Článek
A jednou z těchto tradic je přechylování ženských příjmení. Jenže vždycky se najde někdo, kdo chce být jazykovým revolucionářem a začne bojovat za „nepřechylování“. Proč? Protože „Taylor Swiftová“ prý zní divně.
No dobrá, ale co je divnější? „Mluvil jsem s Taylor Swift o její roli“ nebo „Mluvil jsem s Taylor Swiftová“? První varianta vypadá, jako by čeština najednou zapomněla, že umí skloňovat, a druhá zní jako jazyková schizofrenie.
A teď si představte, že se bavíte o rodině Novak. Tedy o panu Novakovi. Nebo o paní Novak? Nebo o jejich dceři? Jak to mám sakra poznat?! Když někdo řekne „Nováková“, všichni chápou. Ale „Novak“ je loterie. 50:50, jestli přijde na pivo chlápek nebo jeho babička.
Můžeme se sice inspirovat angličtinou, ale to bychom mohli rovnou zrušit i skloňování jako takové. A upřímně, chcete se vzdát toho, kdy můžete větu otočit na tisíc způsobů právě díky tomu, že čeština skloňuje? Jazyk není o tom, že si ho upravíme, jak se nám zlíbí, jen aby vypadal „moderněji“. Jazyk je nástroj komunikace, který musí být efektivní a jednoznačný.
Samozřejmě, když si paní Angelina Jolie řekne, že nechce být „Jolieová“, svět se nezboří. Ale obecně vzato, přechylování není zlo. Je to jednoduchá věc, která pomáhá jazyku být logickým a jednoznačným. Takže příště, až se někdo bude pohoršovat nad „Swiftovou“, zkuste mu říct: „Dobře, tak mi skloňuj Taylor Swift. No? Tak vidíš.“
