Článek
Má žena, která jako advokátka měla pravidelně práce nad hlavu a z našeho společného domova tak odcházela dříve než já, toho dne výjimečně zůstávala doma. Užíval jsem si toho, že mi připravila snídani, vyprovodila mě před dům, vášnivě políbila a naposledy mi zamávala, když jsem usedal za volant.
Čekalo mě nějakých - když to hodně natáhnu - patnáct kilometrů cesty, kterou jsem znal nazpaměť. Nejen každou zatáčku, křižovatku, odbočku, značku; měl jsem dojem, že znám i každý šutr v pangejtu i každý křížek podél silnice. Že toho dne jeden nový přibude, jsem nevěděl. A že to bude mou vinou, by mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu Maxipsa Fíka.
Ten přesný okamžik jsem si nepamatoval. Vybavovat se mi začal až později. A pokaždé, když se mi vybavil, obsahoval mnohem drastičtější detaily než při předchozím vybavení.
Došlo k tomu, že jsem předjížděl. Na tom by nic špatného nebylo. Špatné bylo to, že jsem se neujistil, že předjíždění bude bezpečné. Protijedoucí Fiat Punto ani jeho řidič neměli sebemenší šanci.
Sám jsem zůstal pouze patřičně otřesen v nafouknutých pytlech a napjatých pásech. Podle expertů, a neměl jsem jak jejich závěry rozporovat, jsem překročil povolenou rychlost. O nějakých 50 km/h.
To, co se vlastně stalo, mi začalo docházet až později. Během výslechů, dokazování, vyšetřování. Neměl jsem sílu jakkoli kličkovat. S hlavou svěšenou hodně hluboko mezi rameny jsem hlasem, z nějž zmizela veškerá energie, prohlásil, že vím, že jsem vinen. I tak se všechno táhlo několik měsíců. Až jsem stanul tváří v tvář soudci.
Sám sobě bych nafackoval do bezvědomí a dal bych si minimálně sto let. Soudce hlasem, ve kterém nebyla ani stopa po nějakých emocích, četl ze spisu fakta. A s každým dalším jsem se sám v sobě propadal hlouběji a hlouběji. I se započtením všech možných polehčujících okolností, jako je přiznání a dosavadní bezúhonnost, jsem s ničím jiným než trestem natvrdo nemohl počítat.
Když mi soudce oznámil možnost podat odvolání, jenom jsem zavrtěl hlavou.
Milovníky konspirací a rádoby vtipných příběhů z vězení zklamu. Ve skutečnosti se ve výkonu trestu odnětí svobody, lidově též kriminále nebo base, nic takového neděje. Navíc jsem tamní prostor sdílel s lidmi, kteří do něj zahučeli podobně jako já z vlastní blbosti; domnívám se, že to bylo lepší než narazit na bandu sociopatů.
A za druhé, v nápravně výchovném zařízení je hlavně extrémní nuda. A to je největší trest, protože člověku, když nejen nemá co dělat, navíc když ani nemůže nic smysluplného dělat, pomalu a velmi jistě dochází, čeho se dopustil a co tím způsobil.
Šťastný konec není. Manželka se se mnou rozvedla a odstěhovala se. Děti jsme vinou jejích zdravotních komplikací neměli. Nedivím se jí. I když náš vztah už byl ve fázi jisté setrvačnosti, i tak jsem jí velice ublížil.
Po propuštění jsem se nedokázal z ničeho radovat. Začal jsem chlastat jako duha. Moje letitá sbírka meruňkovic, hruškovic, ořechovic a jiných slivovic, shromažďovaná přes dvacet let, zmizela během necelého roku. Bylo a pořád mi je ze mě zle.
Postupně jsem se měnil v netvora, až to do svých rukou vzal kamarád doktor. Doslova mě odtáhl do nemocnice kvůli nějakému vyšetření. V alkoholické náladě jsem mu při tom zlomil palec.
Něco mi z těla odebrali a to něco bylo, jak se říká pozitivní. Zhoubný nález poblíž nějaké uzliny. A pak už operace a chemoterapie.
V první fázi zhubnete na kost. Vypadají vám nejen vlasy a bolí vás úplně všechno.
V druhé fázi si na to zvyknete a při pohledu do zrcadla už nechcete rovnou umřít.
V třetí fázi se vám vrátí chuť. Ne jako hlad, jen jako smysl. Rozeznáte cukřenku od solničky napoprvé.
Pak se pomalu vrací vše ostatní. Objeví se první srst a i se zavřenýma očima rozeznáte banán od houbičky na nádobí. Po chuti i po hmatu. A v této fázi právě jsem.
Šéf tam úplně nahoře má někdy hodně krutý smysl pro humor.
