Článek
A pak to přijde. Odpovíte, že nepijete.
Ticho.
Záraz v hovoru, nechápavé pohledy. Někdo se zasměje, jako by čekal, že si děláte legraci. Jiný se začne vyptávat, jestli jste nemocní, na antibiotikách, nebo snad – nedej bože – abstinent? A pokud se rozhodnete, že se nebudete ospravedlňovat a prostě si dáte limonádu, spustí se salva otázek a posměšků.
„Ty nepiješ?! To jsi asi nikdy nežil, co?“
„Co se děje? Jsi v pohodě?“
„Ale jeden si dáš, ne? No tak! Vždyť přece nepít je nuda!“
„Jsi v sektě, nebo co?“
A vy stojíte uprostřed místnosti jako přírodovědec, který právě oznámil, že Země je kulatá, ale zbytek party se tomu upřímně směje a přemýšlí, zda vás rovnou neupálit.
Alkohol jako normálnost?
Co je to za společnost, kde není pití považováno za osobní volbu, ale za něco, co se musí obhajovat? Kdy se z pití alkoholu stala taková norma, že jeho odmítání vzbuzuje v lepším případě podezření a v horším rovnou pohrdání? Přitom ve spoustě zemí světa to takový tlak není. Jen v Česku je alkohol něco jako národní sport. Nepiješ? Nejsi součástí týmu.
Alkohol se stává nejen běžnou součástí společenských událostí, ale také něčím, co se čeká. Lidi se vychloubají svými „výkonnostními“ rekordy v počtu vypitých piv a ti, kteří se rozhodnou nepít, jsou v lepším případě za exoty, v horším za nudné kazisvěty.
Je čas prolomit stereotypy
Pokud se bavíme o svobodě rozhodování, neměla by to být právě svoboda říct si, co si chci nebo nechci nalít do těla? Proč je normální se zpít do němoty, ale nenormální je zůstat střízlivý? Ne, nejsem nemocný, ani v sektě. Jen prostě nechci pít. A pokud se někdo nemůže bavit bez alkoholu, možná by se měl zamyslet ne nad těmi, kteří nepijí, ale nad sebou samým.
Takže až příště na nějaké akci uslyšíte ono pověstné: „Ty nepiješ?!“, zkuste odpovědět: „A ty jo?! A proč vlastně?“
