Článek
Na první pohled to vypadá jako zpráva, které můžeme tleskat. Jenže pod povrchem to vře. Proti způsobu, jakým byl dokument přijat, se zvedá masivní vlna nesouhlasu. Otevřený dopis podepsalo přes šest stovek osobností i klíčových profesních organizací – od Herecké asociace a Asociace profesionálních divadel přes Obec překladatelů až po festival Jeden svět. Jak je možné, že strategie, která na papíře obsahuje řadu potřebných kroků, vyvolává v terénu tak ostrý odpor?
Dvě tváře kulturní politiky: Věcná práce versus politický hype
Odpověď nabízí pohled na to, jak politici s tématem kultury dlouhodobě pracují. V politické komunikaci totiž existují dvě úplně odlišné roviny:
- Věcná rovina řízení (Policy/Delivery): To je ta soustavná mravenčí práce na zákonech, rozpočtech a celkové infrastruktuře. U nás panuje napříč politickým spektrem překvapivá shoda. Všichni vědí, že živá kultura a kreativní odvětví tvoří významný hospodářský sektor a že lidé v něm potřebují jasné podmínky – například sociální garance v podobě statusu umělce, odbornou digitalizaci nebo narovnání platů.
- Symbolická a hodnotová rovina (Hype/Symbol): To je naopak svět politického marketingu, kde se kultura stává zástupným bojištěm v tzv. kulturních válkách. Zde se politické strany vymezují vůči rivalům, oslovují své voliče a budují si národní či ideologickou identitu.
A právě v napětí mezi těmito dvěma světy leží jádro celého konfliktu. Když se podíváme na samotný text schválené strategie, najdeme v něm cíle, na kterých najdeme v odborné obci konsenzus. Jenže způsob, jakým ministerstvo dokument prosadilo, byl čistým příkladem toho, jak marketingové gesto přebilo věcnou správu.
Jak na jednáních u premiéra i v médiích zdůrazňovali zástupci profesních asociací, ministerstvo postavilo kulturu před hotovou věc. Smetlo ze stolu předchozí koncepci z doby vlády Petra Fialy (ODS), která vznikala na základě otevřené diskuse stovek odborníků, a nahradilo ji narychlo upečeným materiálem bez jasného plánu, jak jej v praxi vůbec financovat a provést. Místo pocitu stability a předvídatelnosti tak v sektoru zavládla nejistota.
Politický paradox kultury v praxi
Tato situace přesně ilustruje politický paradox kultury: čím více se kulturní odvětví rozvíjí, profesionálně stabilizuje a přispívá ke společnosti i ekonomice, tím spíše se jeho politická reflexe při střídání vlád redukuje na rychlá gesta a zbytečnou diskontinuitu. Kultura přitom pro své fungování ze všeho nejvíce potřebuje právě předvídatelnost a kontinuitu. Pokud se každá nová vládní garnitura rozhodne ignorovat výsledky předchozího odborného dialogu a prosadit si vlastní dokument bez ohledu na lidi z praxe, ztrácí státní politika legitimitu u těch, kteří ji mají naplňovat.
Schválení Státní kulturní politiky navzdory odporu umělců ukazuje, že samotný text na papíře nestačí. Živá kultura není pasivní příjemce dotací, který se přizpůsobí jakémukoliv úřednímu zadání. Je to sebevědomý ekosystém. Chce-li stát budovat skutečně „odolnou společnost“, musí začít tím, že bude s kulturním sektorem jednat jako s rovnocenným partnerem – na základě dat, vzájemného respektu a dlouhodobé důvěry, která nekončí s jedním volebním obdobím.
