Matrix Revolutions mě nezklamal. Po letech funguje stejně silně

Jedné věci u celé původní trilogie Matrixu opravdu lituji: ani jeden z těch filmů jsem neviděl v kině. Když si dnes představím první Matrix na velkém plátně, dálniční sekvenci z Reloadednebo závěrečnou bouři v Revolutions, mrzí mě to možná ještě víc než tehdy. Také třetí díl jsem poznal až ve chvíli, kdy byl dostupný na DVD, přesto na mě jeho rozměr, atmosféra a vizuální síla zapůsobily okamžitě.

Po skončení jsem rozhodně nebyl zklamaný. Spíš naopak. Film mě místy dojal a jeho směřování mě vlastně ani zásadně nepřekvapilo, protože po Reloaded jsem očekával, že finále bude mířit právě tímto směrem – od filozofických otázek, virtuální reality a nejistoty směrem k válce, oběti a definitivnímu rozhodnutí. A zajímavé je, že se můj pohled ani po více než dvaceti letech nijak zásadně nezměnil.

Možná je jedním z problémů třetího Matrixu způsob, jakým byl přirozeně vnímán: jako další samostatné pokračování. Produkčně i dramaturgicky však byly Reloaded a Revolutions mnohem těsněji propojené. Střihač Zach Staenberg později popisoval práci na obou filmech prakticky jako zpracování jednoho obrovského scénáře, přičemž scény pro oba snímky vznikaly souběžně a také střih probíhal paralelně. VFX supervizor John Gaeta dokonce oba filmy vnímal jako jeden příběh rozdělený do dvou částí.

Přesně tak na mě oba snímky působí i divácky. Nikdy jsem Revolutions nevnímal jako slabšího příbuzného druhého dílu. Pro mě stojí Reloaded a Revolutions na stejné úrovni: jeden rozehraje otázky, konflikty a zásadní pochybnosti, druhý je dovede k vyústění. Proto mi připadá trochu nespravedlivé očekávat od třetího filmu další revoluci podobnou té, kterou přinesl první Matrix v roce 1999. Revolutions už nic takového dělat nepotřebuje. Je to závěrečný akt příběhu a jeho úkolem je především dokončit to, co předchozí film otevřel.

Nejsilnější na Revolutions pro mě není jediná konkrétní scéna, ale několik velkých momentů, které se postupně spojují do jeho specifické atmosféry. Obrana Zionu, Neo a Trinity, cesta do města Strojů, závěrečný střet Nea se Smithem, vizuální efekty i hudba – každá z těchto částí funguje trochu jinak, ale dohromady vytvářejí pocit nevyhnutelného konce.

Právě obrana Zionu ukazuje, jak dramaticky se série od prvního filmu proměnila. Původní Matrix v sobě spojoval hackerský thriller, kung-fu, cyberpunk a zásadní otázku, zda vůbec můžeme věřit realitě kolem sebe. Revolutionsnaopak na dlouhé minuty přechází téměř do válečného filmu. Lidé už nebojují o pochopení systému ani o odhalení dalšího tajemství. Bojují prostě o čas a o fyzické přežití.

Je to hlučné, obrovské a místy záměrně zahlcující. Stovky Sentinelů se valí do Zionu, proti nim stojí lidské obranné jednotky, výbuchy, kov, oheň a chaos. Přesto pro mě tato sekvence nikdy nebyla jen přehlídkou trikových možností. Funguje hlavně díky pocitu bezmoci. Lidé proti Strojům působí malí, zranitelní a téměř bez šance, takže monumentální efekty najednou dostávají velmi konkrétní lidský význam.

Úplně jinou cestou jde Neo. Jeho příběh se postupně vzdaluje klasickému modelu akčního hrdiny. V prvním filmu se učil pravidla systému porušovat, v Reloaded zjistil, že ani role Vyvoleného nemusí znamenat to, co si dlouho představoval, a v Revolutions stojí před podstatně těžší otázkou: co je člověk ochoten obětovat, pokud chce skutečně ukončit konflikt?

Právě témata oběti, lásky, volby, smrti a smíření na mě fungovala už při prvním zhlédnutí a fungují stejně i dnes. Nemám potřebu po letech hledat nový význam jen proto, abych si svůj tehdejší vztah k filmu nějak obhájil. Tyto vrstvy jsem vnímal už tehdy a právě ony způsobují, že pro mě film nezestárl jen na soubor velkých trikových sekvencí.

Významný je také vztah Nea a Trinity, který už není pouze romantickou protiváhou k hlavnímu konfliktu. Stává se jedním z motorů celého závěru. Jejich cesta do města Strojů je v jistém smyslu komornější než obří bitva o Zion, přesto v sobě nese možná ještě větší napětí. Film proti sobě staví dvě měřítka: tisíce lidí bojujících hluboko pod zemí o přežití a dva jednotlivce mířící prakticky sami přímo do centra světa svého nepřítele.

A potom je tu Smith. Jeho závěrečný souboj s Neem lze samozřejmě sledovat jako technologicky přepálený střet dvou téměř nadpřirozených bytostí, plný deště, zničených budov, letů vzduchem a fyziky, která už dávno opustila pravidla prvního filmu. Pod tím vším je však podle mě něco důležitějšího: otázka, zda vítězství vždycky znamená porazit protivníka větší silou. V tomto okamžiku se Revolutions paradoxně vrací k jedné z podstat Matrixu. Akce je jen viditelný povrch, zatímco skutečné rozhodnutí se odehrává někde hlouběji.

Velkou část účinku filmu pro mě vytváří také hudba Dona Davise. Oproti předchozím částem dostává v Revolutionsvýraznější prostor orchestrální monumentalita, která velmi dobře odpovídá rozsahu finále. Hudba už nepůsobí jen jako futuristický podpis Matrixu, ale místy získává téměř rituální charakter.

Právě v kombinaci s obrazem pomáhá filmu posunout se od technologií k něčemu mnohem staršímu a univerzálnějšímu. Pod všemi kabely, programy, Stroji a digitálními světy totiž nakonec zůstávají velmi jednoduchá témata: oběť, láska, smrt, víra a naděje. A to je jeden z důvodů, proč na mě Revolutionsfunguje i dnes.

Když film v listopadu 2003 vstoupil do kin, doprovázela jej mimořádná distribuční událost – byl uváděn ve stejném okamžiku v řadě zemí po celém světě a zároveň také ve formátu IMAX. Komerčně rozhodně nezmizel, když celosvětově utržil přes 400 milionů dolarů, zároveň však výrazně zaostal za předchozím Reloaded.

Ještě větší rozdíl byl patrný v přijetí kritiky. Část recenzentů oceňovala technické provedení, ale vyčítala filmu slabší emocionální dopad, přílišnou zahlcenost efekty nebo menší filozofickou sílu proti prvnímu Matrixu. Roger Ebert například uznával mimořádnou technickou úroveň filmu, ale přiznával, že mu chyběla silnější emocionální vazba k některým postavám.

Právě v tomto bodě se s částí dobové kritiky rozcházím. Já jsem emocionální vazbu neztratil. Naopak mám pocit, že ve třetím filmu už nejde tolik o další rozšiřování světa a přidávání nových otázek, ale o dokončení vztahů a motivů, které už série vybudovala. A pokud člověk přijme Reloadeda Revolutions jako dva díly jednoho velkého celku, začne podle mě třetí film fungovat přirozeněji.

Existují filmy, které člověk miloval před dvaceti lety a při návratu k nim začne bolestivě vnímat jejich slabiny. A potom jsou filmy, u nichž se mění především divák, zatímco jeho základní pocit zůstává. Matrix Revolutions u mě patří do té druhé skupiny.

Nemusím tvrdit, že jeho efekty dnes působí stejně převratně jako v roce 2003, ani předstírat, že jde o stejný typ filmu jako první Matrix. Není. Série se postupně proměnila z příběhu člověka, který odhalí, že jeho svět není skutečný, v rozsáhlou ságu o válce mezi lidmi a Stroji. Přesto nakonec nezáleží jen na armádách, programech a technologiích. Rozhodující jsou znovu lidská rozhodnutí.

Proto mě Revolutions při prvním zhlédnutí nezklamal, proto mě dokázal dojmout a proto na mě jeho témata oběti, lásky, volby, smrti a smíření působí stejně i dnes. Když oddělím Reloaded a Revolutions, vidím dva filmy. Když je ale nechám plynout jako jeden příběh, vidím velké finále, které začalo dávno před závěrečnými titulky třetího dílu.

A právě tak jsem ho vždycky vnímal.

Hodnocení filmu: 10/10