Článek
Cíl? Zmlátit co nejvíc žen, ideálně tak, aby „to cítily až do příštího roku“. To není popis scény z nějaké komedie. To jsou velikonoční svátky. Vítejte v pekle folklóru.
Zatímco svět řeší genderovou rovnost a důstojnost, my si s nadšením hrajeme na pasáky dobytka s pomlázkami. A co že to vlastně slavíme? Kristovo vzkříšení? Nový život? Příchod jara? Ne. Slavíme to, že si Franta odnaproti může beztrestně „švihnout tu blondýnku z vedlejší vsi“, a ještě za to dostane vajíčko a panáka. Čirá elegance.
„Ale vždyť je to tradice!“ Jasně. Tak pojďme obnovit i další skvělé tradice. Upalování čarodějnic, právo první noci, veřejné bičování hříšníků na náměstí. Proč ne? Hlavně že je to „naše“ a „české“, že?
A ty obhajoby! „To přece bolí jen trošku.“ Jo, a když tě někdo profackuje „jen zlehka“, taky se tomu říká přátelská facička? Ne? Tak proč sakra považujeme šlehání žen za něco roztomilého? Přidejme k tomu ještě litry alkoholu od ranních hodin, děti tahající po domech sladkosti jak v nějaké levné napodobenině Halloweenu, a máme tady kulturní dno.
A ženy? Ty mají být údajně rády, že si na ně někdo vůbec vzpomněl. Ideálně připravené s vajíčky, výslužkou a úsměvem na tváři. Protože pokud jim to náhodou není po chuti, jsou „sucharky“ nebo „namyšlené fifleny“. To přece nechceme! Tak radši nastavíme zadek a přetvařujeme se, že to je zábava.
Velikonoce jsou svátek, který ve skutečnosti oslavuje infantilitu, alkoholismus a maskované násilí. Zvykový masakr zabalený do mašle z folklórních výšivek. A já říkám dost. Jestli někoho baví běhat s klackem a vyřvávat říkanky, ať to dělá na paintballovém hřišti – a se sobě rovnými. Ale nechoďte s tím po domech a nechtějte, aby vám ještě nalili slivovici jako poděkování za to, že jste je zmlátili.
