje ale horský výstup, lavina a tragédie. V závěrečném dílu už rodina řeší odchod z chaty a přesun do města.

Právě tento obrat odpovídá také literární předloze. Slovenské literární centrum připomíná, že příroda v Jarunkové románu není jen romantická, ale že zásadně formuje lidské vztahy a může být nemilosrdná.

Pro dětský seriál je to poměrně odvážné. Tvůrci neslibují, že všechno dobře dopadne jen proto, že hlavními diváky jsou děti. Místo toho ukazují, že součástí dospívání je také zkušenost se ztrátou a skutečností, že domov, o kterém jsme si mysleli, že bude existovat navždy, může jednoho dne zmizet.

Právě díky tomu dostává i název My z konce světana konci úplně jiný význam.

Při dnešním sledování je velmi snadné propadnout jednoduchému tvrzení, že děti v sedmdesátých letech měly lepší život. Byly venku, měly hory, psy, kamarády a nepotřebovaly sociální sítě. Jenže samotný seriál tak jednoduchý obraz vlastně nepotvrzuje.

Jurka musí pomáhat rodičům s prací. Bojí se o svého bratra i o psy, dostává se do konfliktů a poznává, že dospělost přináší rozhodnutí, kterým dítě nemusí rozumět. Rodina pracuje od rána do večera a horská příroda dokáže být během několika okamžiků stejně nebezpečná, jako byla před stovkami let.

Možná nám proto při sledování My z konce světanechybí život roku 1975 jako takový. Spíš jeho tempo.

Dítě mohlo několik hodin jen chodit po lese, sáňkovat, lyžovat nebo si povídat s kamarádem. Příběh nepotřeboval během prvních pěti minut velkou zápletku. Tvůrci si mohli dovolit sledovat obyčejnou rodinu celý rok a postupně nechat diváka, aby její členy skutečně poznal.

A právě to může být důvod, proč se Česká televize k seriálu stále vrací. V srpnu 2026 odvysílala na ČT1 znovu všech třináct dílů a současně jsou přístupné v iVysílání.

Horská chata se změnila. Děti vyrostly. Svět kolem nás je rychlejší a technicky úplně jinde.

Přesto při pohledu na Jurku, který se svými bernardýny běží zasněženou krajinou, může člověka napadnout jedna jednoduchá věc.

Možná nebyl „konec světa“ vůbec špatným místem k dětství.