Článek
Vypravil jsem se tedy do tohoto města, které se jmenuje podle řeky, která jím protéká, tedy Vsetínské Bečvy.
„Vsetín musíš zažít!“ hlásají billboardy a já od prvního kroku po vsetínských ulicích cítím a vím, že je to pravda.
Ostatně netrvá dlouho a stojím na náměstí, kde se nachází mnohahlavý dav. Je jich tolik, že projít se nedá. Je to místní Náměstí Svobody (ne Ludvíka, ani Karla, pouze Svobody, pozn. aut.). I zeptám se prvního občana, proč tam je.
„No protože z tohoto místa je nejlépe vidět na budovu radnice. A my víme, že tam uvnitř je náš hrdina, člověk na svém místě, náš Jura Čunků!“ říká a po tvářích se mu řinou slzy jako bowlingové koule.
O pár kroků dál stojící seniorka se přidává: „Roky jsem trpěla revmatismem a artrózou všech končetin. Jednoho dne jsem potkala Juru Čunka, jak šel do úřadu. Klekla jsem před ním na zem, ohla jsem se jak nějaký muslim a políbila špičky obou jeho bot. No a vidíte dneska, cvičím na kruzích, dělám salta a jsem jak vyměněná.“
Zdá se, že tzv. čunkománie, o níž jsme četli nedávno v seriózních periodicích, která nejsou hlásnými troubami současné vládní pětidemolice, má skutečně reálný základ. Ostatně přiblížila se hodina obědové pauzy a celý dav se vydává do ulice jménem Svárov k hlavnímu vchodu do radnice. A aniž bych to chtěl, jdu taky, protože nikam jinam se uhnout nedá.
Dorážíme k vchodovým dveřím. Ven vycházejí nižší úředníci a sekretářky, které provází vlažný potlesk občanů. Pak se dlouho nic neděje. Dav hypnotizuje vchodové dveře do budovy radnice a čeká. Pak se to stane.
Nejdřív to v davu jen zašumí. Pak se pohne klika směrem dolů a ještě, než se dveře otevřou, stojí celý dav v pozoru a nadšeně křičí: „Jůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůra Čunek!!! Jůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůra Čunek!!! Jůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůra Čunek!!!“ a provází tento pokřik rytmickým potleskem, který známe z projevů fanatických fanoušků při zápasech fotbalové, hokejové nebo házenkářské ligy.
A i když se snažím udržet si profesionální odstup, cítím tu vlnu neuvěřitelného vzrušení, kterou vyvolává právě z budovy radnice vycházející starosta. Člověk, který je pro místní ztělesněním skromnosti, upřímnosti, pravdomluvnosti, pevných zásad, odvahy a neústupnosti.
Než se stihnu zorientovat, dav se pohne a i já jsem nesen směrem k místnímu hrdinovi. Ten kráčí pomalu, kyne svým obdivovatelům a s některými si potřese pravicí. „Jurášek náš mi podal ruku,“ říká dojatě 97letá Amálie Štupová, „tu ruku si do smrti nebudu umývat,“ dodává se slzou v oku.
Co se stane v následujícím okamžiku, to nemá v českých, moravských ani slezských zemích obdoby. Dav lidí zvedá Jiřího Čunka nad své hlavy a nese svého starostu až k nedaleké restauraci, kam Jiří Čunek přichází, obtížen starostmi a břemeny, aby mu bylo dáno odpočinutí a občerstvení.
O několik hodin později se v místním kulturním domě scházím s předsedou, místopředsedou, náměstkem pro věci politické, kronikářem a nástěnkářem místního zapsaného spolu Společnost pro svatořečení Jiřího Čunka, kde je mi předložen odvážný plán.
„Bereme to tak, že od svatořečení Anežky České nemají naše země žádného dalšího svatého. A i ta Anežky byla česká, nebyla naše, čili valašská. Proto děláme vše, co může vést k tomu, že náš starosta,“ v tu samou chvíli všichni zmínění provedou hlubokou úklonu a recitují „vládce náš, slunce naše jasné,“ a pan předseda pokračuje, „mohl být svatořečen jak první valašský svatý.“
Protože se v problematice, která se týká procesů, vedoucích ke svatořečení, orientuji jen velmi málo, zkouším klást doplňující otázky.
„Je možné, aby byl pan Čunek svatořečen už za svého života?“
„No tož a proč ne?“ vyhrkne předseda zapsaného spolku. „Dokonce je to žádoucí, protože jak jinak by si to mohl užít, že je svatý, kdyby byl mrtvý, šak?“
„A není nutné, aby budoucí svatý byl spojen s nějakým zázrakem?“ ptám se dál.
„Tož jasné,“ bere si slovo pan místopředseda, „šak si to vem, ogare. Jura už byl ministr, senátor, hejtman, starosta, a to všechno konal bez jediného škraloupu. Všecko, co dělal, bylo ve prospěch Vsetína a jeho občanů. A to je v dnešní politice zázrak.“
„Anebo si vzpomeň,“ navazuje náměstek pro věci politické, „na jeho zázrak, kdy zároveň měl i neměl platnou občanku a na účet si vložil miliony, které neměl. No není to zázrak?“
Kronikář dodává: „A stejně největší zázrak je ten, že ještě nedostal po čuni!“
„A co je podstatné,“ bere si zpět slovo předseda, „Jura Čunek je roduvěrný Valach a navíc křesťan. Chlap jako my. Dává nám naději, že v tom současném světě stojí za některé věci opravdu bojovat.“
Jak jsem se dověděl později, zapsaný spolek Společnost pro svatořečení Jiřího Čunka už obeslal Arcibiskupství olomoucké římskokatolické církve (protože na potvoru žádná jiná církev, působící na našem území, nemá ke svatořečení oprávnění a prostředky) a nyní čeká na odpověď.
Doplnění: O dva týdny později mi předseda zapsaného spolku Společnost pro svatořečení Jiřího Čunka poslal rozhořčený e-mail:
„Tož na Arcibiskupství to zamítli. To snad není možné. Uvažujeme, že půjdeme stávkovat!“
Poprosil jsem pana předsedu, aby mi text zamítavého stanoviska přeposlal. Poté, co jsem mu asi 40 minut vysvětloval, jak na to, se mu to podařilo.
V textu stojí černé na bílém:
„Interním šetřením bylo zjištěno, že zmíněný Jiří Čunek je ve skutečnosti jehovista. Jeho svatořečení tak nepřipadá do úvahy.“
Podle posledních zpráv chystá zapsaný spolek Společnost pro svatořečení Jiřího Čunka protestní hladovku přímo před olomouckým arcibiskupstvím.
Jakmile se dozvím další detaily, budu vás opět informovat.
