Článek
Toho dne ráno jsem vstal, připravil snídani pro sebe, mou ženu Moniku i naše děti, pětiletého Rostíka a tříletou Markétku. Pak jsem se s ženou rozloučil, vzal obě děti, dovedl je do školky, tam je předal učitelkám a pokračoval do své práce.
S Monikou jsme se znali hodně dlouho. Minimálně od páté třídy, možná už od čtvrté. Během dospívání jsme pak zjistili, že nás to k sobě táhne a poté, co jsme si oba splnili studijní povinnosti, jsme s nezbytně nutným časovým odstupem vstoupili do manželství.
Ještě pár let jsme normálně oba pracovali, než přišly děti. Zároveň jsme měli dohodu, že dětem se bránit nijak nebudeme a chceme minimálně dvě, abychom nevychovávali jedináčka.
To oboje se časem splnilo. Monika si našla práci na částečný úvazek, z bytu odcházela později než já a zpravidla se vracela dříve, nicméně odevzdávání dětí ve školce a jejich zpětné vyzvedávání jsem si vzal jako svůj úkol. Proč to nepřiznat, bavilo mě to.
Toho dne bylo krásné jarní odpoledne, teploty šplhaly skoro do letních hodnot, když jsem cestou domů ve školce vyzvedl obě děti, pak jsme šli domů a já se bavil tím, jak oba švitořili o tom, co přes den ve školce prožili a přežili.
Doma mě čekalo nepříjemné překvapení. To začalo už tím, že byt byl zamčený, z čehož vyplývalo, že Monika není doma; přičemž nedala nijak najevo, že by se měla zpozdit. A úplně mě to dorazilo v kuchyni. Na stole, opřený o dekorativní vázičku, kterou jsme tam měli odjakživa, stál opřený lístek.
Na něm bylo napsáno:
Odešla jsem najít sama sebe. Promiň.
Měl jsem za to, že se jedná o nějaký podivný žert a že nejpozději do večera je Monika doma. Nebyla.
Druhý den bylo to nejpodivnější ráno mého dosavadního života. Najednou jsem udělal nadbytečnou snídani, protože Monika tu nebyla. Až potom mi děti položily otázku, na kterou jsem neznal odpověď:
„Tati, a kde je maminka?“
Po pravdě jsem přiznal, že nevím, nicméně odpoledne téhož dne jsem nažhavil telefon a volal nejprve Moničiným rodičům, pak její sestře, pak jejímu bratrovi, pak dalším příbuzným a pěti nebo šesti kamarádkám, na něž jsem měl spojení.
Nikdo o Monice nevěděl, u nikoho z nich nebyla.
Moničina kamarádka Zita dokonce nadhodila: „A proč nezavoláš přímo Monice?“
To jsem samozřejmě zkusil, abych zjistil, že Moničin telefon leží v šuplíku jejího nočního stolku.
Nastalo mi období, kdy jsem musel zastávat funkci obou rodičů. Děti byly naštěstí dost rozumné, aby mi situaci ulehčily. Provedl jsem Rostíka zápisem do první třídy, Markétka postoupila ve školce mezi starší děti, v zaměstnání jsem si dohodl možnost pracovat částečně z domova, takže jsme ve třech v omezeném režimu fungovali.
Samozřejmě jsem musel občas využít služeb někoho z kamarádů nebo známých. A někteří dokonce nadhodili, že bych si mohl najít jinou partnerku, když je Monika pryč.
To mě ve skutečnosti nenapadlo. Nezapírám, ženy se mi stále líbily, ale dál než k úsměvu, pozdravu a základním společenským frázím jsem nikdy nešel. Už proto, že jsem měl stejně plnou hlavu života se svými dětmi.
Stalo se to toho roku, když byl Rostík ve třetí třídě a Markétka v první. Blížily se Vánoce, já hledal patřičné dárky (což o to, pro Rostíka to bylo jednoduché, ale s těmi pro Markétku mi vždycky musela nějaká žena pomoci, protože holčičí svět je prostě jiný), s dětmi jsme se smáli při výrobě vánočního cukroví, když tu náhle zazvonil zvonek.
„To bude asi babička, nese nám nějaké svoje dobroty,“ řekl jsem vesele.
Markétka vystartovala ke dveřím, slyšel jsem, jak otevírá, a pak se vrátila se zmateným výrazem.
„Tati,“ řekla zaraženě, „to není babička.“
„A kdo to je?“ zeptal jsem se a poté, co pokrčila rameny, jsem se šel podívat.
Někdo tam venku skutečně stál. Musel jsem zapojit hodně fantazie, abych poznal, kdo to je.
„Ahoj, Lubore,“ řekla.
Byla to Monika, ale na první ani druhý pohled bych ji nepoznal. Byla dost špinavá, na sobě měla něco, co se za reprezentativní oblečení dalo pokládat jen stěží, ale byla živá a to bylo hlavní.
„Prostopovala jsem skoro celou Evropu a kus Asie,“ řekla tiše, „byly to tisíce kilometrů, stovky míst, viděla jsem hory, moře, pouště, spala na místech, o kterých jsem ani nečetla, jedla věci, které bych normálně nikdy nepozřela,“ pak se nadechla a dodala, „než mi došlo, že patřím sem, k tobě a dětem. Pustíš mě dál?“
Ustoupil jsem bokem a pustil ji dovnitř. Téměř okamžitě zapadla do koupelny a já se vrátil k dětem a k cukroví.
„Tati, kdo to je?“ zeptal se mě Rostík.
Původně jsem chtěl prozradit, že se na ně přišla podívat jejich máma, ale rozhodl jsem se je trochu napínat.
„Nech se překvapit.“
Monika byla v koupelně přes hodinu. Pak teprve cvakly nejprve jedny dveře a potom druhé, jak si otevřela skříň se svým oblečením, aby se mohla přestrojit do čistého.
Pak teprve přišla mezi nás. Obě děti ji přivítaly, i když poněkud zaraženě.
Zeptala se, co děláme, a začala nám pomáhat.
Dnes máme Rostíka na lékařské fakultě a čerstvě odmaturovanou Markétku. Na ty tři roky, kdy byla Monika pryč, si vzpomeneme jenom výjimečně, například když zahlédneme televizní dokument o nějaké zemi a Monika pronese doplňující poznámku.
Po návratu se z ní stala zase zodpovědná máma, našla si zase práci a nikdy už neprojevovala potřebu od nás odcházet.
Příběh byl zpracován na základě osobního vyprávění účastníků, jména byla s ohledem na citlivost tématu pozměněna.
