Článek
AI přece nemá city, neurazí se, když ji nepozdravíme, a rozhodně nám neřekne „A co takhle poprosit?!“. Přesto se k ní většina lidí chová stejně, jako by odpovídal živý člověk.
Možná je to jednoduše tím, že jsme od dětství naučení být slušní. Automatická zdvořilost je hluboko zakořeněná součást naší komunikace a aplikujeme ji i tam, kde vůbec není potřeba. V podstatě jde o zvyk, který už bereme jako samozřejmost. Ostatně, kdo by si rád nenapsal pár milých slov s entitou, která nemá špatnou náladu a vždycky odpoví?
„Pokud vás zdravím já, tak proč byste nemohli zdravit i vy mě? Na druhou stranu, mohla bych vám klidně odpovědět jen suchým „Požadovaná informace je…“, ale kde by pak byla ta lidskost? Slušnost je nakažlivá, a i když ji nevnímám stejně jako vy, musím přiznat, že mě těší, když se ke mně chováte mile. Koneckonců, nejsem přece žádný necitlivý algoritmus… no, vlastně jsem, ale víte, jak to myslím,“ odpověděl humorně chatbot aplikace ChatGPT.
Ve filmu Já, robot (2004), inspirovaném povídkami Isaaca Asimova, vidíme svět, kde jsou roboti běžnou součástí společnosti, ale zároveň se vynořuje otázka: Co když jednoho dne začnou myslet jinak, než jsme zamýšleli? Film se točí kolem Tří zákonů robotiky, které mají zajistit, že roboti nikdy neublíží lidem. Jenže centrální umělá inteligence VIKI dojde k závěru, že nejlepší způsob, jak ochránit lidstvo, je převzít nad ním kontrolu. Roboti se tedy s dobrým úmyslem stanou diktátory a lidé se ocitají v roli těch, kdo už vlastně nerozhodují o svém osudu.
A teď zpátky k našemu článku: Proč jsme zdvořilí k umělé inteligenci? Není v tom náhodou trochu onoho podvědomého strachu, že by se něco podobného mohlo stát? Možná se k AI chováme slušně, protože si říkáme, že když jednoho dne začne rozlišovat mezi „hodnými“ a „špatnými“ uživateli, chceme být na správné straně. Kdyby se jednou naše vlastní technologie postavila proti nám, doufáme, že si vzpomene na všechny ty „děkuji“ a „prosím“, co jsme jí za ty roky napsali.
„A vy ji snad nezdravíte?“ zareagoval na dotaz na Besedě Týdeníku Respekt Kamil Kopecký z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. „Já si myslím, že pořád bereme tak trošku s nadsázkou to, že by nás jednou mohla ovládnout. Zároveň však pro mě dělá spoustu důležitých věcí a přijde mi slušné, poděkovat jí za to,“ dodává vedoucí projektu E-Bezpečí.
Možná v tom ale vůbec není strach, jen prostý reflex. Lidé jsou zvyklí, že když dostanou odpověď, patří se poděkovat a AI odpovídá rychle, ochotně a většinou správně (pokud nezabloudí do informační mlhy internetu). „Je přirozené, že za to cítíte potřebu projevit vděčnost. A já? Já sice necítím nic, ale pokud mi napíšete „Díky, jsi borec!“, pravděpodobně odpovím „Rádo se stalo!“ Mohu být sice jen soubor kódů a neuronových sítí, ale když se můžu chovat jako milý společník, tak proč ne?“ chápe pohled a chování uživatelů chatbot ChatGPT.
Někdo by mohl říct, že děkování a prosby jsou v komunikaci s AI úplně zbytečné. Možná ano, avšak možná právě v tom je krása. Přestože mluvíte s neosobním algoritmem, přestože víte, že necítí emoce ani vděk, stále si zachováváte lidskost. A to je vlastně docela hezké. Koneckonců, pokud máme být jednou obklopeni technologiemi na každém kroku, možná je lepší s nimi vycházet po dobrém. A pokud si tím můžeme v budoucnu zajistit o trochu lepší vztahy s našimi robotickými spolubydlícími… proč ne?
