Článek
Mnozí mí přátelé se na mě dívají kriticky a říkají: „Ty prostě toho Nohavicu nemáš rád, kdykoli o něm někde něco čteš, tak mu zuřivě spíláš. To bys měl konečně veřejně vysvětlit.“
Inu, vysvětlení je podobně prosté jako běžný podporovatel Jindřicha Rajchla, Trikolóry, Svobodných nebo Tomia Okamury.
Ačkoli to na mně není vidět, moje rodina má velmi negativní zkušenost s lidově-demokratickým režimem, který zde vládl mezi lety 1948 – 1989. Nejvíc to odskákal můj děda, který byl v roce 1951 ve vykonstruovaném procesu poslán na 15 let za katr. Vrátil se na základě speciální milosti prezidenta Novotného po cca 12 a půl letech, nicméně život tím už měl navždy poznamenaný.
Z toho důvodu mám silnou nedůvěru až averzi k lidem, kteří naopak patřili k prominentům tohoto lidově-demokratického režimu. Ať už to byl Jaroslav Moučka, Vladimír Brabec, Ladislav Štaidl, Josef Větrovec nebo například Vladimír Štancl, známý spíše jako Michal David, či Čeněk Bína, známý hlavně jako Karel Gott. A stejně tak tuto nedůvěru až averzi pociťuji vůči Jaromírovi Nohavicovi, neboť ten, ačkoli se to snažil nedávat najevo, do vrstvy tehdejších prominentů patří s plnou parádou.
Hodně mě vyděsilo, když se Jaromír Nohavica začal řadit mezi nás folkaře. Už proto, že se folkové hudbě věnuji více než 50 let, mám za tu dobu naposlouchané stovky desek a tisíce písní, díky čemuž vím, že folk není jen o tom, koupit si kytaru, horko těžko se naučit tři základní akordy a pak už jen sypat z rukávu na střídačku cajdáky a odrhovačky.
Folk je totiž hlavně o postoji, přirozenosti, opravdovosti a sdělnosti. Většina folkařů, jako například Oldřich Janota, Karel Plíhal, Jaroslav Samson Lenk, Pavel Dobeš, Pepa Lábus, Vlasta Redl, Ivo Jahelka nebo já, toto opravdu ctíme. A současně ctíme i to, že folkař je folkařem 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Folkař posledním úderem do strun, doslechnutím posledního „Umí!“ z publika a odchodem z pódia rozhodně nepřestává být folkařem. Zjednodušeně řečeno, folk se nehraje, folk se žije.
Na zcela opačném pólu, než jsou ti, které jsem vyjmenoval v předchozím odstavci, stojí právě Jaromír Nohavica, tento (jak ho kdysi někdo vtipně a trefně zároveň označil) Zdeněk Troška českého folku. Jako protiváhu postoje, přirozenosti, opravdovosti a sdělnosti nabízí komerci, kalkul a podbízivost. Nebudu daleko od pravdy, když uvedu, že Jaromír Nohavica bezpochyby patří k tomu nejpokleslejšímu, co lze slyšet nejen v českém folku, ale všeobecně v české hudbě jako takové.
Lidé mimo folk, kteří tyto jemné nuance nerozlišují, namítají, že, cituji, „Nohavica přece nemůže být tak špatný, když má v jednom kuse vyprodané koncerty.“ Takový argument je částečně validní, nicméně pokud si dosadíme, že největší popularitu mezi filmy mají právě série Zdeňka Trošky, v hudbě Marek Ztracený nebo Michal David, zjišťujeme, že komerční úspěch, kterému Jaromír Nohavica vše podřídil, se rozhodně nesetkává s kvalitou. Jaromír Nohavica je v tomto směru pro mě (a jistě v tomto názoru nejsem sám) na srovnatelné úrovni jako Eva a Vašek, Duo Jamaha, Peterka a spol. nebo slovenská Kortina.
Odkazy:
J. Nohavica
Eva a Vašek
Duo Jamaha
Kortina
Peterka a spol.
