Matrix změnil akční film. Po 27 letech děsí víc jeho myšlenka než efekty

K Matrixu jsem se paradoxně nedostal díky reklamě ani filmové recenzi. Bylo to zhruba rok či dva po jeho uvedení, když jsem ve vlaku zaslechl dva mladé studenty. Jeden z nich druhému film s takovým nadšením a zaujetím popisoval, že jsem si řekl, že ho musím vidět. Zašel jsem do DVD půjčovny a Matrix si vypůjčil.

A pochopil jsem, proč o něm ten kluk ve vlaku mluvil právě tak.

Okamžitě mě dostaly filmové efekty, které jsem měl vždycky rád. Ještě víc ale originalita samotné myšlenky. Svět, který považujeme za skutečný, skutečný vůbec být nemusí. To, co vidíme a čemu věříme, může být pouze dokonale vytvořená konstrukce.

Právě proto mi dnes připadá Matrix možná ještě zajímavější než při prvním zhlédnutí. Ne kvůli tomu, že bychom po 27 letech stále žasli nad každým trikem. Nejsilnější zůstává otázka manipulace technologií a toho, co člověk vůbec považuje za pravdu.

Z dnešního pohledu může Matrix vypadat jako film předurčený k úspěchu. Ve skutečnosti však jeho cesta na plátno samozřejmá nebyla.

Wachowští měli scénář plný virtuální reality, filozofických odkazů, kyberpunku, bojových umění a komplikovaných pravidel světa, který nebylo snadné vysvětlit několika větami. Producent Lorenzo di Bonaventura později vzpomínal, že lidé ve studiu konceptu zpočátku nerozuměli. Warner Bros. už scénář vlastnili, ale s realizací váhali. Pomohlo až to, že Wachowští natočili nízkorozpočtový thriller Bound a nechali Matrix rozkreslit do téměř šesti set podrobných storyboardů.

Studio nakonec risk přijalo. Box Office Mojo uvádí rozpočet 63 milionů dolarů a u všech uvedení dohromady celosvětové tržby přes 473 milionů. Americká kinodistribuce začala 31. března 1999, do českých kin Matrix vstoupil 5. srpna téhož roku.

V hlavních rolích se objevili Keanu Reeves jako Thomas Anderson neboli Neo, Laurence Fishburne jako Morpheus, Carrie-Anne Moss jako Trinity a Hugo Weaving jako agent Smith. Z komplikovaného projektu, který bylo obtížné vysvětlit vedení studia, se stal jeden z určujících filmů přelomu tisíciletí.

Při mém prvním setkání s Matrixem fungovaly nejsilněji právě vizuální efekty. Nebylo těžké pochopit proč. Film v té době vypadal jinak než většina toho, co nabízela běžná hollywoodská produkce.

Wachowští spojili americký blockbuster s postupy hongkongských bojových filmů, anime, komiksovou obrazností a digitálními triky. Na choreografii bojových scén pracoval Yuen Woo-ping a hlavní představitelé kvůli filmu absolvovali několikaměsíční intenzivní trénink.

Nejslavnějším výsledkem se stal efekt označovaný jako bullet time.

Myšlenka extrémního zpomalení sama o sobě nebyla úplně nová. Matrix ji ale posunul zásadně dál. Vizuální supervizor John Gaeta se svým týmem využil soustavu fotoaparátů, která dovolila vytvořit dojem pohybu kamery kolem děje téměř zamrzlého v čase.

Právě záběry, v nichž se Neo zaklání před letícími kulkami nebo kamera obíhá kolem postav v téměř zastaveném okamžiku, se staly jednou z nejviditelnějších značek filmu.

Matrix tím nevytvořil pouze efektní trik. Vytvořil nový obrazový jazyk, který začaly napodobovat reklamy, videoklipy, televizní pořady i další filmy. Během několika let se z něčeho překvapivého stalo téměř klišé. To je jeden z nejspolehlivějších důkazů, jak silný vliv film měl.

Podobně promyšlená byla výtvarná stránka. Kameraman Bill Pope popsal, že prostředí uvnitř Matrixu dostávalo záměrně nepříjemný zelený nádech, zatímco skutečný svět byl vizuálně odlišen jinak. Černé kabáty, brýle, zelené světlo, sterilní kanceláře a déšť tak nevytvářejí jen efektní vzhled. Pomáhají budovat prostředí, které vypadá povědomě a zároveň lehce nesprávně.

Kdyby Matrix nabízel pouze technickou podívanou, dnes bychom se na něj nejspíš dívali především jako na důležitou kapitolu historie filmových triků.

Jenže právě tady pro mě film začíná být zajímavější.

Thomas Anderson žije zdánlivě obyčejný život počítačového programátora a hackera. Má ale pocit, že se světem kolem něj něco není v pořádku. Morpheus mu nabídne možnost zjistit pravdu a Neo postupně poznává, že realita, kterou považoval za samozřejmou, je konstrukcí.

Originalita této myšlenky byla tím, co mě při prvním sledování vedle efektů zaujalo nejvíc. A právě ona podle mě obstála nejlépe i po letech.

Wachowští poskládali dohromady inspirace od kyberpunku a japonského anime přes náboženství a mytologii až po filozofii. Ve filmu se fyzicky objevuje kniha Jeana Baudrillarda Simulacra and Simulation. Keanu Reeves také vzpomínal, že ho Wachowští před rolí poslali mimo jiné právě k Baudrillardovi.

Bylo by však přehnané tvrdit, že Matrix v roce 1999 „předpověděl“ dnešní svět.

Nepředpověděl sociální sítě, generativní umělou inteligenci ani algoritmické doporučování obsahu. Síla filmu spočívá v něčem obecnějším. Ukazuje svět, v němž technologie dokáže vytvořit prostředí, které člověk přijme jako přirozenou skutečnost.

A právě zde působí Matrix v roce 2026 možná ještě silněji než před čtvrtstoletím.

Dnes sledujeme svět prostřednictvím displejů, personalizovaných informačních toků, sociálních sítí, algoritmů a stále častěji také obsahu vytvořeného strojem. Nežijeme v Matrixu a není důvod předstírat opak. Přesto je mnohem snadnější pochopit základní úzkost filmu: co se stane, když mezi člověka a skutečnost vstoupí systém, jehož fungování většina uživatelů nevidí?

Právě manipulace technologií a otázka, co člověk vlastně považuje za pravdu, jsou pro mě dnes nejsilnější částí celého filmu.

Jedna z nejslavnějších scén filmu je přitom téměř jednoduchá. Morpheus nabízí Neovi dvě pilulky. Modrá znamená návrat do známého života. Červená znamená poznání toho, co se za známým světem skutečně skrývá.

Síla této scény nespočívá v samotné volbě mezi dvěma předměty. Jde o volbu mezi pohodlím a poznáním.

Matrix přitom není úplně naivní. Pravda zde není odměnou. Skutečný svět je špinavější, nebezpečnější a méně příjemný než iluze. Film tím pokládá otázku, kterou možná ještě lépe než Neo zosobňuje Cypher v podání Joea Pantoliana: pokud je iluze dostatečně přesvědčivá a příjemná, proč bychom vůbec měli chtít pravdu?

To je filozoficky možná zajímavější problém než samotná existence simulace.

Člověk totiž nemusí být podveden pouze proto, že něco neví. Někdy může být ochoten podvodu uvěřit právě proto, že je pohodlnější.

Neo není klasický akční hrdina devadesátých let.

Keanu Reeves ho hraje zpočátku téměř pasivně. Je zmatený, nejistý a většinu času reaguje na svět, kterému nerozumí. V jiném filmu by taková zdrženlivost mohla působit jako slabina. Tady je užitečná, protože Neo je vstupním bodem pro diváka. Stejně jako on neznáme pravidla a učíme se svět Matrixu postupně.

Mnohem výraznější energii přináší Laurence Fishburne. Jeho Morpheus působí současně jako učitel, revolucionář, bojovník i člověk téměř nábožensky přesvědčený o své víře v Nea. Fishburne toho dosahuje především klidem.

Hugo Weaving zase dokázal z agenta Smithe vytvořit mnohem víc než chladného filmového padoucha. Dává mu směs mechanické přesnosti, odporu a potlačovaného vzteku. Jeho způsob řeči působí kontrolovaně, dokud není patrné, že za tou kontrolou existuje něco velmi osobního.

Carrie-Anne Moss dostala jednu z nejvýraznějších ženských akčních rolí tehdejšího hollywoodského blockbusteru. Trinity se od prvních minut dokáže vyrovnat mužským protivníkům bez potřeby dlouhého vysvětlování, proč je toho schopná.

K Matrixu nemám zásadní výhradu, která by mi po letech film kazila. Jedna slabina mi ale vadila už při sledování a nezmizela ani s odstupem.

Některé filozofické obraty a dialogy na mě působí zbytečně těžkopádně. Film chce občas sdělit složitou myšlenku tak důrazně, že místo jejího zpřístupnění vytvoří další bariéru. Některé rozhovory jsou proto hůře srozumitelné, než by musely být.

Právě zde se podle mě Matrix nejvíc přibližuje vlastnímu stáří.

Nejde o to, že by jeho filozofická vrstva byla problémem. Naopak – bez ní by zůstala pouze vizuálně mimořádná akční sci-fi. Problém nastává ve chvíli, kdy dialog začne znít spíš jako výklad než jako přirozená řeč postavy.

Roger Ebert už ve své dobové recenzi z 31. března 1999 upozorňoval na jiný paradox: film začíná fascinující otázkou po podstatě reality, ale v závěru se částečně vrací k tradičnímu akčnímu schématu plnému střelby a fyzických soubojů.

Ani to ale výsledku zásadně neubližuje.

Matrix nikdy nebyl filozofickým traktátem převlečeným za film. Byl to hollywoodský blockbuster, který chtěl zároveň pracovat s abstraktními otázkami, napětím, kung-fu, střelbou i spektakulární akcí.

A právě tato kombinace byla jeho největší zbraní.

Technickou výjimečnost filmu potvrdila také americká filmová akademie. Matrix získal na 72. ročníku Oscarů všechny čtyři ceny, na které byl nominován: za střih, zvuk, střih zvukových efektů a vizuální efekty.

V roce 2012 zařadila americká Library of Congress Matrix do National Film Registry. Ve zdůvodnění vyzdvihla spojení mytologických, literárních a filozofických motivů s inovativními digitálními technikami a vlivem hongkongské akce a japonského anime.

To dobře vystihuje, proč film stále funguje.

Matrix nebyl mimořádný proto, že by všechny své ingredience vymyslel. Nevymyslel kyberpunk, kung-fu, virtuální realitu, zpomalené záběry ani filozofické pochybnosti o povaze skutečnosti. Jeho síla spočívala v tom, jak tyto prvky spojil a přeložil do jazyka masového filmu.

A pak tento jazyk začali používat ostatní.

Když se vrátím k náhodnému rozhovoru dvou studentů ve vlaku, který mě k Matrixu před lety přivedl, vlastně dokonale vystihuje sílu tohoto filmu.

Jeden člověk ho viděl a potřeboval o něm druhému vyprávět.

Já jeho nadšení náhodou zaslechl, půjčil si film a nechal se jím strhnout také. Tehdy především efekty a originalitou nápadu.

Po letech se pořadí trochu změnilo.

Efekty zůstávají skvělé, ale už jsou součástí filmové historie. Mnohem zajímavější je pro mě otázka, kterou Matrix položil pod nimi: jak snadno přijmeme za pravdu realitu, kterou nám někdo jiný vytvoří?

V roce 1999 to byla fascinující sci-fi myšlenka.

V roce 2026 působí nepříjemně blízko.