Hrdý na svou vlast! Anebo vlastně vůbec? Cult of Fire a Bohemian Symphony Orchestra Prague

Letos tomu budou dva roky, co jsem v Josefově stál před hlavní scénou Brutal Assaultu a čekal na něco, co mi už předem připadalo poněkud absurdní; česká blackmetalová kapela Cult of Fire měla společně s Bohemian Symphony Orchestra Prague zahrát program vytvořený na počest romantického skladatele Bedřicha Smetany. Nejednalo se přitom o běžný koncert kapely, která by si nechala několik svých skladeb přearanžovat pro orchestr, ale o projekt objednaný přímo festivalem ke dvoustému výročí Smetanova narození, v němž byly Smetanovy skladby a motivy nově přepracovány pro Cult of Fire a orchestr pod vedením Martina Šandy. Brutal Assault sám předem zdůrazňoval, že půjde o premiérové spojení světa klasické hudby a black metalu právě v prostředí pevnosti Josefov; a když potom 9. srpna 2024 skutečně začala hrát hudba, zjistil jsem, že největší problém celého večera možná nebude to, zda k sobě Smetana a black metal patří, ale proč mi něco, co mě jako muzikologa po zvukové stránce místy vlastně dost iritovalo, současně způsobovalo mrazení v zádech! Nejprve bych měl přiznat jednu poněkud nepohodlnou věc; orchestr mě totiž příliš nepřesvědčil – nechci zde samozřejmě tvrdit, že Bohemian Symphony Orchestra Prague neumí hrát, protože to by bylo nejen laciné, ale také zcela mimo problém, který mě zajímá, a také silně zavádějící, neboť se jedná o instituci s již velkou tradicí a dobrou pověstí. Problém byl podle mého skromného názoru především v koncertním zvuku a v poměru jednotlivých vrstev. Rychlé a místy extrémně důrazné bicí Cult of Fire dokázaly orchestr překrýt natolik, že člověk občas neslyšel, co by od přítomnosti celého symfonického tělesa očekával; dobové recenze ostatně také popisují velmi podobný problém a zmiňují, že rychlopalná bicí orchestr místy přetloukala. Jiný report přímo uvádí, že z větší vzdálenosti dominovaly bicí a „dvojšlapka“, zatímco kytary se téměř ztrácely a orchestr zůstával v pozadí; po přiblížení k pódiu se zvuk podle autora výrazně zlepšil. A právě proto je pro mě zajímavé, že moje vlastní vzpomínka na ten večer není vzpomínkou na špatně nazvučený orchestr, nýbrž na pocit, že se přede mnou odehrává něco, na co jsem jako Čech možná čekal, aniž bych o tom předem věděl…

Což zní samozřejmě poněkud pateticky, a právě proto takový vnitřní rozpor. Já se totiž obecně příliš rád necítím „hrdý na to, že jsem Čech“, alespoň ne v onom způsobu, v němž se národní hrdost často prezentuje jako hotová vlastnost člověka, který se narodil na určitém území, naučil se určitý jazyk a následně dostal seznam věcí, na které má být náležitě pyšný a Smetana mezi ně nezpochybnitelně patří. Máme Vltavu, Vyšehrad, Z českých luhů a hájů, českou krajinu, národní obrození… A celý tento poněkud obrovský kulturní balík, který si člověk může nosit v hlavě od základní školy až do důchodu! Jenže právě proto mě překvapilo, že ve chvíli, kdy se tyto záležitosti objevily na obřím plátně před hlavní scénou Brutal Assaultu, vedle blackmetalové kapely, symfonického orchestru, plamenů a tisíců fanoušků extrémní hudby, nezačal jsem se smát, ale začal jsem mít pocit, že to funguje. Smetana není pouhý „romantický skladatel“ – je také kulturní symbol, a kulturní symbol znamená něco trochu jiného než samotná skladba; hudební dílo může mít určitý harmonický, melodický, formální či instrumentační obsah, ale během desetiletí se na něj mohou navrstvit další významy, které už nevycházejí pouze z hudby samotné. U Smetany je tento proces obzvlášť výrazný, protože jeho tvorba byla spojována s českým národním sebeuvědoměním a později se stala součástí velmi pevného obrazu „české klasické hudby“. Brutal Assault tak v roce 2024 nevzal nějakého náhodného skladatele z učebnice a nepostavil jej vedle blackmetalové kapely; vzal jednu z nejsilněji kanonizovaných postav české hudební kultury a přenesl ji do prostoru, kde bychom ji možná vůbec nečekali! Samotní pořadatelé přitom projekt od počátku rámovali právě jako setkání klasické hudby a black metalu a zdůrazňovali jeho vazbu k českému kulturnímu sebeuvědomění, a to je pro mě nejpodstatnější! Smetana pro všechny! A nejen pro skutečnost, že by se automaticky vytvořilo něco „odvážného“ či „nikdy neprovedeného“. Spojování metalu s orchestrem už dávno není ničím výjimečným a podobných projektů existují desítky. Zajímavé je něco jiného; Cult of Fire totiž nepřicházeli ke Smetanovi jako kapela, která jej objevila až při příležitosti jeho dvoustého výročí. Vltavu měli ve svém vlastním hudebním světě už dlouho předtím! Na Čtvrté symfonii ohně z roku 2014 se objevila jejich vlastní verze Vltavya skladba Váh, která je rovněž přímo spojena se smetanovskou inspirací. Projekt z roku 2024 tak nebyl prvním setkáním Cult of Fire se Smetanou, ale spíše jeho obrovským rozšířením; něco, co bylo dříve uvnitř hudebního jazyka kapely, se najednou dostalo na hlavní scénu jednoho z největších českých metalových festivalů. Oficiální archiv kapely navíc uvádí Váh jako součást tohoto smetanovského programu a potvrzuje vystoupení 9. srpna 2024 v Josefově. Váh je pro mě důležitější, než se na první pohled může zdát. Vltava je totiž až příliš snadný symbol; každý ví, co má představovat, a člověk ani nemusí být „muzikolog“, aby si při jejím názvu okamžitě vybavil českou krajinu. Váh je jiný – je to slovenská řeka a u Cult of Fire se tak vedle Smetanova nejznámějšího obrazu české krajiny objevuje vlastní hudební reakce na podobný princip. Národní identita se tím najednou nejeví jako jedna pevně uzavřená věc, ale jako něco, co lze přepisovat, rozšiřovat a interpretovat prostřednictvím vlastní zkušenosti. Cult of Fire si zkrátka nevzali Smetanu pouze proto, aby zahráli Vltavu. Vzali si způsob, jakým Smetana přemýšlel o prostoru, a přeložili jej do vlastního hudebního jazyka.

Hodinový program byl dramaturgicky složen z těch částí Smetanova díla, které se pro podobnou transformaci nabízely snad nejvíce; zaznělo Z českých luhů a hájů, Tábor, Vltava, Pochod národní gardy, Triumfální symfonie a Vyšehrad, přičemž závěr patřil Váhu. Dobové reporty se v pořadí jednotlivých částí mírně rozcházejí v popisu programu, ale shodují se na jeho základních položkách; pozdější pražská repríza v Hybernii už měla rozšířený setlist o Píseň českou a několik dalších částí. Člověk při takovém koncertu však neposlouchá pouze jednotlivé skladby, ale také dramaturgii; tedy způsob, jakým jsou za sebou postaveny a jakým tím vytvářejí nový význam. Kdybychom jednotlivé skladby rozebrali pouze jako izolované hudební objekty, přišli bychom o značnou část jevu, jejž v Josefově skutečně odehrál. Z českých luhů a hájů, Tábor, Vltava, Pochod národní gardy, Triumfální symfonie, Vyšehrada nakonec Váh nejsou jen seznamem skladeb; společně vytvářejí cestu od krajiny přes historii a kolektivní jednání až k určitému symbolickému obrazu národa – a do toho všeho se přidával obraz.

Vizuální složka podle mě zachraňovala ty elementy, jež zvukově nebyly zrovna přesvědčivé. Nad pódiem se objevovaly obrazy české krajiny, hradů a dalších motivů, které byly okamžitě rozpoznatelné jako součást určité představy o českém prostoru. Dobové svědectví popisuje projekce české krajiny jako jednu z nejsilnějších částí vystoupení a přímo uvádí, že právě jejich vizuální působivost vytvářela pocit hrdosti a vlastenectví. Jiný report zmiňuje krásu české krajiny, večerní oblohu a měsíc nad scénou jako téměř ideální kulisu celého vystoupení. Kdybych zavřel oči, mohl bych být místy docela nespokojený. Orchestr byl příliš „vzadu“, (a dle mého skromného názoru ne zrovna skvěle sladěný), bicí příliš „vpředu“, kytary se ztrácely a některé detaily Smetanovy instrumentace se v celkové zvukové mase jednoduše rozpadaly. Jenže když jsem oči otevřel, viděl jsem českou krajinu, pevnosti, hrady a další obrazy, které se vynořovaly nad obrovským pódiem, zatímco pod nimi stála Cult of Fire a kolem nich celý symfonický orchestr. Festivalový prostor pevnosti Josefov tomu navíc přidával něco, co bychom v běžném koncertním sále vytvořit nedokázali; nebyla to pouze kulisa, ale skutečný historický prostor, v němž se současná metalová komunita na několik desítek minut ocitla uvnitř jakési vlastní představy českých dějin, možná proto jsem se nejen cítil být hrdý na svou národní příslušnost. Podívám-li se ale na mechanismus, jímž tento pocit vznikl, není v něm nic zvlášť tajemného; ano, máme hudbu spojenou s českým kulturním kánonem, obraz české krajiny, obraz historických staveb, velké festivalové pódium, světla, oheň, orchestr a obrovské množství lidí a další již tolikrát omílané skutečnosti, jevy a záležitosti. Každý jednotlivý element ale může působit poměrně jednoduše, i když jejich současné působení vytváří něco mnohem silnějšího! Člověk už neposlouchá pouze Vltavu. Sleduje, jak se před ním prostřednictvím hudby a obrazu skládá představa určitého kolektivního „My“, a ono „My“ mě na tom celém zajímá nejvíce.

Metalový festival je velmi specifický prostor pro podobnou věc – fanoušci Brutal Assaultu nemusí působit zrovna jako klasické koncertní publikum, které přišlo na Smetanovu hudbu, ale možná spíše přišlo na metálek; a přesto se zde najednou objevila hudba, která je ve své kanonické podobě spojována s něčím, co může působit téměř opačně; s koncertní síní, školou, národní kulturou, klasickou hudbou a určitým typem kulturního vzdělání. A Brutal Assault ovšem tento konflikt neřešil tak, že by jednu stranu odstranil. Prostě postavil obě vedle sebe! Největší paradox se mi tedy jeví ve skutečnosti, že atmosféra nebyla pouze důsledkem hudby, ale jednou jedinou ze všech částí celého projektu! Druhou částí byl prostor, třetí obraz, čtvrtou světlo, pátou oheň, a šestou samotné publikum, které již (jakoby s hermeneutickým přístupem Gadamera, pozn. autora, tedy „mě“) již předpojatě vědělo, že sleduje něco, co bylo prezentováno jako výjimečná událost!

A co Pochod národní gardy? Samotný název není neutrální, protože pochod přeci již předpokládá kolektivní pohyb, garda zase kolektivní těleso a určitou historickou představu organizovaného národa. Když takovou hudbu postavíme vedle obrazů české krajiny a historických motivů, logicky národní identita přestává být pouze krajinou, ale začíná mít i jakýsi „fyzický útvar“. Člověk se tak přesouvá od „tohle je naše země“ k „tohle jsme my“, což je velmi podstatný rozdíl! Krajina může být neutrální, ale člověk nikoli. Krajina může být krásná, ale národní symbol je také otázkou, kdo do onoho zmíněného „My“ patří. Zde mě baví určitá ironie celé situace. Na Brutal Assaultu, tedy na festivalu extrémního metalu, kde jsem v minulosti, jak již, mí drazí čtenáři, jistě víte, viděl a slyšel věci, které by většina lidí spojovala spíše s odmítnutím společenských norem než s národní reprezentací, jsem najednou stál před obrovským plátnem a díval se na české hrady. Ale místo abych měl chuť se tomu smát, fungovalo to. Smetana se totiž v tu chvíli nestal „vážnou hudbou“, kterou metalisté na chvíli tolerují, stal se „metalem“! A pěkně extrémním! Tím se zcela mění i skladatelův význam, což dle mého skromného názoru může souviset i s dlouhodobým problémem autenticity v metalové komunitě. Metalové prostředí velmi často řeší otázku, co je ještě „opravdový“ metal a co už je příliš přizpůsobené jiným kulturním normám. Jenže Cult of Fire zde udělali něco podivného; nevzdali se své vlastní identity proto, aby mohli hrát Smetanu, ale vzali Smetanu dovnitř vlastní identity. Nehráli jej jako hosté v cizím světě. Hráli jej jako Cult of Fire. Jejich vystoupení na mě nepůsobilo jako převlek ani jako laciné „metalové aranžování klasiky“, jako spíše další fáze procesu, který se začal projevovat již před deseti lety!

Vltava z Čtvrté symfonie ohně totiž ukazuje, že tento vztah mezi Cult of Fire a Smetanou existoval dávno před rokem 2024. Nový projekt tak nebyl vytvořen z ničeho; spíše zvětšil něco, co už v hudebním jazyce kapely i diskurzu komunity existovalo. Proto mě tolik fascinovalo, jak se v roce 2024 tento osobní vztah kapely k českému hudebnímu dědictví spojil s oficiálním kulturním rámcem Roku české hudby a s dvoustým výročím Smetanova narození. Máme zde něco, co by mohlo být velmi snadno kýčovité a někde to i kýčovité skutečně bylo! Ale kýč dnes není totéž co neúčinnost a zde je důležité tyto dvě skutečnosti rozlišit. Obraz českého hradu, české krajiny, Smetanova hudba, obrovské plátno, světla a oheň mohou být z hlediska estetického velmi snadno napadnutelné. Můžeme říct, že je toho moc, že je symbolika příliš doslovná, že místo interpretace dostáváme ilustraci. A přesto může takový obraz fungovat přesně proto, že je doslovný. Nemusíme přemýšlet, co znamená. Víme to okamžitě. Hrad je hrad, krajina je krajina. Vltava je Vltava a Smetana je Smetana a Čech je Čech. Hermeneutický kruh? Možná! Poslední sousloví „Čech je Čech“ je však možná komplikovanější, jelikož co to vlastně znamená „být Čechem“? Používat český jazyk? Pohybovat se po krajině? Znát historii, hudbu, kulturní kánon, nebo snad schopnost poznat několik taktů Vltavy a okamžitě poznat, že se jedná o něco, co „patří nám“? Smetana, škola, filharmonie, rádio, stát, Rok české hudby; anebo Cult of Fire?

Já si jednoduše nemyslím, že by národní identita byla jen soubor symbolů, které někde existují a my je následně používáme, protože se jedná také o způsob, jímž se takové symboly spojují s konkrétní zkušeností. Vltavu samozřejmě všichni „praví čeští fanoušci extrémní hudby“ znali dávno před Brutal Assaultem. Znali jistě i Smetanu, znali také českou hudební tradici a znali i Cult of Fire; krásná to komunita, ne snad? Jenže zde se všechny tyto skutečnosti opravdu spojily v jeden konkrétní okamžik, a proto mi nestačí jen sdělit, že koncert byl „vlastenecký“! Vlastenecký byl možná způsobem, který byl zároveň trochu směšný, trochu krásný, trochu přehnaný, hudebně nedokonalý, ale přesto velmi silný. Možná kdyby byl orchestr perfektní, mohl bych napsat, že šlo o vynikající hudební provedení, a kdyby byly projekce špatné, mohl bych napsat, že šlo o nepovedenou audiovizuální show. Kdyby publikum nereagovalo, mohl bych napsat, že projekt nedokázal překročit hranici mezi dvěma subkulturami, jenže nic z toho nebyla úplně pravda! Ano, po hudební stránce to mělo své problémy, vizuálně to však fungovalo, což jako „správný a poctivý muzikolog“ nemohu jednoduše odložit stranou jen proto, že se mi „nelíbí zvuk“! Hudební analýza může říct, že určitá vrstva byla překryta, že určitá instrumentační nuance zanikla, že dynamický vztah mezi orchestrem a metalovou kapelou nebyl ideální, což všechno může být pravda, ale analýza ještě nevysvětluje, proč jsem se přesto cítil tak, jak jsem se cítil. Hudební dílo může (!) existovat v notovém zápisu. Hudební událost se však ontologicky projevuje pouze tehdy, když se něco stane mezi lidmi.

V Josefově se „něco stalo“, možná usmíření extrému s klasikou, možná usmíření současnosti s minulostí a možná dokonce i nějaké, byť třeba drobňoučké, „národní uvědomění“! Na chvíli jsem prostě viděl skutečnosti, jež znám celý život, v prostředí, v němž jsem je nikdy předtím neviděl, a zjistil jsem, že mi nejsou lhostejné. To je možná ta část celého projektu, jež mě zpětně překvapuje nejvíce. Člověk může celý život přemýšlet o nacionalismu, národní identitě, konstrukci kulturního kánonu a o tom, jak jsou podobné symboly používány, reprodukovány a institucionalizovány. Může o tom psát odborné texty a může velmi dobře vědět, že pocit národní hrdosti není žádná magická vlastnost národa, ale kulturně a historicky vytvářený proces. Byl jsem hrdý, protože jsem v hudbě a obrazech poznal něco, co jsem si spojil s vlastním kulturním prostředím, jazykem, krajinou a zkušeností. Zároveň jsem ale nebyl hrdý v nějakém jednoduchém smyslu, v němž by českost byla hotová vlastnost, kterou jsem zdědil a kterou bych měl automaticky oslavovat. Spíše jsem na chvíli pocítil, že některé kulturní záležitosti, které jsem dosud vnímal jako samozřejmou součást českého kánonu, mohou dostat úplně jiný význam, když se objeví v prostoru, kde by je člověk vůbec nečekal. Možná proto tehdy nebylo ani tolik podstatné, že jsem byl hrdý na to být Čech. Možná bylo podstatné, že jsem si poprvé uvědomil, že některé věci opravdu považuji za svoje! Nemusíme milovat všechno, co bylo někdy označeno za české. Nemusíme ani souhlasit s každým způsobem, jakým je národní kultura používána! Nemusím také tvrdit, že Cult of Fire vytvořili nejlepší možnou interpretaci Smetany, protože to bych vzhledem ke zvukovým problémům, které jsem během koncertu slyšel, jednoduše nepovažoval za pravdu. Mohu ale s čistým svědomím sdělit, že když na Brutal Assaultu zazněla Vltava, kolem mě stáli lidé, kteří přišli na black metal, přede mnou hořely plameny, nad pódiem se objevovaly obrazy české krajiny a celé to bylo tak absurdní, až to najednou dávalo smysl.

Pokud mě na celém projektu něco opravdu pobavilo, pak právě skutečnost, že jsem k tomuto poměrně patriotickému zjištění potřeboval blackmetalovou kapelu, symfonický orchestr, špatně nazvučené bicí, plameny, české hrady a několik tisíc metalistů v Josefově. Takže ano, možná jsem se cítil hrdý na to být Čech. Anebo vlastně vůbec?! Možná jsem byl jenom rád, že jsem tam byl.

Seznam zdrojů či pramenů:

JANEČKA, Martin. Definice fenoménu „blackening“ v extrémním metalu. Olomouc, 2022. bakalářská práce. UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta. [online]. [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://theses.cz/id/7yq8lo/.

JANEČKA, Martin. Hudební preference v konfliktu: Aktuální spory o autenticitu metalové hudby. Olomouc. 2025. diplomová práce. UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta. [online]. [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://theses.cz/id/bhumj2/.

CULT OF FIRE. Čtvrtá Symfonie Ohně. 2014. Iron Bonehead Productions. [online]. [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://cultoffire.bandcamp.com/album/tvrt-symfonie-ohn.

CULT OF FIRE. Cult of Fire live with symphonic orchestra. 2024. [online]. [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.cultoffire.cz/news/.

BRUTAL ASSAULT. Oznamujeme speciální show na festivalu Brutal Assault pro rok 2024 – pocta Bedřichu Smetanovi v podání známé black metalové kapely CULT OF FIRE a BOHEMIAN SYMPHONY ORCHESTRA PRAGUE!. 2024. [online]. [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://brutalassault.cz/sk/a/495/oznamujeme-specialni-show-na-festivalu-brutal-assault-pro-rok-2024-pocta-bedrichu-smetanovi-v-podani-zname-black-metalove-kapely-cult-of-fire-a-bohemian-symphony-orchestra-prague.

MATÝSEK, Jiří V. Sedmadvacátý Brutal Assault potřetí: Cult of Fire oblékli Smetanu do černého, Candlemass vzpomínali, Laibach provokoval.. musicserver.cz [online]. 15. 8. 2024 [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://musicserver.cz/clanek/74332/brutal-assault-2024-treti-den-pevnost-josefov-jaromer-9-8-2024/.

MATÝSEK, Jiří V. Cult of Fire v Divadle Hybernia aneb Smetanovy blackové šaty. musicserver.cz [online]. 26. 11. 2024 [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://musicserver.cz/clanek/75145/kult-ohne-cult-of-fire-bohemian-symphony-orchestra-prague-divadlo-hybernia-praha-22-11-2024/.

METAL CENTRE. Brutal Assault 2024. [online]. 2024 [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.metalcentre.com/2024/09/brutal-assault-2024/.

CULT OF FIRE. Past Shows. [online]. [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.cultoffire.cz/live-shows/archiv/.

BOHEMIAN SYMPHONY ORCHESTRA PRAGUE. 2024 – Brutal Assault: Cult of Fire – Tribute of Bedřich Smetana. [online]. [cit. 12. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.bsop.eu/bohemian-symphony-orchestra-prague/.

Vlastní prameny autora: vlastní fotozáznamy a osobní svědectví z vystoupení Cult of Fire + Bohemian Symphony Orchestra Prague na festivalu Brutal Assault, Pevnost Josefov, 9. 8. 2024 a v divadle Hybernia, 22. 11. 2024.