Článek
Mezi tyto relikty patří i některé současné způsoby společenského chování – podávání rukou, líbání při pozdravu, vstávání při příchodu učitele do třídy nebo cinkání skleničkami. Ačkoliv tyto praktiky mohou působit neškodně, jejich povinné dodržování je spíše přežitkem, který nás zbytečně svazuje.
Podání ruky: Pozdrav nebo přehlídka bakterií?
Podání ruky – univerzální gesto, kterým prý vyjadřujeme úctu. Ale co je na něm vlastně úctyhodného? Představte si, že si podáváte ruku s někým, kdo si ji právě neumyl po cestě z toalety, nebo kdo si přišel na schůzku rovnou z veřejné dopravy. Hygienické to rozhodně není. A během pandemie jsme přece jasně zjistili, že si můžeme popovídat a uzavřít smlouvy i bez toho, abychom si vyměňovali bakterie.
Proč se tedy podání ruky stále tak důrazně vyžaduje? Možná je na čase přestat brát hygienické pochybení jako faux pas a místo toho jej přijmout jako logickou alternativu. Koneckonců, co je špatného na přátelském kývnutí nebo prostém „Dobrý den“?
Líbání na tvář: Osobní prostor, kam se poděl?
Další rituál, který neúprosně narušuje osobní zónu. Líbání na tvář, často dokonce dvakrát či třikrát, je něco, co by mělo patřit výhradně do románských zemí – a i tam je čas na reformu. Každý z nás zažil tu trapnou chvíli, kdy netuší, kolikrát se má naklonit, nebo se nechtěně srazí s druhou osobou nosem.
Navíc, ne všichni jsou s takovou úrovní tělesné blízkosti v pohodě. Proč bychom měli být považováni za nezdvořilé, pokud chceme svůj obličej udržet na bezpečné vzdálenosti? Pokud vám někdo vyčítá, že si líbání odpustíte, možná by měl přehodnotit své nároky na váš osobní prostor.
Vstávání při příchodu učitele: Symbol úcty, nebo teatrální gesto?
Je skutečně nutné, aby děti vstávaly pokaždé, když učitel vstoupí do třídy? Tento zvyk snad vznikl v době, kdy učitelé byli nedotknutelné autority, ale dnešní doba je jiná. Respekt si člověk získává svou odborností a přístupem, nikoliv tím, že ho někdo mechanicky zdraví zvednutím ze židle, jako by byl někde na vojně.
Vstávání při příchodu by mělo být spíše volbou než povinností. Kdyby učitelé nechali děti sedět, možná by to vytvořilo méně formální a více partnerskou atmosféru. Takhle to spíše vypadá, že učitel je Sultán Solimán z pohádky Lotrando a Zubejda.
Cinkání skleničkami: Důležitý rituál, nebo zbytečný chaos?
Kolikrát jste zažili situaci, kdy se ve větší skupině lidé nadšeně natahují přes stůl, aby si s každým cinkli skleničkou? Výsledkem je často nechtěné rozlití nápojů, trapné omluvy a někdy dokonce poškození skleniček. Proč je vůbec nutné provádět tento rituál? Nestačilo by prostě pronést přípitek a vychutnat si nápoj v klidu?
Cinkání skleničkami je symbolickým gestem, které mělo svůj význam možná někdy v 16. století, ale dnes už je to spíš fraška, která nutí lidi dodržovat nepsaná pravidla bez jakéhokoliv logického důvodu. U tohoto rituál je stejně asi nejzajímavější jeho vznik.
Společenské zvyklosti: Volba, ne povinnost
Nejde o to, všechny tyto zvyklosti úplně zrušit – někomu mohou vyhovovat a dělat radost. Ale je na čase přestat s jejich vynucováním a stigmatizací těch, kteří se rozhodnou je nedodržovat. Společnost by měla být tolerantnější k těm, kdo si raději udrží svůj osobní prostor nebo odmítnou vykonávat rituály, které jim připadají nesmyslné.
Moderní doba volá po změně. Respekt by neměl být otázkou mechanického dodržování přežitých zvyklostí, ale skutečné lidské úcty, kterou projevíme slovy, činy a pochopením pro druhé. A pokud se rozhodnete neříkat „Na zdraví“, nepodat ruku nebo nepolíbit někoho na tvář, neměli byste být považováni za burana. Možná jste jen o krok napřed.
