Erasure před 12 lety zvedli lásku nad bolest. Elevation stále funguje

Erasure už v roce 2014 dávno nemuseli nikomu dokazovat, že umějí napsat velkou synthpopovou píseň. Vince Clarke a Andy Bell měli za sebou téměř tři desetiletí společné kariéry, desítky singlů a vlastní okamžitě rozpoznatelný hudební jazyk. Přesto se u Elevation rozhodli změnit samotný způsob, jakým jejich skladby vznikaly.

Výsledkem nebyla revoluce proti minulosti Erasure. Spíše připomínka, že i zavedený rukopis lze osvěžit tím, že se změní výchozí bod. Místo piana nebo akustické kytary přišel taneční groove, místo složité konstrukce větší důraz na bezprostřednost a místo melancholie, kterou Erasure často dokázali ukrýt pod zářivou popovou melodii, dostala tentokrát hlavní slovo naděje.

Elevation vyšlo ve Velké Británii 15. září 2014 jako první singl z tehdy připravovaného šestnáctého studiového alba The Violet Flame. V Německu se singl objevil už 12. září, ve Spojených státech o den po britském vydání. Album následovalo 22. září ve Velké Británii.

Důležitější než datum je ovšem způsob vzniku. Andy Bell později popsal, že si přál opustit tradiční skládání na klavír či kytaru a pracovat rovnou se syntetickými základy. Vince Clarke proto přicházel s připravenými smyčkami, groovy a elektronickými nápady, na které Bell spontánně hledal melodie. Část materiálu vznikala během společného pobytu v Miami a celý proces byl podle Bella výrazně bezprostřednější než jejich obvyklá metoda.

Právě to je na Elevation slyšet. Skladba nepůsobí jako píseň napsaná u klavíru, která byla následně „převedena“ do elektronického aranžmá. Rytmus a elektronické vrstvy jsou součástí její DNA od první sekundy.

Producent Richard X navíc tentokrát nebyl pouze člověkem, který hotovým skladbám dodal výslednou zvukovou podobu. U Elevation, stejně jako u celého alba The Violet Flame, získal vedle Clarkeho a Bella také autorský kredit. Produkci mají oficiálně uvedenou Erasure a Richard X, dodatečnou produkci a mix Pete Hofmann a nahrávání, další produkci a programování Evan Sutton v Brooklynu.

Na první poslech může Elevation působit jako jednoduchá povznášející taneční skladba. Text má ale několik vrstev.

Nejdůležitější vodítko poskytl sám Andy Bell. Píseň charakterizoval jako skladbu o naději, odpuštění, nové šanci a pocitu, že se před člověkem znovu otevírají možnosti.

To je zásadní, protože samotné „elevation“ zde není jen fyzickým stoupáním. Jde o emocionální povznesení: stav, kdy bolest ustupuje a člověk se dokáže od minulosti odrazit výš.

Text začíná právě zkušeností s pocitem, který člověka pohltí natolik, že mizí bolest. Nejde o boj proti němu – naopak, vypravěč se mu poddává. Láska zde není prezentována jako romantická dekorace, ale téměř jako léčivá síla.

Zajímavý je okamžik, kdy se osobní rovina náhle rozšíří. Text se ptá, co máme dělat ve světě, kde osud mnoha lidí určují ruce několika málo jedinců.

Právě tato věta brání skladbě sklouznout k obyčejnému heslu o tom, že „láska všechno vyřeší“. Do optimistické písně proniká vědomí nerovnosti moci, bezmoci jednotlivce a skutečnosti, že svět není řízen pouze našimi soukromými přáními.

Odpovědí však není rezignace.

Odpovědí je světlo, otevřenost a láska jako něco, co člověka povznáší nad bolest a strach.

Hudební konstrukce přesně odpovídá názvu skladby. Elevationpracuje s dojmem neustálého pohybu vzhůru.

Úvod nevstupuje do skladby dramatickým akordem ani okamžitým refrénem. Elektronické vrstvy se postupně skládají a vytvářejí pocit narůstajícího napětí. Dobová recenze magazínu SLUG si právě u Elevation všímala vzestupného syntetického úvodu a výrazného vlivu taneční elektroniky té doby.

Rytmická základna je přímočará. Čtyřdobý taneční puls udržuje skladbu v pohybu, zatímco nad ním se postupně otevírá širší prostor syntetických vrstev.

A právě zde funguje jeden z nejlepších triků skladby: aranžmá nepředstírá větší složitost, než skutečně potřebuje.

Vince Clarke vždy vynikal schopností najít elektronický motiv, který může být technicky poměrně jednoduchý, ale melodicky okamžitě rozpoznatelný. Elevation tuto schopnost využívá v modernějším klubovém rámci poloviny desátých let.

Důležité je zároveň nepřisuzovat skladbě konkrétní syntezátory nebo drum machines bez důkazu. Oficiální credits potvrzují programování Evana Suttona a produkční tým, ale konkrétní modely nástrojů použité právě v Elevationneuvádějí. Jakékoli přesnější pojmenování konkrétního stroje by proto bylo spekulací.

Andy Bell umí zpívat Erasure způsobem, kdy jediná fráze zní téměř jako emocionální vyvrcholení divadelní scény. Elevationjde jinou cestou.

Vokál je relativně lehký a otevřený. Bell nepotřebuje skladbu přezpívat ani dokazovat rozsah svého hlasu. V první části spíše vede posluchače, zatímco s příchodem refrénových motivů se hlasové vrstvy rozšiřují a podporují pocit stoupání.

Opakování motivu, že láska míří stále výš, je jednoduché až mantraické. A právě to je jeho funkcí.

Text zde přestává vyprávět a začíná působit fyzicky. Slova se opakují podobně jako elektronická sekvence. S každým návratem působí méně jako informace a více jako přesvědčení.

V tom se potkává text se zvukem mimořádně přirozeně: píseň mluví o povznesení a současně je postavena tak, aby posluchače rytmicky a harmonicky vytahovala vzhůru.

Právě jednoduchost, která Elevation pomáhá fungovat, je zároveň její největší slabinou.

Erasure dokázali v minulosti napsat refrény, které se po jediném poslechu téměř nedají odstranit z paměti. Sometimes, A Little Respect, Blue Savannah, Love to Hate You nebo Always stojí na melodických obratech, které jsou výraznější než samotný produkční rámec.

U Elevation je vztah trochu obrácený.

Velkou část účinku vytváří groove, vrstvení, energie produkce a vokální gradace. Samotný refrén je založen především na opakování. Funguje dobře uvnitř skladby, ale není to jeden z těch monumentálních erasureovských refrénů, které obstojí téměř v jakémkoli aranžmá.

Některé dobové recenze tuto vlastnost vnímaly ještě kritičtěji. Objevovaly se názory, že taneční produkce působila příliš poplatně elektronické scéně kolem roku 2014 nebo že refrén nedosahoval melodické síly klasických singlů skupiny. Jiné recenze naopak právě Elevation označovaly za jeden z nejvýraznějších momentů desky.

Obě perspektivy dávají smysl.

Elevation není návratem Erasure roku 1988. A nemá jím být.

Produkce Richarda X je důležitá právě v tom, že z Erasure nevytváří jinou skupinu.

Elektronická taneční hudba roku 2014 už pracovala s jinou dynamikou, jiným basovým tlakem a jiným pojetím klubového prostoru než synthpop osmdesátých let. Elevation tyto změny přijímá, ale zachovává základní vztah mezi Clarkovou elektronikou a Bellovým hlasem.

Výsledkem je nahrávka, která stojí jednou nohou v klasické estetice Erasure a druhou v elektronickém popu první poloviny desátých let.

Právě proto dnes některé produkční prvky nesou poměrně jasné časové razítko. Taneční puls a určitý lesk zvuku okamžitě prozrazují dobu vzniku. To však není totéž jako říci, že skladba zestárla špatně.

Naopak.

To nejdůležitější – kontrast mezi elektronickou přesností a Bellovým lidským hlasem – zůstává silný.

Fyzické i digitální singlové vydání ukazuje, jak důležitá byla pro Erasure vždy klubová kultura. Nešlo pouze o zkrácenou verzi albové skladby.

Balíček obsahoval devět stop: singlovou verzi dlouhou 3:38, šestiminutový extended mix Richarda X, remixy BT, Cutmore a Club Clique, dvě dubové verze, extended instrumental a živou zkouškovou verzi.

Právě poslední položka je zajímavá, protože ukazuje skladbu mimo studiově kontrolované prostředí. Live Rehearsal Version vznikla v londýnských John Henry's rehearsal studios a obsahuje doprovodné vokály Valerie Chalmers a Emmy Whittle.

Mute při propagaci singlu výrazně upozorňovalo také na remix od BT, který měl posunout už tak tanečně orientovanou skladbu ještě jednoznačněji směrem ke klubovému prostředí.

Remixový balíček zároveň připomíná jednu podstatnou věc: Elevation není pouze popová píseň s elektronickou produkcí. Její rytmická konstrukce byla od začátku dostatečně otevřená, aby mohla existovat v několika různých klubových úpravách.

Oficiální videoklip se objevil několik dní před vydáním singlu, 9. září 2014. Režíroval jej Tom Oxley a produkovala Amy James.

Stejně jako skladba nestaví na složitém příběhu, ani obrazová stránka nepotřebuje zatěžovat píseň dodatečnou dramatickou interpretací. Hlavní úlohu má atmosféra, pohyb a prezentace samotných Erasure.

Je to logické rozhodnutí. Elevation nepotřebuje vysvětlovat příběh konkrétního vztahu. Text záměrně pracuje obecněji: bolest, světlo, láska, naděje a možnost začít znovu mají zůstat dostatečně otevřené, aby si je posluchač mohl vztáhnout k vlastní zkušenosti.

Rok 2014 už nebyl pro Erasure obdobím, kdy by britský hlavní singlový žebříček určoval jejich význam podobně jako na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Oficiální diskografie Erasure uvádí singl jako nezpůsobilý pro hlavní chartové umístění, zatímco databáze Official Charts zaznamenává Elevation na třetím místě britského Physical Singles Chart.

Podstatnější byl jeho úkol vůči albu.

Elevation měl posluchači během několika minut vysvětlit, co se na The Violet Flame změnilo: Erasure tentokrát chtěli taneční nahrávku vytvořenou od prvního okamžiku uvnitř elektronického prostředí.

A jako první vizitka alba fungoval velmi přesně.

Dnes je na Elevation možná ještě lépe slyšet, co na něm funguje a co nikoli.

Produkce prozrazuje rok 2014 více než u některých nadčasovějších nahrávek Erasure. Refrén nemá melodickou sílu absolutně největších klasik dua a jeho opakování se může při soustředěném poslechu zdát až příliš přímočaré.

Jenže proti tomu stojí několik velmi silných věcí.

Andy Bell zpívá uvolněně a přesvědčivě. Vince Clarke zůstává rozpoznatelný i v modernějším tanečním kontextu. Richard X pomáhá zvuk aktualizovat, aniž by Erasure zbavil jejich identity. A především existuje jasné propojení mezi významem textu a hudbou.

Píseň mluví o tom, že bolest nemusí být konečným stavem.

Hudba se proto nezastavuje.

Stoupá.

Právě v tom tkví skutečná síla Elevation. Není to nejslavnější ani melodicky nejsilnější singl Erasure. Je ale velmi čistým příkladem jejich dlouhodobé schopnosti spojit syntetickou elektroniku s něčím bytostně lidským.

Pod tanečním rytmem totiž pořád zůstává to, co bylo pro nejlepší skladby Erasure důležité od začátku: emoce.

A po dvanácti letech je stále dost silná na to, aby píseň znovu zvedla ze země.

Hodnocení: 8/10