Crash jsem pustil náhodou. Dnes je to můj nejoblíbenější film

Pokud si dobře vzpomínám, bylo to zhruba rok poté, co se film dostal k divákům. Hledal jsem na DVD nějaký opravdu příběhový film a Crash jsem si pustil vlastně náhodou. Žádné velké očekávání, žádný předem vytvořený vztah k filmu. O to silnější bylo překvapení.

Dnes, po více než dvaceti letech, můžu říct něco, co o mnoha filmech říct nedokážu: Crash na mě neztratil nic ze své síly. Možná naopak. A když bych měl vybrat jediný film, který je mi ze všech nejbližší, velmi pravděpodobně by to byl právě on.

Ne kvůli Oscarovi. Ne kvůli hvězdnému obsazení. A dokonce ani pouze kvůli tématu rasismu, se kterým je film nejčastěji spojován.

Nejsilnější jsou pro mě příběhy jednotlivých lidí a způsob, jakým se jejich životy nečekaně dotýkají. Člověk, kterého během několika minut odsoudíme, se najednou zachová úplně jinak, než bychom čekali. Oběť se může sama dopustit předsudku. Ten, kdo selže způsobem, který se těžko odpouští, může později udělat něco správného.

Crash mi pokaždé připomíná, jak nebezpečně jednoduché je rozdělovat lidi na dobré a špatné.

Paul Haggis s Bobbym Morescem vystavěli film jako mozaiku několika propojených příběhů odehrávajících se v Los Angeles. Potkávají se v ní policisté, detektivové, zloději aut, úspěšný televizní režisér, státní zástupce s manželkou, zámečník nebo íránský majitel obchodu.

Neexistuje tu jeden klasický hrdina, kterého bychom následovali od začátku do konce. Jedna postava na chvíli ustoupí jiné, zdánlivě samostatné osudy se spojí a člověk postupně zjišťuje, že téměř nikdo není pouze tím, čím se zdál při prvním setkání.

Právě tahle konstrukce mě bavila už při prvním zhlédnutí a funguje na mě dodnes.

Haggis později vysvětloval, že jeden z impulsů pro vznik filmu sahal až do roku 1991, kdy ho v Los Angeles přepadli a ukradli mu auto. Namísto toho, aby přemýšlel pouze nad tím, co se stalo jemu, začal uvažovat také nad lidmi, kteří ho přepadli – kdo byli a co se s nimi mohlo stát. Z této otázky postupně vyrostl mnohem širší příběh o strachu, předsudcích a našem vztahu k lidem, které neznáme.

A přesně tuto zvědavost podle mě Crash přenáší i na diváka. Co vlastně víme o člověku, kterého jsme během několika vteřin zařadili do nějaké škatulky?

Od této části článek obsahuje spoilery.

Když přemýšlím, proč se ke Crash stále vracím, vybaví se mi především dvě scény.

První souvisí se zámečníkem Danielem, kterého hraje Michael Peña. Jeho malá dcera Lara se bojí střelby. Daniel ji proto uklidní krásným dětským příběhem – dá jí pomyslný neviditelný neprůstřelný plášť, který ji má chránit.

Je to drobná scéna mezi otcem a dcerou. Žádné velké gesto. Otec prostě hledá způsob, jak dítěti vrátit pocit bezpečí.

Jenže později se tento příběh vrátí způsobem, který patří pro mě k nejsilnějším okamžikům celého filmu.

Rozzuřený majitel obchodu Farhad přijde za Danielem s pistolí. Lara vidí, že je její otec v nebezpečí, a protože věří, že má svůj kouzelný plášť, rozběhne se k němu, aby ho ochránila. Padne výstřel.

Poprvé jsem tu scénu sledoval s naprostým napětím a funguje na mě dodnes. Lara nakonec zraněna není – Farhadova zbraň obsahuje slepé náboje, které předtím koupila jeho dcera Dorri.

Někdo může namítnout, že jde o dokonale připravenou scenáristickou konstrukci. Samozřejmě že jde. Jenže mně nevadí. Protože to není pouze trik s pistolí. V jediné scéně se propojí strach dítěte, láska otce, hněv jiného člověka a nedorozumění, které mohlo skončit tragédií.

A pak je tu druhá scéna, která je ještě komplikovanější.

Policista John Ryan v podání Matta Dillona zastaví automobil, ve kterém jede Cameron Thayer se svou ženou Christine. Během kontroly Ryan Christine ponižujícím způsobem sexuálně osahává.

Je to scéna, při které není potřeba hledat žádné „ale“. To, co udělá, je nepřijatelné.

Později se jejich cesty zkříží znovu. Christine zůstane uvězněná v havarovaném automobilu, který ohrožuje požár. A člověkem, který se k ní dostane, je právě Ryan.

Ona ho pozná.

Nechce, aby se jí dotýkal. Nechce jeho pomoc. Ví, kdo před ní stojí a co jí provedl.

A on ji přesto nakonec z auta zachrání.

Právě tato dvojice scén pro mě obsahuje podstatu Crash.

Ryanův pozdější čin nevymaže to, co udělal předtím. Zachránit někomu život není kouzelná guma, která smaže ponížení a zneužití moci. A přesto Haggis odmítne divákovi nabídnout pohodlné řešení, podle kterého je jeden člověk jednoduše padouch a jiný jednoduše hrdina.

Tentýž člověk může selhat a může pomoci. Může někomu ublížit a jindy riskovat, aby zachránil někoho jiného.

Neznamená to, že všechno je omluvitelné. Znamená to pro mě něco mnohem nepříjemnějšího: člověk se do jedné morální škatulky často nevejde.

Právě v tomto bodě se názory na film výrazně rozcházejí.

Roger Ebert patřil k jeho velkým zastáncům. Oceňoval právě skutečnost, že postavy mohou být zároveň oběťmi předsudků a samy předsudkům podléhat. Crash nakonec označil za svůj nejlepší film roku 2005.

Na druhé straně stáli kritici, kterým vadilo přesně to, co na filmu oceňují jeho příznivci: příliš mnoho náhod, viditelná konstrukce příběhu, vyhrocené situace a skutečnost, že rasový konflikt prostupuje téměř každou dějovou linkou. Dobová recenze Los Angeles Times byla v tomto směru mimořádně tvrdá a film kritizovala za schematičnost i přehnané používání stereotypů.

Rozumím této výhradě. Jen ji při sledování nesdílím.

Crash pro mě nikdy nebyl dokumentem, který má dokazovat, že přesně takto vypadá běžný den každého obyvatele Los Angeles. Vnímám ho spíš jako koncentrované podobenství o lidech, kteří jsou vystaveni situacím, v nichž se ukazuje jejich strach, vztek, předsudky, soucit i schopnost udělat něco nečekaného.

Ano, některá setkání jsou až osudově přesná. Ano, scenárista nás na určitých místech vede tam, kam potřebuje.

Jenže já u filmu nepotřebuji neustále vidět mechanismus, který je pod příběhem ukrytý. Potřebuji především věřit emocím postav. A u Crash jim věřím.

Velkou část atmosféry pro mě vytváří také hudba Marka Ishama.

Není to soundtrack, který by se snažil každou scénu přebít. Často funguje téměř nenápadně, jako další emocionální vrstva pod obrazem. Crash je film plný střetů, hlasitých hádek a prudkých změn nálad, ale právě hudba dokáže některým okamžikům dodat zvláštní klid a melancholii.

A možná i proto ve mně jednotlivé příběhy nezůstávají jako izolované epizody. Přestože se mění prostředí i postavy, film má pro mě od začátku do konce jednu společnou náladu – trochu smutnou, trochu neklidnou, ale nikdy úplně bez naděje.

Crash získal při 78. ročníku Oscarů šest nominací a tři ceny: za nejlepší film, původní scénář a střih. Paul Haggis byl nominován za režii a Matt Dillon za vedlejší mužský herecký výkon.

Je to velký úspěch, který se s filmem samozřejmě spojuje dodnes.

Pro můj vlastní vztah k němu je ale téměř nepodstatný.

Kdyby Crash žádného Oscara nezískal, fungoval by na mě stejně. A stejně tak můj názor nemění skutečnost, že patří mezi filmy, o jejichž vítězství se dodnes vedou spory. Dokonce i v samotném Los Angeles vyvolával velmi rozdílné reakce – jedni v něm poznávali skutečné společenské napětí, jiní jeho obraz města považovali za přehnaný a stereotypní.

Možná je vlastně příznačné, že právě film o lidech, kteří svět vidí velmi rozdílně, dokázal stejně výrazně rozdělit své publikum.

Když se ke Crash vracím dnes, nečtu ho jinak než při prvním zhlédnutí. Jeho základní myšlenka se pro mě nezměnila.

Změnil se spíš svět kolem.

Je to samozřejmě můj osobní pocit, ne něco, co bych chtěl vydávat za objektivní diagnózu společnosti. Mezilidské vztahy na mě ale dnes často působí chladněji a komunikace agresivněji. Sociální sítě navíc umožnily, abychom člověka posoudili během několika sekund podle fotografie, jednoho komentáře nebo jediné věty.

Někdy ani nepotřebujeme vědět, kdo skutečně je.

Stačí nám, co napsal. Koho sleduje. Jak vypadá. Odkud pochází. K jaké skupině jsme si ho právě přiřadili.

A právě proto mi Crash připadá možná ještě aktuálnější než při prvním setkání na DVD.

Neříká, že jsou všichni stejní. Neříká ani, že špatné jednání nemá mít následky. Pro mě říká něco jiného: než si budeme myslet, že přesně víme, kdo stojí před námi, možná bychom měli připustit, že známe jen malou část jeho příběhu.

Existují filmy technicky dokonalejší, subtilnější nebo méně závislé na scenáristických náhodách. Chápu také, proč někomu může způsob, jakým Crash pracuje s emocemi a předsudky, připadat příliš přímočarý.

Na mém vztahu k filmu to nic nemění.

Když jsem ho kdysi téměř náhodou vložil do DVD přehrávače, hledal jsem prostě dobrý příběhový film. Dostal jsem několik příběhů najednou – a některé obrazy z nich si pamatuji dodnes.

Malou holčičku přesvědčenou, že ji ochrání neviditelný plášť.

Ženu uvězněnou v automobilu, která musí přijmout pomoc člověka, od kterého ji přijmout nechce.

A především film, který mi už tehdy připomněl něco, čemu věřím dodnes: člověk může v jedné chvíli strašně selhat a v jiné udělat něco správného. Jedním činem ještě nemusíme znát celý jeho příběh.

Možná právě proto je Crash po více než dvaceti letech stále filmem, ke kterému se vracím.

A pokud bych měl dnes opravdu vybrat svůj vůbec nejoblíbenější film, byl by to nejspíš právě on.

Moje hodnocení: 10/10