Článek
Z pozice lékárníka se s tím setkávám pravidelně. Příčin je několik, ale společný problém je zásadní: kdo vlastně odpovídá za to, že pacient užívá správné léky, ve správných dávkách a že je vůbec potřebuje?
Jak se k nadměrnému množství léků dostaneme?
Jednou z cest je nedostatečná spolupráce pacienta. Pokud člověk dlouhodobě neřeší svůj životní styl, nemusí se dařit dostat pod kontrolu například krevní tlak, cholesterol nebo cukrovku. Lékař postupně přidává další léčiva, a přesto může dojít k závažným komplikacím, které si vyžádají další léčbu.
Opačným případem je pacient, který léčbu odmítá z obavy před nežádoucími účinky nebo pod vlivem dezinformací. Typickým příkladem jsou léky na cholesterol. Odkládání účinné léčby přitom může vést ke zhoršení zdravotního stavu a nakonec i k potřebě mnohem rozsáhlejší medikace.
Dalším problémem je roztříštěná péče. Pacient navštěvuje několik specialistů, kteří nemusí mít úplný přehled o jeho léčbě. Léky se mohou vzájemně ovlivňovat a někdy se dokonce léčí nežádoucí účinky jednoho přípravku dalším lékem, aniž by se hledala jejich skutečná příčina.
A pak jsou tu lékové duplicity. Pacient může užívat dva přípravky se stejnou účinnou látkou, aniž by o tom věděl. Stává se to například po hospitalizaci, kdy se léčba změní, ale pacient nové léky pouze přidá ke stávajícím. Podobné riziko vzniká při opakovaných záměnách přípravků v lékárně kvůli výpadkům nebo ceně, pokud pacient nedostane srozumitelné vysvětlení.
Proč je to problém?
Nadměrné množství léčiv neznamená jen složitější každodenní režim. Zvyšuje riziko chyb při užívání, lékových interakcí a nežádoucích účinků. Pacient navíc může užívat přípravky, jejichž přínos už neodpovídá rizikům, případně které již vůbec nepotřebuje.
Důsledky se netýkají jen zdraví. Zbytečně užívané léky představují náklady pro pacienta i zdravotní systém. Přitom někdy stačí medikaci důkladně zkontrolovat, upravit dávkování nebo po dohodě s lékařem některé léky vysadit.
Kdo má medikaci kontrolovat?
Logicky by měl mít celkový přehled praktický lékař, který koordinuje péči jednotlivých specialistů. V praxi ale systematická kontrola veškeré medikace často chybí. Důvodem může být nedostatek času, vysoká pracovní zátěž i skutečnost, že vysazení léku bývá složitější než jeho předepsání. Výsledkem je situace, kdy jednotlivé léčebné postupy mohou dávat smysl samostatně, ale jako celek už nemusí být optimální.
Přitom existuje odborník, který se lékům, jejich účinkům a vzájemným interakcím věnuje každý den – lékárník.
Při konzultacích dokážeme s pacientem projít jeho medikaci, vysvětlit účel jednotlivých přípravků, upozornit na duplicity a možná rizika a doporučit změny ošetřujícímu lékaři. Problém je, že tato doporučení nejsou závazná a lékárenské konzultace zaměřené na komplexní revizi medikace nejsou standardně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Jejich dostupnost i pravidelnost jsou proto omezené.
Co s tím můžeme udělat?
Nestačí spoléhat na to, že si každý pacient svou léčbu ohlídá sám nebo že se jednotliví zdravotníci vždy domluví. Potřebujeme systém, ve kterém bude jasně určeno, kdo za celkovou revizi medikace odpovídá, a ve kterém budou lékaři a lékárníci skutečně spolupracovat.
Součástí řešení by měly být pravidelné lékové revize, zejména u pacientů užívajících velké množství přípravků, a dostupné konzultace s klinickými či komunitními lékárníky podle potřeb pacienta. Jejich závěry musí mít jasnou cestu k lékaři, který může léčbu upravit, a pacient musí rozumět tomu, co a proč užívá.
Miluju přísloví: „Méně je někdy více“. U léků to podle mě platí dvojnásob. Pacient by měl brát přesně ty léky, co potřebuje a nic navíc. Investice do pravidelné kontroly medikace může pomoci předcházet komplikacím, zlepšit bezpečnost léčby a omezit zbytečné výdaje. Prevence tak má smysl nejen pro pacienta, ale i pro celý zdravotní systém.
