Matrix Reloaded mě nadchl víc než první díl. Dodnes mu dávám 10/10

První Matrix mě samozřejmě nalákal natolik, že jsem pokračování chtěl vidět co nejdříve. Do kina jsem tehdy nešel, takže jsem si na Matrix Reloaded počkal až na dobu, kdy byl dostupný na DVD. Očekávání byla vysoká, ale po skončení nepřišlo zklamání ani pocit, že pokračování pouze těží ze slávy prvního filmu. Právě naopak. Reloaded mě nadchl ještě víc.

Hltal jsem jeho vizuální svět, efekty, zpomalené střely, typickou černo-zelenou stylizaci Matrixu, světlo i způsob, jakým film spojoval realitu s něčím, co působilo jako digitální sen. Dnes samozřejmě vidím některé jeho technické limity mnohem jasněji než tehdy, ale základní pocit se nezměnil. Pro mě je to pořád film, který se nebál vzít všechno, co fungovalo v jedničce, a zvětšit to téměř do absurdních rozměrů. A právě tím si mě získal.

Pokračování stálo před problémem, který prakticky nešlo obejít. První film mohl diváka překvapovat samotnou existencí Matrixu. Neo společně s námi zjišťoval, že svět kolem něj není tím, čím se zdá, a každá další informace převracela jeho realitu naruby. Reloaded tuto možnost neměl, protože tajemství už bylo odhaleno.

Wachowští proto místo dalšího objevování pravidel začali pravidla komplikovat. Neo už není nejistý mladík hledající odpovědi. Ví, kým je, ovládá Matrix způsobem, který ostatní nedokážou, létá a běžní protivníci pro něj prakticky přestávají představovat problém. Jenže s rostoucí mocí přichází mnohem nepříjemnější otázka: znamená schopnost porušovat pravidla systému skutečnou svobodu?

Reloaded se proto neustále vrací k volbě, osudu, příčině a následku. Postavy mluví o rozhodnutích, ale postupně vzniká podezření, zda i zdánlivě svobodná volba není pouze další součástí systému. Zatímco první Matrix se především ptal, co je skutečné, druhý se mnohem více ptá, zda můžeme být skutečně svobodní.

Právě tady se můj pohled na oba filmy možná liší od části publika. Reloaded je komplikovanější, hlučnější a výrazně okázalejší, mně to ale nevadilo. Naopak. Když jsem jej viděl poprvé, právě jeho velkolepost mě dostala.

Neexistuje přitom jedna jediná scéna, kterou bych mohl jednoduše označit za tu nejlepší. Dálniční honička, souboj Nea s desítkami kopií Agenta Smitha, Zion, Architekt, Merovingian nebo vztah Nea a Trinity – každá z těch částí představuje trochu jinou tvář filmu a právě jejich kombinace pro mě vytváří Reloaded.

Film se nesnaží pouze zopakovat jedničku s větším rozpočtem. Rozšiřuje svět prakticky všemi směry, ukazuje poslední lidské město, další programy existující uvnitř systému, podivnou hierarchii Matrixu a nakonec začne zpochybňovat dokonce i některé jistoty, na kterých stál první film. Občas možná až příliš, jenže právě tato přehnanost mi u Reloaded sedí.

Jednou z částí, která bývá v debatách o filmu často zmiňována, je dlouhá sekvence v Zionu. Hudba zesílí, stovky lidí tančí, kamera sleduje jejich těla, bosé nohy, pot, doteky a téměř rituální atmosféru. Vedle chladné elegance Matrixu je to obrovský kontrast a podle mě právě o kontrast jde.

Digitální svět je přesný, kontrolovaný a na pohled téměř dokonale čistý. Zion je hrubý, hlučný, tělesný a nedokonalý. Stroje reprezentují systém a řád, zatímco lidé mají emoce, dotýkají se jeden druhého, tančí a milují se. Film tím bez dlouhého vysvětlování připomíná, co stroje vlastně napodobit nedokážou úplně jednoduše: lidskou tělesnost a spontánnost.

Reloaded má řadu dlouhých dialogů o svobodě a kontrole, ale právě v Zionu některé ze svých myšlenek dokáže předat pouze obrazem. A právě tehdy funguje velmi přesvědčivě.

Souboj Nea s obrovským množstvím kopií Agenta Smitha byl při premiéře jednou z technologických výkladních skříní filmu. Tým vizuálních efektů vedený Johnem Gaetou dále rozvíjel postupy, které umožňovaly vytvářet digitální podoby herců a pracovat s virtuální kamerou mnohem svobodněji, než dovolovala klasická filmová technika.

Když jsem scénu sledoval tehdy na DVD, nic podobného jsem nerozebíral. Prostě jsem sledoval Nea obklopeného Smithy a užíval si, co film předvádí. Dnes je samozřejmě mnohem snazší vidět hranici mezi skutečnými herci a jejich digitálními verzemi. Pohyb některých postav působí lehčeji, tváře jsou příliš hladké a v určitých okamžicích připomíná scéna videohru.

Je v tom ovšem něco téměř symbolického. Film pojednávající o světě vytvořeném počítačem sám ukazuje, kam až v roce 2003 dokázala počítačová technologie dojít a kde měla své hranice. Bez podobných experimentů by se ale vizuální efekty neposouvaly dál. Reloaded se nesnažil používat pouze techniky, u nichž tvůrci věděli, že bezpečně fungují. Pokoušel se dostat dál.

A potom přichází jedna z částí, u které žádnou nostalgickou shovívavost nepotřebuji. Dálniční honička funguje dodnes.

Trinity na motorce, automobily řítící se proti směru, Morpheus bojující na jedoucím kamionu, agenti přeskakující mezi vozidly a Neo snažící se dostat na místo včas. Sekvence trvá dlouho, ale má jednu obrovskou výhodu: divák se v ní neztratí. Ví, kdo koho pronásleduje, kde se jednotlivé postavy nacházejí a co je jejich cílem. Akce se postupně stupňuje, přesto zůstává přehledná.

Pro její natáčení vznikla v bývalém námořním areálu v kalifornské Alamedě obrovská dálniční kulisa. Filmaři tak mohli mnohem větší část akce skutečně realizovat před kamerou a digitální efekty kombinovat s fyzickými automobily, motocyklem a kaskadérskými výkony. Právě proto má sekvence i dnes hmotnost. Auto skutečně vypadá jako auto a kamion jako několikatunový stroj, nikoli pouze jako objekt vytvořený v počítači.

Trinity na motorce mezi vozidly patří pro mě stále mezi obrazy, které k Reloaded neodmyslitelně patří.

Pokračování také výrazně komplikuje představu, že uvnitř Matrixu existují pouze lidé a agenti. Merovingian v podání Lamberta Wilsona působí téměř jako aristokrat digitálního podsvětí. Obklopuje se programy a informacemi, obchoduje s nimi a prosazuje vlastní představu, podle níž nejsou události výsledkem skutečné volby, ale příčiny a následku.

A potom přichází Architekt. Jedna z nejdiskutovanějších scén celé série je vlastně pravým opakem akčního filmu. Neo stojí v bílé místnosti před mužem, který mu vysvětluje podstatu systému. Žádné kung-fu, žádné honičky, prakticky jen rozhovor. Přesto jde o jeden z klíčových okamžiků Reloaded, protože zasahuje samotný základ příběhu vyvoleného hrdiny.

Neo najednou nemusí bojovat pouze se stroji. Musí se vypořádat s možností, že i jeho výjimečnost mohla být předem očekávanou součástí Matrixu. Právě tady Reloaded přestává být jednoduchým příběhem člověka bojujícího proti systému a začíná naznačovat, že systém může být mnohem chytřejší než samotný hrdina.

Hugo Weaving dostává v pokračování ještě zajímavější prostor než v prvním filmu. Smith už není běžným Agentem Matrixu. Vymkl se své původní funkci a stal se něčím jiným – programem, který získal vlastní cíl a dokáže se nekontrolovaně rozmnožovat.

Weaving si díky tomu může dovolit mnohem víc ironie a teatrálnosti. Jeho klidný hlas, přesná dikce a lehce pohrdavé vystupování vytvářejí protivníka, který je zábavný právě svou absolutní jistotou. Současně představuje zvláštní protiklad Nea.

Oba dokázali překročit původní pravidla systému a oba se stali něčím, s čím Matrix původně nepočítal úplně standardním způsobem. Jeden ovšem svou svobodu spojuje s láskou a lidskou volbou, druhý s potřebou všechno pohltit a proměnit v sebe sama.

Pod vrstvami filozofie, programů, proroctví a digitálních světů zůstává v Reloaded něco velmi jednoduchého: vztah Nea a Trinity. A podle mě je pro film důležitější, než se někdy připouští.

Neo může létat, dokáže bojovat proti desítkám Smithů a prakticky nic uvnitř Matrixu jej nedokáže zastavit. Jenže proti strachu o člověka, kterého miluje, mu žádná schopnost nepomáhá. Právě díky Trinity není Neo pouze figurou v debatě o svobodné vůli. Pořád má něco konkrétního, co může ztratit.

Carrie-Anne Moss navíc dokáže spojovat chladnou fyzickou jistotu Trinity s její zranitelností. Na jedné straně sedí na motorce a v plné rychlosti projíždí mezi automobily, na druhé straně je její vztah k Neovi jedním z nejlidštějších prvků filmu. Bez něj by se Reloaded mohl snadno proměnit pouze ve dvouhodinovou debatu o systému a determinismu.

S odstupem času někdy vzniká dojem, že druhý Matrix publikum odmítlo. Čísla tomu neodpovídají. Film v kinech celosvětově utržil přibližně 739 milionů dolarů a patřil mezi nejvýdělečnější snímky roku 2003. Také kritické přijetí nebylo katastrofální, přestože reakce byly podstatně rozdělenější než u prvního filmu.

Reloaded měl totiž jeden téměř neřešitelný problém: musel následovat Matrix. První film přišel v roce 1999 s vizuálním jazykem a kombinací science fiction, akce, filozofie a kyberpunku, které působily nově. Pokračování už nemohlo divákům znovu ukázat Matrix poprvé. Mohlo ho pouze rozšířit.

Wachowští to udělali bez zábran. Více postav, více efektů, více akce, více filozofie a více světa. Pro někoho příliš mnoho, pro mě právě tolik, kolik jsem od pokračování chtěl.

Dnes vidím Matrix Reloaded jinak než tehdy, když jsem poprvé vložil DVD do přehrávače. Vidím, kde digitální efekty zestárly, a mnohem více přemýšlím nad tím, co znamenají jednotlivé dialogy, než když jsem poprvé hlavně hltal obraz, efekty a zpomalenou akci. Jenže ten základní pocit zůstal.

Reloaded mě tehdy nadchl ještě víc než první Matrix a při dnešním návratu chápu proč. Je to film, který odmítá být opatrným pokračováním. Někdy je přehnaný, někdy komplikovaný a někdy chce do jediné scény nacpat víc myšlenek, než by bylo nezbytné, ale právě tuhle jeho ambici mám rád.

Dálniční honičku, Smithy, Zion, Architekta, Merovingiana, Nea a Trinity, černo-zelený svět Matrixu, zpomalené kulky a pocit, že každou chvíli může obraz znovu porušit nějaké pravidlo. První Matrix byl objev. Reloaded pro mě byl možností ponořit se do toho světa ještě hlouběji.

A proto bych mu dnes nedal osm ani devět bodů jen proto, abych vypadal kritičtěji.

Hodnocení: 10/10