Článek
Jako by byl sport nějaká sterilní zóna, kam realita nesmí vkročit, protože by snad narušila tu posvátnou tabulku statistik. Jenže co když je ten sportovec zároveň užitečný idiot diktátorského režimu?
Alexander Ovečkin překonal další historický milník v NHL. A s tím se zvedla i vlna obdivu, nadšení, oslav a… no jo, taky odporu. Protože vedle stovek gólů má na kontě i profilovou fotku s Putinem, mlčení k agresi na Ukrajině a velmi hlasité nic, když jde o lidskost. A v tu chvíli zase přichází na scénu nejlínější výmluva všech dob: „Politiku z toho vynechme. Vždyť je to jen sport.“
Pardon, ale ne. Sport nikdy nebyl a nikdy nebude jen o sportu. Olympiáda v Berlíně 1936 byla výkladní skříní nacistického Německa. Olympiádu v Moskvě 1980 bojkotoval Západ kvůli sovětské invazi do Afghánistánu. Černí američtí atleti v Mexiku 1968 zvedli pěst na protest proti rasismu. Martina Navrátilová nesla duhovou vlajku dřív, než to bylo cool. A Muhammad Ali odmítl jít do války ve Vietnamu, i když za to zaplatil kariérou.
Tak co je teda politika? Je politika, když fotbalista podpoří práva žen v Íránu? Když si kapitán týmu vezme duhovou pásku? Když hokejista podpoří Ukrajinu? Nebo je politika až to, co se nám nelíbí? A není vlastně už samotné tvrzení, že „politika do sportu nepatří“, taky politické? Tvrdit, že sport má být apolitický, je jako tvrdit, že voda nemá být mokrá. Není to ani logické, ani upřímné.
V reálu to funguje tak, že „politika do sportu nepatří“ překládáme jako „politika, která mi nevyhovuje, do sportu nepatří“. Když sportovec mává ruskou vlajkou a objímá diktátora, je to prý „jeho soukromá věc“. Ale když někdo upozorní na okupaci, genocidu nebo násilí, je to „zbytečné míchání politiky do hry“.
Takže ne, nedělejme z Ovečkina jen hokejovou legendu. On sám se rozhodl být víc než jen sportovec – stal se i symbolem. Symbolem toho, že i ti nejlepší hráči mohou zůstat morálně malí. A připomínkou, že když někomu tleskáme, neměli bychom přehlížet, čemu (a komu) vlastně tleskáme.
