Členové Depeche Mode vlastní singl zatratili. Já ho poslouchám dodnes

Když jsem It’s Called a Heart někdy kolem roku 1992 nebo 1993 poprvé slyšel, vůbec jsem ji nevnímal jako nějaký problematický singl Depeche Mode. Kapelu jsem poslouchal už od roku 1988 a v tehdejších podmínkách jsme se k její kompletní tvorbě dostávali postupně. Videoklipy nebyly jednoduše na dosah a mnohé jsme objevovali až později s MTV a dalšími hudebními televizemi. Mně se ta píseň líbila hned, především její zvuk, který mi připomínal některé pasáže a nálady alba Some Great Rewardz roku 1984. A překvapivě se na tom za více než třicet let mnoho nezměnilo. It’s Called a Heart mám rád pořád a stále patří do mého osobního playlistu Depeche Mode.

Jenže samotná kapela byla k písni postupem času podstatně nemilosrdnější.

It’s Called a Heart vyšlo ve Velké Británii 16. září 1985 u Mute Records. Martin Gore napsal skladbu, Dave Gahan ji nazpíval a produkce vznikla ve spolupráci Depeche Mode s Danielem Millerem. Nahrávalo se v Genetic Studios, mixovalo v Livingston Studios. Na druhé straně sedmipalcového singlu se nacházela skladba Fly on the Windscreen – a právě tady začíná jeden z nejzajímavějších příběhů kolem singlů Depeche Mode.

Alan Wilder byl proti tomu, aby se It’s Called a Heart vůbec stalo A-stranou. Podle jeho pozdějšího vysvětlení mu připadalo příliš popové a znamenalo podle něj krok zpět. Za podstatně silnější považoval právě Fly on the Windscreena prosazoval, aby pořadí obou písní bylo opačné. V jednom mu musím dát za pravdu i jako člověk, který má It’s Called a Heart opravdu rád. Fly on the Windscreen má větší rozměr. Je temnější, napínavější, zvukově odvážnější a mnohem přesvědčivěji ukazuje, kam se Depeche Mode právě chystali. Stačí si uvědomit, co následovalo: o několik měsíců později přišlo Black Celebration.

Právě znalost dalšího vývoje kapely může It’s Called a Heart škodit. Posloucháme-li ji dnes chronologicky mezi Some Great Reward a Black Celebration, působí zvláštně. Depeche Mode už měli za sebou Everything Counts, People Are People, Master and Servant, Blasphemous Rumoursnebo melancholickou Shake the Disease. Jejich hudba byla stále vrstevnatější, tvrdší a emocionálně komplikovanější. Vedle toho přichází It’s Called a Heart jako melodicky velmi přístupná skladba s jasným refrénem, výrazným rytmem a zvukem, který v některých okamžicích připomíná ještě období Some Great Reward.

Právě proto mě možná při prvních posleších tolik oslovila. Neslyšel jsem ji v září 1985 jako aktuální nový singl kapely, od kterého se očekával další vývoj. Poznával jsem ji s několikaletým odstupem jako součást už existujícího světa Depeche Mode. Alan Wilder v ní mohl v roce 1985 slyšet krok zpět. Já v ní o několik let později slyšel jednoduše další Depeche Mode, které jsem tehdy postupně objevoval. Oba pohledy mohou být pravdivé současně.

It’s Called a Heart rozhodně nepatří k nejsložitějším skladbám Martina Gorea. Její hlavní melodická myšlenka je okamžitě čitelná, rytmus ji žene dopředu a aranžmá se nesnaží vytvářet tak stísněnou nebo nebezpečnou atmosféru, jakou Depeche Mode rozvinou už na následující desce. Právě přímočarost však nemusí být automaticky nedostatkem.

Dave Gahan zde už nezní jako zpěvák raných popových Depeche Mode. Jeho hlas je pevnější a sebevědomější a jednoduchému textu dodává víc naléhavosti, než by se při samotném čtení mohlo zdát. Martin Gore postavil text na tradičním obrazu lidského srdce jako místa citů, dobra, bolesti a zranitelnosti. Sám tehdy vysvětloval, že jej zajímala představa srdce v téměř mytologickém smyslu jako části člověka, odkud mají vycházet dobré i špatné vlastnosti.

V písni se srdce stává něčím, co lze druhému člověku svěřit, ale co mu nikdy definitivně nepatří. Důvěra tak současně znamená riziko. Ve srovnání s nejlepšími Goreovými texty je tato metafora velmi přímočará. Později dokázal podobné vztahové napětí, touhu, moc, vinu a závislost vyjadřovat mnohem rafinovaněji. Ani po letech mi ale tahle jednoduchost nepřipadá jako důvod píseň odepsat.

Nejtěžší obhajoba It’s Called a Heart přichází ve chvíli, kdy se pustí její B-strana. Fly on the Windscreenje jednoduše silnější skladba. Její atmosféra, napětí i temnější charakter už míří přímo k Black Celebration. Kapela ji ostatně neopustila a v nové podobě se později skutečně objevila na tomto albu, kam zapadla téměř dokonale.

Pokud tedy spor z roku 1985 zjednodušíme na otázku, která ze dvou skladeb měla být A-stranou, jsem na Wilderově straně. Bez velkého váhání bych vybral Fly on the Windscreen. To ale neznamená, že druhá píseň musí být špatná. Po desetiletích se podle mě příliš snadno zaměňují dvě různé otázky: Je Fly on the Windscreen lepší? Ano. Je It’s Called a Heart špatná skladba? Podle mě ne.

Alan Wilder nebyl jediným členem Depeche Mode, který se k singlu později postavil kriticky. Martin Gore jej v roce 1998 označil za jednu z nejhorších věcí, které kapela vydala, a také Andy Fletcher jej později při otázce na nejhorší skladbu Depeche Mode jmenoval. Oficiální archiv kapely navíc při připomínce výročí vydání připomíná Wilderův velmi odmítavý postoj k této nahrávce.

To už je poměrně tvrdý účet od samotných protagonistů. Jenže interpret nemusí mít na vlastní starší tvorbu poslední slovo. Hudebník posuzuje skladbu také podle okolností jejího vzniku, tehdejších sporů, ambicí a toho, kam se chtěl umělecky posunout. Posluchač nic takového mít nemusí. Skladba se pro něj může spojit s úplně jiným obdobím, emocí nebo způsobem objevování kapely.

Přesně to se stalo mně. Když jsem It’s Called a Heartna počátku devadesátých let slyšel, neměl jsem v hlavě spor Alana Wildera o A-stranu ani pozdější Goreův verdikt. Poslouchal jsem melodii, elektronický zvuk a Gahanův hlas. A fungovalo to.

Ani obchodně přitom nešlo o žádnou katastrofu. V britském singlovém žebříčku se It’s Called a Heart dostalo na 18. místo. Stejného maxima předtím dosáhla také Shake the Disease, i když ta v žebříčku vydržela déle. It’s Called a Heart bylo společně s Shake the Diseasezařazeno mezi nové skladby na kompilaci The Singles 81→85. Vedle základní singlové verze vznikla také prodloužená varianta a neobvyklý Slow Mix, videoklip natočil režisér Peter Care.

Píseň tedy rozhodně nezmizela. Jen se ocitla v podivné pozici skladby, kterou někteří posluchači mají raději než její vlastní autoři.

Mohl bych dnes po znalosti všech okolností svůj někdejší pohled přepsat a tvrdit, že jsem jako mladší posluchač něco přeslechl a teprve po letech pochopil Wilderovy výhrady. Jenže nebyla by to pravda. It’s Called a Heart se mi líbila tehdy a líbí se mi stále.

Ano, slyším, proč Fly on the Windscreen nabízí víc. Slyším i to, že It’s Called a Heart nepředznamenává budoucnost Depeche Mode tak přesvědčivě jako její vlastní B-strana. Vedle Black Celebration může působit téměř jako poslední ohlédnutí za předchozí etapou kapely. Jenže hudba není tabulka, ve které musí slabší z dvojice automaticky dostat červený křížek. Některé skladby si člověk ponechá z mnohem jednoduššího důvodu – protože se mu dobře poslouchají a ani čas na tom nic nezmění.

Po více než třiceti letech od chvíle, kdy jsem It’s Called a Heart poprvé objevil, ji mám ve svém playlistu Depeche Mode pořád. Alan Wilder měl podle mě pravdu: Fly on the Windscreen je větší skladba. Ale ani po všech těch letech mě nepřesvědčil, že It’s Called a Heart je špatná.

Hodnocení: 8/10