Článek
Bylo to v roce 1991 v Rychnově nad Kněžnou. Od polských prodejců jsem si tehdy koupil kazetu s Depeche Mode a právě na ní jsem poprvé pořádně objevil „Love, In Itself“. Nebyla tam jen jedna podoba skladby, ale také její další verze a vedle nich třeba „Fools“ Alana Wildera. V době, kdy člověka od kompletní diskografie, remixů a singlových B-stran nedělilo několik kliknutí, dokázala podobná kazeta otevřít úplně nový kus hudebního světa.
„Love, In Itself“ mě zaujala okamžitě. Melodií, rytmem, zvláštní atmosférou i způsobem, jakým ji Dave Gahan zpívá. A když jsem mezi různými verzemi narazil na téměř jazzově působící zpracování, nevěřil jsem vlastním uším. Depeche Mode a něco takového? Překvapení ale bylo jednoznačně příjemné. Právě při podobných objevech jsem postupně zjišťoval, jak mnohem pestřejší kapela se skrývá za několika tehdy nejznámějšími skladbami.
Po Everything Counts přišel jiný druh síly
Album Construction Time Again vyšlo 22. srpna 1983 a „Love, In Itself“ jej otevíralo. Necelý měsíc poté, 19. září, skladba následovala jako druhý singl z desky.
Depeche Mode přitom měli za sebou mimořádně úspěšné „Everything Counts“, které se v britské singlové hitparádě dostalo na šesté místo. „Love, In Itself“ skončilo na 21. příčce. Už samotná čísla vysvětlují, proč při zpětném pohledu na rok 1983 stojí ve světle reflektorů mnohem častěji právě „Everything Counts“.
Jenže hitparádové pořadí a význam skladby pro posluchače jsou dvě různé věci.
Když se dnes vracím ke Construction Time Again, řadím „Love, In Itself“ mezi nejdůležitější momenty alba. Samozřejmě je tu „Everything Counts“, výrazné „Told You So“, experimentální „Pipeline“, energické „More Than a Party“ a další skladby, které pomáhaly definovat novou etapu Depeche Mode. Přesto má právě úvodní píseň desky něco, co mě nepustilo od roku 1991 dodnes.
Ještě melodická minulost, už ale úplně jiní Depeche Mode
Na „Love, In Itself“ mě baví především způsob, jakým v sobě spojuje dvě podoby tehdejších Depeche Mode. Pořád je tu výrazná melodie, kterou si člověk snadno zapamatuje, ale zároveň už skladba nepůsobí jako lehký synthpop prvních let.
Rytmus má větší důraz, aranžmá je barevnější a neklidnější a jednotlivé zvukové vrstvy se postupně objevují a ustupují. Vedle elektroniky lze slyšet také klavír a akustickou kytaru, což celé nahrávce dodává neobvyklou texturu. Není tak industriálně výrazná jako některé jiné okamžiky Construction Time Again, ale právě proto krásně ukazuje proměnu, kterou kapela procházela.
Dave Gahan skladbu navíc podává způsobem, který její atmosféru ještě zvýrazňuje. Jeho zpěv nezní přehnaně dramaticky, přesto v něm už není bezstarostnost nejranějších Depeche Mode. Melodie zůstává přístupná, ale pod ní je cítit neklid.
Nahrávku produkovali Depeche Mode společně s Danielem Millerem, jako tonmeister je uveden Gareth Jones. Základ vznikal v londýnském studiu The Garden a mix se dokončoval v berlínském Hansa Mischraum. Právě období Construction Time Againpředstavovalo jeden z důležitých okamžiků, kdy kapela začala mnohem odvážněji rozšiřovat vlastní zvukový svět.
„Love, In Itself“ je v tomto směru téměř ideální přechodovou skladbou. Pořád v ní slyším melodickou přístupnost starších Depeche Mode, ale její zvuk, nálada i text už míří někam dál.
Láska je důležitá. Ale sama někdy nestačí
Stejně silná jako hudební stránka je pro mě ústřední myšlenka textu Martina Gorea. V jejím základu stojí vystřízlivění z představy, že samotná láska může být odpovědí na všechno.
V roce 1991 jsem text vnímal v zásadě stejně jako dnes. Jen s přibývajícími zkušenostmi jeho význam možná působí ještě naléhavěji. Ne proto, že by skladba nabízela nějakou složitou životní filozofii. Právě naopak. Síla je v jednoduchosti té myšlenky.
Láska může být zásadní, může člověka držet nad vodou, měnit jeho život a dávat mnoha věcem smysl. Přesto existují problémy, rozhodnutí a okolnosti, které za něj sama nevyřeší.
Gore tím romantickou představu lásky neničí. Jen ji zbavuje iluze všemocnosti.
A právě tento střízlivější pohled podle mě zestárl překvapivě dobře. Už v roce 1983 naznačoval témata, ke kterým se Depeche Mode budou později opakovaně vracet: pochybnosti, vnitřní konflikty, komplikovanost vztahů a skutečnost, že jednoduché odpovědi často neexistují.
Čtyři verze a jedno velké překvapení
K „Love, In Itself“ neodmyslitelně patří také různé podoby skladby. Vedle albumové verze existuje singlová „Love In Itself (2)“, prodloužená „Love In Itself (3)“ a potom něco úplně jiného – „Love In Itself (4)“.
Oficiální archiv Depeche Mode ji označuje jako „Jazz Lounge“ version.
Právě ta pro mě byla v roce 1991 jedním z největších překvapení celé kazety. Do té doby bych si podobnou podobu skladby s Depeche Mode snad ani nespojil. A místo odmítnutí přišla fascinace. Najednou bylo zřejmé, že jedna kompozice nemusí mít jedinou definitivní tvář a že kapela dokáže vlastní materiál rozebrat a poskládat úplně jinak.
Dodnes mezi jednotlivými verzemi nepotřebuji vybírat vítěze. Líbí se mi všechny, protože každá zvýrazňuje něco jiného. Současně připomínají dobu, kdy dvanáctipalcový singl nebyl jen prodlouženým nosičem známé písně, ale často také prostorem pro experiment.
A nesmím zapomenout ani na B-stranu „Fools“. Jejím autorem byl Alan Wilder a právě podobné skladby pro mě při tehdejším objevování katalogu představovaly další důkaz, kolik zajímavé hudby Depeche Mode existuje mimo řadová alba a největší singly. Na dvanáctipalcové edici se navíc objevila prodloužená „Fools (Bigger)“.
Pro fanouška, který podobné věci získával postupně z kazet a desek, měl každý takový objev úplně jinou váhu než dnes, kdy je prakticky všechno okamžitě dostupné.
Videoklip? Tentokrát raději zavřít oči
Jedinou částí celé singlové éry, ke které jsem si nikdy nevytvořil stejně silný vztah jako k hudbě samotné, je videoklip.
Režíroval jej Clive Richardson, který s Depeche Mode spolupracoval už během jejich raného období. Neřekl bych, že jde o špatné video. Nikdy ve mně ale nezanechalo tak výrazný dojem jako samotná skladba.
U některých pozdějších písní Depeche Mode pro mě hudba a obraz prakticky splývají. Člověk slyší první tóny a okamžitě se mu vybaví konkrétní scény. U „Love, In Itself“ to tak nemám.
A vlastně mi to vůbec nevadí.
Kdybych měl volit mezi obrazem a samotnou skladbou ve sluchátkách, nechám oči zavřené a poslouchám.
Po 43 letech pořád funguje stejný důvod
„Love, In Itself“ asi nikdy nebude stát mezi úplně nejslavnějšími skladbami Depeche Mode vedle „Enjoy the Silence“, „Personal Jesus“, „Never Let Me Down Again“ nebo právě „Everything Counts“. Ani v roce 1983 nebyla jejich největším hitparádovým triumfem.
To však vůbec nemusí určovat její skutečnou hodnotu.
Když jsem ji v roce 1991 slyšel na kazetě koupené od Poláků v Rychnově nad Kněžnou, nevěděl jsem nic o The Garden, Hansa Mischraum, katalogových číslech ani přesných vydáních jednotlivých verzí. Prostě jsem slyšel skladbu, která mě okamžitě zaujala. Potom její další podobu. Pak další. A vedle ní „Fools“.
Bylo to jedno z těch malých hudebních objevování, při nichž se z oblíbené kapely postupně stává něco mnohem důležitějšího.
Od mého prvního setkání s „Love, In Itself“ uplynulo pětatřicet let. Od vydání singlu třiačtyřicet. Přesto se základ mého názoru nezměnil.
Pořád v ní slyším jednu z nejdůležitějších skladeb Construction Time Again. Ne proto, že bych jí po desetiletích chtěl zpětně přisoudit význam, který tehdy neměla. Ale proto, že její melodie, rytmus, Gahanův hlas, zvláštní atmosféra i střízlivá myšlenka o hranicích samotné lásky mě oslovily už při prvním poslechu.
A právě proto fungují i dnes.
Zdroje:
• Depeche Mode Archives
• Official Charts Company
• Oficiální diskografie Depeche Mode
• Booklet alba Construction Time Again
