Speak & Spell: album, bez kterého by Depeche Mode nebyli

Pátého října uplyne 45 let od britského vydání Speak & Spell. Jedenáct skladeb, necelých čtyřicet minut hudby a Depeche Mode v podobě, která už o několik měsíců později přestala existovat. Hlavním skladatelem byl Vince Clarke, Martin Gore měl na původním albu pouze dvě vlastní kompozice a Dave Gahan zněl úplně jinak než muž, jehož hluboký hlas bude o několik let později jedním z poznávacích znamení kapely.

Ke Speak & Spell jsem se přitom dostal obrácenou cestou. Depeche Mode jsem nepoznával chronologicky od jejich začátků. První zásadní setkání pro mě představovalo Music for the Masses z roku 1987 a potom koncertní 101. Bylo mi kolem čtrnácti let a kapelu jsem tedy objevil už ve chvíli, kdy za sebou měla několik výrazných proměn a její hudba byla mnohem temnější, vrstevnatější a zvukově sebevědomější než na debutu.

V tehdejším Československu navíc nebylo samozřejmé zajít do obchodu a postupně si koupit kompletní diskografii západní kapely. Ke starším deskám se člověk dostával různými cestami a často s několikaletým zpožděním. Celé Speak & Spelljsem proto slyšel až někdy kolem sedmnácti let, tedy přibližně na začátku devadesátých let. Už při prvním setkání to pro mě nebylo „nové album Depeche Mode“, ale návrat k počátku něčeho, co jsem znal v podstatně vyvinutější podobě.

Možná právě proto jsem ani později neměl potřebu poměřovat Speak & Spell s Black Celebration, Music for the Masses, Violator nebo jinými deskami. Nikdy mě jako fanouška příliš nebavilo skládat alba Depeche Mode do definitivního pořadí. Debut pro mě znamená něco jiného: historicky i zvukově fascinující okamžik, kdy se celý příběh teprve začal psát. Bez této desky by nebylo nic z toho, co následovalo.

Původní britské LP vyšlo 5. října 1981 u Mute Records a obsahovalo jedenáct skladeb. Nahrávalo se v londýnském Blackwing Studios a producenty byli Depeche Mode společně s Danielem Millerem. Studio tehdy pracovalo s osm stopami, což dnes zní téměř neuvěřitelně. John Fryer, který na desce působil jako zvukový inženýr, později připomínal, že právě technické omezení vyžadovalo disciplínu: jednotlivé věci bylo nutné dobře připravit a nahrát správně, protože nekonečné možnosti pozdějšího digitálního studia neexistovaly.

Technická skromnost však albu paradoxně pomáhá. Aranžmá nejsou přeplněná, jednotlivé elektronické linky mají dostatek prostoru a většina skladeb stojí na několika přesně vybraných motivech, melodii, rytmu a opakování. Daniel Miller přinesl do studia také zkušenosti s analogovým sekvencováním a Vince Clarke později vzpomínal, že možnost vytvářet pomocí ARP sekvenceru přesně synchronizované pasáže pro něj byla zásadním objevem.

Clarke tehdy nebyl pouze jedním ze čtyř členů. Daniel Miller jej zpětně popsal jako hlavní hnací sílu skupiny: psal většinu skladeb a výrazně se podílel na aranžmá. Martin Gore přinesl na původní britské album jen Tora! Tora! Tora! a instrumentální Big Muff. Právě znalost toho, co se stane po Clarkově odchodu, dává dnešnímu poslechu zvláštní perspektivu. Posloucháme totiž kapelu těsně předtím, než se zásadně změní její autorské centrum.

Lepší název pro první skladbu debutového alba si snad ani nelze představit. New Life skutečně zní jako otevření dveří do něčeho nového. Je mladistvá, zvědavá a nakažlivě energická. Právě tahle pozitivní energie je důvodem, proč ji mám rád dodnes. Syntetické linky jsou jasné, rytmus přímočarý a melodie okamžitě zapamatovatelná. Gahanův hlas je ve srovnání s pozdějšími roky lehčí a méně autoritativní, ale právě to k charakteru skladby patří.

Clarkeův text je spíše sledem obrazů než klasickým příběhem a velkou část významu proto nese samotná hudba. To je ostatně vlastnost, která se vrací na celé desce: elektronické motivy, rytmus a barva zvuku někdy sdělují víc než slova. New Lifenavíc znamenala pro skupinu první opravdu výrazný britský průlom. V singlovém žebříčku dosáhla jedenáctého místa a držela se v něm patnáct týdnů.

Hned následující I Sometimes Wish I Was Dead ukazuje, jak klamný může být samotný název. Místo depresivní elektroniky přichází svižná, lehká a téměř rozpustilá píseň. Kontrast názvu a zvuku je jedním z jejích kouzel. Zároveň připomíná, že raní Depeche Mode ještě nehledali temnotu za každou cenu a dokázali se pohybovat v prostoru čistého popu bez potřeby dodávat mu dodatečnou závažnost.

U Puppets už se barevný povrch lehce kalí. Skladba působí jako příběh vztahu založeného na ovládání a manipulaci, hudební strohost pak motiv loutky ještě zvýrazňuje. Není důvod zpětně z ní vyrábět předzvěst Black Celebration, ale právě podobné momenty připomínají, že ani Clarkeho skladatelský svět nebyl jen souborem veselých refrénů.

Boys Say Go! naopak stojí především na energii. Úvod připomínající davový pokřik dává skladbě téměř koncertní charakter a celé tři minuty jsou postavené na pohybu, opakování a několika velmi jednoduchých motivech. V tom je raná síla Depeche Mode dobře slyšitelná: není potřeba složité aranžmá, jestliže správně zvolená kombinace rytmu, syntetické basy a krátkých melodických figur dokáže skladbu okamžitě rozhýbat.

Podobným paradoxem je Nodisco. Už samotný název jako by se taneční hudbě vysmíval, přesto má skladba k parketu velmi blízko. Není to klasické disco; rytmus je strožejší, elektronická basa mechanická a jednotlivé zvuky působí téměř geometricky uspořádaně. Právě tady je dobře slyšet Clarkeho schopnost vystavět popovou píseň z několika zdánlivě obyčejných částí a dát jim pomocí opakování výrazný charakter.

A potom přichází What's Your Name?. Ke skladbě, kterou by někdo mohl zpětně označit za jednu z nejnaivnějších na albu, mám možná trochu zvláštní vztah. Vždycky mi připadala lehce bláznivá, až potrhlá – a právě proto ji mám rád. Je veselá, hravá a svou opakovanou charakteristikou „pretty boy“ téměř rozverná.

Když ji postavíme vedle Blasphemous Rumours, Strippednebo Walking in My Shoes, skoro se nechce věřit, že jde o stejnou kapelu. Jenže právě v tom spočívá její význam. Při zpětném pohledu máme tendenci chtít, aby mladí Depeche Mode už v roce 1981 zněli jako jejich budoucí verze. Proč by ale měli? Byli mladí, objevovali možnosti elektronických nástrojů a dovolovali si být veselí, jednoduchí, přehnaní nebo prostě zábavní. What's Your Name? pro mě není omyl debutu. Je součástí jeho nevinnosti.

Právě po této části alba začne být cesta zajímavější. Photographic je chladnější, napjatější a mnohem méně roztomilá. Má navíc mimořádné místo v historii skupiny. Její starší verze vznikla pro kompilaci Some Bizzare Album a oficiální archiv Depeche Mode ji označuje za vůbec první skladbu, kterou kapela profesionálně nahrála. Album nabídlo pozdější, propracovanější variantu.

Elektronické motivy, rytmus a Gahanův zpěv jsou tentokrát sevřenější a skladba místy působí jako jeden přesně pracující stroj. Text pracuje s fotografií, obrazem a pozorováním, ale není potřeba do něj vkládat složitou filozofii. Důležitější je určitá chladná distance, kterou vytváří hudba. Pokud bych měl na debutu hledat jednu z písní, u nichž lze nejvýrazněji zaslechnout vzdálený stín budoucích Depeche Mode, Photographicby mezi nimi rozhodně byla.

A hned za ní se objeví Martin Gore. Tora! Tora! Tora!je jedna ze dvou jeho skladeb na původní desce a rozdíl je slyšitelný. Atmosféra je neklidnější, dramatičtější a obraznější. Neznamená to, že tady už máme hotový Goreův autorský rukopis následujících desetiletí – tak jednoduché dějiny nikdy nejsou. Přesto jako by se najednou změnil způsob, jakým skladba zachází s prostorem a náladou. Okamžitý popový refrén už není jediným cílem; větší význam začíná mít samotný pocit ze zvuku.

Druhá Goreova kompozice Big Muff je instrumentální a právě absence textu umožňuje soustředit se na zvuk jako samostatný výrazový prostředek. Opakující se motivy vytvářejí malou elektronickou laboratoř, v níž syntezátor nemusí napodobovat tradiční nástroj, ale může vytvářet vlastní prostředí. Když člověk zná pozdější fascinaci Depeche Mode zvukovým designem na deskách Construction Time Again, Black Celebration nebo Violator, je velmi lákavé vnímat Big Muff jako jeden z prvních nenápadných kroků tímto směrem. Autorství obou Goreových skladeb potvrzují i původní údaje k albu.

Any Second Now (Voices) pak celé album na chvíli zklidní. Autorem je stále Vince Clarke, ale hlavní vokál zpívá Martin Gore. Skladba je jemnější, zasněnější a intimnější než většina desky. Po výrazných rytmech a jasných syntetických motivech se otevře větší prostor a hudba už posluchače netlačí dopředu, spíše ho na chvíli zastaví.

Při znalosti dalšího vývoje kapely se samozřejmě těžko ubránit myšlence na to, jak důležitým druhým hlasem Depeche Mode se Gore stane. Později ponese řadu jejich nejintimnějších skladeb. Tady je tento svět ještě jen naznačený, což mu při dnešním poslechu dodává zvláštní půvab.

A nakonec přichází skladba, která debut Depeche Mode dávno přerostla. Just Can't Get Enough mám rád dodnes a nikdy jsem ji nevnímal jako něco, za co by se měl fanoušek pozdějších, temnějších Depeche Mode snad omlouvat. Její síla spočívá právě v bezprostřednosti. Stačí několik úvodních tónů a člověk okamžitě ví, co přichází. Je pozitivní, melodická a nakažlivá bez potřeby komplikované stavby.

Na koncertech funguje jako skvělé koření. Mezi monumentálnějšími, temnějšími a emocionálně těžšími skladbami se najednou objeví něco téměř bezstarostného a publikum reaguje během několika sekund. To už dávno není jen nostalgie po roce 1981. Ta melodie má stále schopnost okamžitě spojit tisíce lidí.

Singl vyšel v Británii 7. září 1981. Byl třetím singlem Depeche Mode, jejich prvním britským Top 10 hitem, prvním singlem s klasickým videoklipem a zároveň posledním singlem vydaným v době, kdy byl Vince Clarke ještě členem kapely. V britské hitparádě vystoupal na osmé místo.

Jeho další život by v době vzniku těžko někdo předvídal. Skladbu si přisvojili také fotbaloví fanoušci, nejznáměji příznivci skotského Celticu, kteří její melodii proměnili ve stadionový chorál. Andy Fletcher později říkal, že kapelu takové přijetí těší. Píseň postupně převzali i příznivci dalších klubů.

A ještě jeden detail ukazuje její mimořádnou životnost: původní nahrávka se v roce 2011 znovu na jeden týden objevila v britské singlové hitparádě, tentokrát na 74. místě.

Just Can't Get Enough tak dávno není pouze závěrečnou položkou Speak & Spell. Začala žít nezávisle na albu, době i původní sestavě, která ji nahrála.

Na příběhu Speak & Spell je právě tohle možná největší paradox. Deska představovala úspěšný začátek Depeche Mode a současně konec jejich úplně první podoby. New Life skončila v Británii jedenáctá, Just Can't Get Enough osmá a album samotné dosáhlo desátého místa. V britském albovém žebříčku vydrželo 32 týdnů, což byl pro mladou skupinu na nezávislém labelu mimořádně přesvědčivý start.

Jenže Vince Clarke odešel a hlavní skladatelská odpovědnost připadla Martinu Goreovi. Tím se Depeche Mode ocitli v situaci, která mohla znamenat konec právě ve chvíli, kdy se jim začalo dařit. Místo toho vznikla jiná verze kapely.

A právě díky tomu dnes Speak & Spell působí skoro jako uzavřená kapitola. Není to pouze první díl dlouhé série napsaný stejným způsobem. Je to spíš prolog, po němž se změní hlavní autor a s ním postupně také hudební jazyk celé skupiny.

Do historie debutu přitom patří ještě jeden detail. Dreaming of Me, vůbec první singl Depeche Mode, na původním britském LP Speak & Spell nebyla. Americká verze měla jiné pořadí a skladbu obsahovala, stejně jako řada pozdějších vydání, takže ji dnes mnoho posluchačů s albem automaticky spojuje. Původní britská deska ale začínala New Life a končila Just Can't Get Enough.

A při zpětném pohledu je na tom skoro něco symbolického. Začíná nový život – a na konci ho člověk ještě pořád nemůže mít dost.

Když dnes Speak & Spell poslouchám, nepotřebuji určovat, na jaké místo patří mezi alba Depeche Mode. Každá jejich deska vznikala v jiné době a jiné situaci a debut je v tomto ohledu možná nejextrémnějším příkladem.

Samozřejmě je slyšet, že Depeche Mode později vytvořili mnohem vrstevnatější, ambicióznější a zvukově propracovanější hudbu. Dave Gahan se jako zpěvák během dalších let zásadně proměnil a Martin Gore se stal autorem, jehož rukopis určoval směřování kapely po desetiletí. Jenže posuzovat Speak & Spell hlavně podle toho, co přišlo po něm, by podle mě nebylo fér. Je potřeba vrátit jej do roku 1981, kdy tihle čtyři mladíci nemohli vědět, že jednou vzniknou Black Celebration, Music for the Masses, 101 nebo Violator.

Když jsem album poprvé slyšel až o mnoho let později, měl jsem jednu výhodu, kterou jeho první posluchači neměli: znal jsem jeho budoucnost. A právě v tom je pro mě dnes možná největší kouzlo Speak & Spell. Při poslechu můžeme v jednoduchých sekvencích, mladém Gahanově hlasu, chladnější Photographic, Goreově Tora! Tora! Tora! nebo nezničitelné melodii Just Can't Get Enough hledat náznaky věcí, které přišly později.

Jenže čtyři mladíci, kteří tuto desku nahrávali, žádný Violator, stadionová turné ani více než čtyři desetiletí další kariéry před sebou neviděli. Prostě vytvářeli své první album.

A proto pro mě Speak & Spell není nedokonalou ani příliš veselou verzí budoucích Depeche Mode. Je dokumentem chvíle, kdy ještě nic nebylo jisté. Okamžiku, kdy se jejich svět teprve začínal skládat dohromady.

Bez tohoto okamžiku by nebylo nic z toho, co přišlo potom.