Článek
Udělat dobrý skutek je dnes totiž otázkou pár kroků a žádného přemýšlení. Jenže není tenhle „skutek“ vlastně jen maskovaný nepořádek?
Věříme, že když je oblečení v igelitce a položené u charitativního kontejneru, magicky se přepne z odpadu na dobročinnost. Jako by snad existoval neviditelný charitativní skřítek, který každý večer objíždí město a tyto poklady pečlivě třídí. Realita? Déšť, vítr, bezdomovci, psy roztrhané pytle, a nakonec popeláři, kteří po našem „dobrém úmyslu“ uklízejí nepořádek za nás.
A to je právě ten paradox: máme potřebu udělat něco dobrého, ale jen do chvíle, než nás to začne obtěžovat. Když se kontejner nenamáhá otevřít svou náruč, hodíme to vedle. Hlavně že jsme to „darovali“. A pak se divíme, že vypadá město jak skládka a že kolem charitativních kontejnerů je víc hadrů než v secondhandu.
Když se charita změní ve skládku. Takto vypadá pomoc, když ji nahrazuje pohodlné svědomí a lhostejnost
Samozřejmě není nic špatného na tom, chtít věci poslat dál. Dát je někomu, kdo je potřebuje víc než my. Ale právě tady narážíme: kde končí charita a začíná pohodlná lenost? V okamžiku, kdy někdo odloží oblečení k přetékající popelnici a doufá, že se o to „někdo“ postará, nejde už o pomoc. Jde o zbavení se problému pod záštitou dobra.
Kdy jsme vlastně začali chápat veřejný prostor jako odkladiště našeho svědomí? Když přetéká koš v parku, necháme odpadek vedle. Když je kontejner plný, přihodíme svůj díl vedle. O pár dní později už to nevypadá jako charita, ale jako výmluvná připomínka toho, jak se staráme o prostředí, ve kterém žijeme.
Možná bychom si měli přiznat jedno: položením pytle vedle popelnice jsme neudělali nic pro druhé. Jen jsme si ušetřili pár minut a naložili práci někomu jinému. A možná právě to je ten skutečný problém. Ne plné kontejnery, ale prázdné základy slušnosti.
