Článek
A znovu se nabízí otázka: Máme takovým lidem dál věnovat pozornost? Nebo by bylo lepší nechat je ve tmě zapomnění?
Na jedné straně stojí potřeba pochopit. Vědět, jak se člověk může stát monstrem. Jak vzniká zlo. Jak je možné, že v obyčejné vsi žili manželé, kteří vraždili své sousedy. Psychologové, kriminalisté a novináři tvrdí: musíme si tyto příběhy připomínat, abychom jim lépe porozuměli, abychom jim v budoucnu předešli.
Ale na druhé straně je tu cosi neklidného. Proč dáváme tvář někomu, kdo by měl zůstat bezejmenný? Komu chceme takto připomínat? Sami sobě? Nebo jen potřebujeme další dávku senzace, morbidní fascinace, husí kůži před spaním?
Zatímco oběti jsou většinou zapomenuty, zločinci se stávají hlavními hrdiny příběhů. Jejich činy se analyzují, jejich životy dramatizují, jejich jména se skloňují ve večerních diskuzích. Ale co když tím přispíváme k jejich posmrtné nesmrtelnosti, kterou si vůbec nezaslouží?
Existuje nebezpečí, že se zlo stane součástí popkultury. Že zůstane v kolektivní paměti ne jako výstraha, ale jako značka. Jakousi „značkou temna“, kterou budeme přetvářet do knih, filmů, podcastů. A pod rukama nám z těch dvou odporných lidí, kteří udusili, umlátili a obrali staré lidi o jejich poslední chvíle, uděláme postavy. Postavy možná odpudivé, ale přesto fascinující. Přesto živé.
A možná to je ten bod, kde bychom měli zpozornět.
Možná bychom si měli uvědomit, že ne každá připomínka je prospěšná. Ne každé jméno si zaslouží přežívat. A ne každému zločinci bychom měli poskytovat novou scénu. Někdy je důležitější připomínat si oběti. Jména, která upadla, ale měla by zůstat.
Možná jsme jako společnost příliš fascinovaní temnotou. Jestli něco opravdu celosvětově frčí, tak to jsou právě podcasty, filmy a seriály s true crime tématikou, kterou jsou lidé zcela fascinováni. Možná jsme si už zvykli, že zločin prodává a že i ti největší vrazi se mohou stát součástí kulturního programu. Ale je to správně?
Možná bychom si měli častěji položit otázku, co tím vlastně sledujeme. Koho tím vzděláváme, komu tím připomínáme, a koho tím zraňujeme?
Máme si tedy takové příběhy vůbec připomínat? Nebo by některé tváře a případy měly zůstat navždy ve složce, která se nebude již dále otevírat?
