World In My Eyes: v roce 1991 mě pohltila. Dodnes ji řadím nad největší hity Violatoru

Bylo léto 1991 a já trávil prázdniny u tety v německém Lüneburgu, zhruba padesát kilometrů od Hamburku. Právě tam jsem poprvé slyšel World In My Eyes. Nepotřeboval jsem čas, abych si na skladbu zvykl. Pohltila mě okamžitě. Syntetizátory, rytmus, Dave Gahan, atmosféra a později také videoklip – všechno do sebe zapadalo způsobem, kvůli kterému se pro mě píseň velmi rychle zařadila mezi nejoblíbenější skladby Depeche Mode.

O pětatřicet let později se na tom překvapivě mnoho nezměnilo. Když dnes poslouchám celé Violator, stavím World In My Eyes na jednu z jeho nejvyšších příček. Osobně dokonce výš než Enjoy The Silence nebo Personal Jesus, jakkoli jsou obě skladby právem považovány za klasiku kapely.

Není to jen nostalgie po okamžiku, kdy jsem ji poprvé slyšel. Čím déle tu skladbu znám, tím víc oceňuji, jak málo potřebuje k tomu, aby vytvořila svůj vlastní svět.

Martin L. Gore později vzpomínal, že jeho původní demo World In My Eyes bylo rychlejší a přímočařejší. Během nahrávání v Miláně Dave Gahan na několik dní odjel a ostatní mezitím skladbu proměnili v podstatně náladovější kus. Po návratu byl Gahan podle Goreovy vzpomínky nejprve přesvědčený, že píseň pokazili. O několik hodin později už změnu přijal.

Alan Wilder popsal World In My Eyes jako pravděpodobně nejvíce elektronicky znějící skladbu na Violatoru a v jejím rytmickém pojetí viděl určitou poctu Kraftwerk. Upozorňoval také na zdvojování vokálu, kterým se postupně rozšiřují závěrečné refrény.

A právě tady možná leží důvod, proč mě skladba zasáhla už při prvním poslechu. Elektronika v ní není jen doprovodem písně. Je její podstatou. Basový puls, syntetické vrstvy a rytmus společně vytvářejí prostředí, do kterého Gahanův hlas dokonale zapadne.

World In My Eyes nepotřebuje spěchat. Potřebuje prostor. Její hypnotický účinek vzniká právě tím, jak přesně jednotlivé prvky přicházejí a mizí. Ani po desítkách let nemám pocit, že by skladba byla přeplněná nebo naopak prázdná. Je v ní přesně tolik zvuku, kolik potřebuje.

Text nabízí cestu kolem světa, k nejvyšším horám i do hlubin moře. Ve skutečnosti však nikdo nikam cestovat nemusí. Celý svět se smrští na intimní prostor mezi dvěma lidmi.

Martin Gore už v rozhovoru pro NME z února 1990 vysvětloval, že skladbu vnímá pozitivně a spojuje ji s láskou, sexem a rozkoší jako pozitivními věcmi. Připustil také svůj vztah k existencialismu a vliv autorů, jako byli Camus, Kafka či Brecht.

To je důležité, protože samotný zvuk World In My Eyesmůže působit mnohem temněji. Hudba je strohá, smyslná a lehce tajemná. Text však není příběhem viny ani trestu. Je o okamžiku, v němž fyzická blízkost dokáže nahradit celý okolní svět.

Právě propojení textu a hudby považuji za jednu z nejsilnějších vlastností skladby. Rytmus vytváří pocit cesty, ale hudba současně zůstává téměř na místě. Jako by člověk opravdu mohl procestovat svět, aniž by musel vstát.

Velký podíl na tom má Dave Gahan. Jeho hlas k téhle skladbě podle mě sedí naprosto dokonale.

Nezpívá ji jako velké dramatické vyznání. Je kontrolovaný, klidný, místy téměř důvěrný. Kdyby na skladbu použil příliš mnoho hlasové síly nebo teatrálnosti, její kouzlo by se mohlo rozpadnout. Tady přesně ví, kolik emocí pustit ven a kolik jich nechat ukrytých.

S postupující skladbou se vokální prostor zvětšuje a přibývající vrstvy zvyšují intenzitu, aniž by bylo potřeba udělat velký aranžérský zlom. Typická síla nejlepšího období Depeche Mode: někdy stačí změnit jeden detail a najednou celá hudba působí jinak.

François Kevorkian, který měl zásadní podíl na výsledném zvuku Violatoru, po letech popisoval snahu propojit elektronické kořeny skupiny s kapelou, která už mířila do největších koncertních prostor. Výsledkem je detailní produkce, která přesto nikdy nepůsobí přeplněně.

Když poslouchám World In My Eyes, vždy na mě působila vlastně velmi čistě. O to zajímavější je zjištění, jak komplikovaná byla její studiová konstrukce.

Při přípravě prostorových remixů katalogu Depeche Mode narazil Kevin Paul na přibližně dvacet až třicet různých pásů spojených právě s touto skladbou. Bylo potřeba je synchronizovat a dohledávat mezi nimi i chybějící zvuky.

Je v tom nádherný paradox: za hudbou, která na posluchače působí mimořádně přirozeně a soustředěně, se skrývala komplikovaná studiová práce.

Možná i proto skladba tak dobře zestárla. Nestojí na jednom módním zvuku roku 1990. Její základ tvoří rytmus, prostor, basová linka, hlas a atmosféra.

World In My Eyes vyšlo 17. září 1990 jako čtvrtý a poslední singl z alba Violator. Ve Velké Británii dosáhlo na 17. místo a v žebříčku vydrželo šest týdnů. Oficiální archiv Depeche Mode uvádí také 52. místo ve Spojených státech.

Čísla ale v tomto případě podle mě nevystihují skutečnou sílu nahrávky.

Enjoy The Silence bylo větším hitem. Personal Jesus se stalo jednou z nejznámějších skladeb celé kariéry Depeche Mode. Přesto pokud bych měl vybírat podle toho, co si skutečně chci pustit, World In My Eyes u mě stojí minimálně na jejich úrovni a spíše ještě výše.

Možná právě proto, že se nikdy nesnaží být monumentální.

Navíc otevírá celé Violator. To je pro mě důležitý detail. První minuty alba okamžitě určují jeho prostředí: elektronika je temnější a dospělejší, kolem jednotlivých zvuků zůstává prostor a Gahanův hlas působí sebejistěji než dříve.

Stejnou skladbou, pokud nepočítáme instrumentální intro Kaleid, Depeche Mode otevírali i koncerty World Violation Tour.

U tohoto singlu však pro mě příběh nikdy nekončil titulní skladbou.

Když jsem poznal CD singl a jeho další skladby, objevil jsem Happiest Girl a Sea Of Sin. A právě Happiest Girl patří dodnes k nahrávkám Depeche Mode, které skutečně miluji. V některých momentech, kdy se ozvou určité syntetizátorové tóny, mám i po tolika letech husí kůži.

Sea Of Sin mám o něco níž, ale i tu považuji za fantastickou skladbu. Celý singl pro mě proto není jen nosičem jednoho hitu. Je to mimořádně silný celek včetně remixů.

Oficiální britské vydání skutečně nabídlo na sedmipalcové verzi vedle titulní skladby Happiest Girl (Jack Mix) a Sea Of Sin (Tonal Mix), zatímco další formáty přinesly jiné mixy všech tří nahrávek. Mezi nimi například Oil Tank Mix, Dub In My Eyes, Mode To Joy nebo Mayhem Mode.

Právě B-strany podle mě ukazují, jak mimořádné období Depeche Mode tehdy prožívali. Happiest Girl a Sea Of Sin nebyly potřeba na Violatoru, aby album fungovalo. Přesto jde o skladby, které by u méně silné desky klidně mohly patřit k vrcholům.

A jestli mám být úplně osobní, Happiest Girl je pro mě jedním z největších skrytých pokladů celé éry Violatoru.

Během desetiletí pro mě World In My Eyes nezestárla. Spíš rostla.

Proměňovala se také její koncertní podoba a s Memento Mori Tour získala význam, který v roce 1991 samozřejmě mít nemohla. Byla totiž oblíbenou skladbou Andyho Fletchera. Oficiální archiv Depeche Mode ji přímo uvádí jako „Fletch's favorite Depeche Mode song“.

Depeche Mode jsem na Memento Mori Tour v Praze viděl dvakrát. V létě 2023 v Letňanech a později také na jednom z únorových koncertů v O2 areně.

Právě 30. červenec 2023 v Letňanech mám s World In My Eyes spojený velmi silně. Kapela ji tehdy skutečně hrála jako poctu Andrewu Fletcherovi. Na obrazovkách se objevovaly jeho fotografie a skladba, kterou jsem více než třicet let znal jako jeden ze svých oblíbených kusů Depeche Mode, najednou dostala úplně jiný emocionální rozměr.

Dave Gahan během Memento Mori Tour Fletchera při této skladbě pravidelně připomínal. Z koncertu v Chicagu je například doložen okamžik, kdy při World In My Eyes ukázal na Fletcherovy fotografie na obrazovkách a představil ho publiku jako jejich přítele.

V Letňanech mě ten moment zasáhl hodně. Člověk zná skladbu desítky let, má ji spojenou s úplně jiným obdobím svého života, a najednou před ním stojí Dave Gahan a Martin Gore a prostřednictvím stejné hudby vzpomínají na člověka, který s nimi strávil prakticky celou kariéru.

Na únorových pražských koncertech v O2 areně už World In My Eyes v setlistu nebyla. Poctu Fletcherovi tam převzala Behind The Wheel. I to ukazuje, že Memento Mori Tour s jeho památkou pracovalo živě a nikoli pouze prostřednictvím jednoho neměnného čísla.

Pro mě ale zůstane Fletcherovo spojení s World In My Eyesnejsilnější.

Když jsem ji tehdy v Lüneburgu slyšel poprvé, žádnou produkční historii jsem samozřejmě neřešil. Nevěděl jsem, jak vypadalo Goreovo demo, co během nahrávání změnili, kolik pásů bylo potřeba ve studiu nebo co bude skladba jednou znamenat ve vzpomínce na Andyho Fletchera.

Prostě mě dostala.

Syntetizátory. Daveův hlas. Rytmus. Atmosféra.

A možná právě to je nakonec největší kompliment, který jí po pětatřiceti letech poslouchání mohu dát. Čím více o její konstrukci vím a čím více podob jsem během let slyšel, tím méně se vytrácí ono prvotní kouzlo.

Spíš naopak.

World In My Eyes nemá monumentální refrén Enjoy The Silence ani okamžitou údernost Personal Jesus. Má ale něco, co mě osobně oslovuje ještě víc: schopnost vytvořit během několika sekund vlastní uzavřený svět a udržet posluchače uvnitř až do posledního tónu.

V roce 1991 mě do něj Depeche Mode poprvé pustili v Lüneburgu.

A ani po pětatřiceti letech se mi z něj vlastně nechce ven.

Hodnocení: 9,5/10