Článek
„Už jsme chtěli hrát další kolo hry ‚Haló, tady Podnětovi,‘ a pořád nemůžeme, pořád nám volají posluchači, že chtějí slyšet novou písničku Jaromíra Nohavice,“ zoufala si moderátorka, když se telefon ve studiu opět rozblikal.
„Haló, dobrý den,“ ozval se všeobecně známý hlas učitelky a spisovatelky jižanského vzhledu a kypré postavy, navlečené v divoce květované sukni. „Chci jen říct, že vám děkuji za Jarkovy písničky. On mluví za nás, ožebračené fialovou bídou, a dává nám naději, že až se vrátí jeho milovaný socialismus, bude nám všem lépe.“
V českotěšínské garsonce seděl na pohovce Jaromír a mohutně šlukoval z čibuka, nacpaného prvotřídní sovětskou machorkou.
„Mámo, ať se děje, co se děje, nikdy jsem se nebál,“ vyfoukl další oblak machorkového dýmu a obrátil do sebe stakana prvotřídní vodky.
„Nebál jsem se podepsat spolupráci se Státní bezpečností. Nebál jsem se udat všechny, kdo šířili a podepsali petici za propuštění Václava Havla* z kriminálu. A nebojím se ani teď panáčkovat před soudruhem Putinem. Bať, bať, v socialismu jsem se narodil a doufám, že v socialismu taky umřu.“
„Stejně to byla nádhera, taťko,“ pronesla uznale paní Nohavicová. „Hned se ke mně všechny baby chovaly jinak. Už jsem nebyla ta obyčejná sousedka z paneláku, ale manželka agenta Státní bezpečnosti. U řezníka si mě předcházeli a dávali mi osmdesátiprocentní slevy. A u kadeřnice jsem mohla předběhnout celou řadu a nikdo ani necekl.
A taky,“ zasnila se, „když jsi tenkrát přišel domů a hodil na stůl hromadu pětistovek, co bych já nevydělala ani za rok. A když jsem se ptala, jestli ti vyšla deska v cizině nebo jsi měl nějaký koncert, tak jsi udělal ten svůj neodolatelný úsměv a řekl jen: ‚To víš, podával jsem hlášení,‘ je to pravda, dobře nám bylo,“ a dolila svému muži další stakan vodky.
„A nezapomeň na Mirka Šloufa,“ vyfoukl Jaromír další oblak machorkového dýmu. „Jak to s námi sehrál na Portě, že před lidma dělal, že nám zakázal vstup a mně koncert. Ti pakoši to berou, že jsem byl nějaký disident. Kdepak, v tomto jsem se učil od Michala Davida a Ladi Štaidla, jak to s režimem koulet.“
„Taky jsme za to dostali pěknou odměnu,“ pokývala jeho žena hlavou, „ta obýváková stěna je tu jen díky tomu.“
Jaromír rozvážně vypil další stakan vodky a dodal: „Však víš, že více než tebe miluju už jen socialismus a Putina. A nestydím se přiznat, že miluju Putina. A za to, že jsem se nebál podepsat spolupráci Státní bezpečnosti? No jo, za to může Nohavica. A stejně tak jsem se nebál hned, jak se to otočilo, doběhnout za svým kontaktem a trvat na tom, aby můj spis skartovali jako první.“
„A ten krásný oslavný dokument, který o mně natočili,“ pokračoval, když opět zabafal z čibuka a dopil další stakan, „ten mi závidí i Kim Čong-un, a to je co říct.“
„Máš pravdu, taťko,“ pokývala paní Nohavicová hlavou. „Jsem ráda, že ses nikdy nebál.“
Vzduch těžkl machorkovým dýmem a učitelka spisovatelka jižních rysů a kyprých tvarů utírala do cípu své květované sukně slzy dojetí nad Jaromírovou novou agitovanou častuškou.
----------------------
*) Poplatek za použití jména Václava Havla byl řádně uhrazen.
