Lorna Shore – Pain Remains I.-III.: Relevantní i dnes?

Lorna Shore se u Pain Remains podařilo něco, co podle mě není vůbec samozřejmé. Vzali hudební jazyk, jehož základními prostředky jsou extrém, přebytek, rychlost, nízké ladění, „blast beat“ (extrémně rychlé údery bicích, většinou basový buben se snare/tomy a činely na „střídačku“), „breakdown“ (těžkopádná hudební struktura typická pro žánry s příponou „-core“), co největší zvuková stěna, a postavili z něj příběh, který je ve své podstatě velmi jednoduchý. Člověk si vytvoří svět, do kterého může utéct před vlastním životem, v tomto světě nalezne bytost, kterou začne milovat, následně o ni přijde, postupně ztrácí i samotný svět, který si vytvořil, a nakonec jej zničí. William Ramos koncept Pain Remains popisoval jako příběh člověka, který uniká do vlastního snového světa a v něm nachází lásku, přičemž dle rozhovoru na Loudwire (viz seznam zdrojů) se dokonce i inspirace anime a mangou do celého konceptu promítnula poměrně výrazně; právě jednoduchost toho příběhu je podle mě důležitá. Nejedná se totiž o skutečnost, že někdo ztratí fiktivní milovanou bytost. Jde o něco mnohem obyčejnějšího; a tím pádem nepříjemnější zkušenost – člověk může přijít o něco, co sice vzniklo v jeho vlastní hlavě, ale jeho psychické následky jsou skutečné. A když pak poslouchám tři skladby, které tento proces natahují přes dvacet minut, začínám mít pocit, že Pain Remains není tolik trilogie o smrti jako o tom, co člověku zůstane, když něco definitivně skončí. Poslední slovo názvu je podle mě důležitější než první – Pain remains – bolest zůstává. Anglické remain neznamená pouze „trvat“ v neutrálním smyslu. Znamená také zůstat na místě poté, co něco jiného odešlo, přetrvávat, nezmizet společně s okolnostmi, které jeho vznik způsobily. A právě proto mi název celé trilogie připadá přesnější, než kdyby se jmenovala třeba Pain Ends nebo Pain Dies. Bolest tady není událost, ale následek! V psychologii přitom nejde o nic exotického: člověk může racionálně vědět, že určitá situace skončila, ale emoční reakce na ni tím automaticky nekončí. Vzpomínka není záznam, který bychom mohli jednoduše smazat, ale vrací se, mění se a někdy se dokonce odděluje od původní události natolik, že už nereagujeme na to, co se skutečně stalo, ale na to, co jsme si sami odvodili, chcete-li, vytvořili. Zde začíná být Pain Remains zajímavé i mimo deathcore. Protože když z názvu odstraním všechny žánrové kulisy, zůstane mi jedna velmi jednoduchá otázka – co všechno v člověku přežije věc, která to původně vytvořila?

První část, Dancing Like Flames, přitom ještě není skladbou o definitivní ztrátě. Její jazyk je jazykem fascinace a už samotný název může působit podivuhodně, protože plamen přece „netančí“, on se pohybuje, mění tvar, reaguje na proudění vzduchu, ale „tanec“ mu přisuzujeme až my. Je to antropomorfizace, tedy přenesení lidské vlastnosti na něco nelidského. A podobně funguje podle mě i samotný vztah vypravěče k bytosti, kterou ve svém světě nalezne. Není podstatné, kdo nebo co tato bytost objektivně je. Podstatné je, co do ní vypravěč vloží. Slovo dancing z obyčejného pohybu vytváří estetický obraz, flames z něčeho ničivého vytvářejí něco přitažlivého. Oheň může zabíjet, ale zároveň fascinuje. Může klidně znamenat konec, ale také teplo, světlo nebo život. Už v prvním názvu tak podle mě existuje celý základní paradox trilogie – člověk je přitahován právě tím, co ho může zničit. Taková dvojznačnost se přenáší i do hudby. Lorna Shore totiž nepracují s kontrastem krásné a brutální hudby pouze jako s efektem. Orchestrální plochy, melodické kytary a harmonické postupy vytvářejí prostor, který působí téměř filmově; zatímco blast beaty, nízko položené „riffy“ (kytarové rytmicko-melodické periody) a Ramosův vokál jej neustále fyzicky narušují. Kdybych odstranil orchestr, zůstane mi extrémní metal. Kdybych odstranil extrémní složku, dostanu relativně konvenční symfonickou dramatiku, a proto význam vzniká teprve jejich současným fungováním. Symfonická složka Pain Remains však není pouze dekorací! Je jedním z hlavních prostředků, kterými kapela vytváří rozdíl mezi skutečným a snovým světem. Orchestrální vrstvy mají tendenci otevírat prostor, prodlužovat frázi a vytvářet pocit vertikálního i horizontálního rozpětí, zatímco rytmická sekce jej opakovaně uzavírá do přesně vymezených pulzů a hudebně se tak střetává představa prostoru s fyzickým časem. Jeden okamžik se chce rozpínat, druhý jej zase stáhne zpět do rytmického mechanismu. Tohle je mimochodem jeden z důvodů, proč mi Pain Remains připadá mnohem promyšlenější než prosté spojení „deathcore + orchestr“. Symfonický deathcore má dnes už vlastní zaběhnutou konvenci. Víme, jak má znít „intro“ (úvod), víme, kdy přijde melodická pasáž a víme i, že po určité době musí přijít breakdown a víme, že na konci lze celý proces znovu zvětšit přidáním orchestru. Lorna Shore samozřejmě z těchto prostředků také těží, ale na Pain Remains je zajímavější jejich dramaturgická funkce. Hudební obsah odpovídá jakémusi „psychickému přebytku“. Vypravěč si nevytvořil malý úkryt, ale celý svět a hudba potřebuje působit, jako kdyby se pořád snažila překročit vlastní hranice. Zde v tom podle mého funguje i produkce alba. Zvuk není pouze nositelem jednotlivých nástrojů, ale je to prostředí. Kytary, orchestr, bicí a vokály se často nesnaží působit jako čtyři oddělené informace, ale slévají se do jednoho obrovského akustického prostoru, který je podobně nerealistický jako samotný svět příběhu! V první části je přitom zásadní ještě něco jiného – vypravěč není pouze pasivní obětí svého snu – on si jej sám vytvořil. A to mě na Pain Remains zajímá možná nejvíc, protože tím se příběh dostává k otázce, která se v různých podobách vrací od romantismu přes psychoanalýzu až k současné digitální kultuře; jak moc realitu skutečně vnímáme a jak moc si ji sami vyrábíme? Nemusím si kvůli tomu vytvářet celý fantastický svět. Stačí vztah, který existuje především v mé představě, obraz člověka, kterého znám jen z internetu, nebo představa budoucnosti, která nikdy nenastane. Čím méně je představa konfrontována s realitou, tím dokonaleji může fungovat. Skutečný člověk je totiž nepohodlný. Má vlastní vůli, vlastní chyby a vlastnosti, které jsem si neobjednal. Fantazie je poslušnější. Může být přesně taková, jakou ji potřebuji. Proto je důležité, že se v textu první části neobjevuje pouze radost, ale i určité napětí mezi fascinací a psychickou závislostí. Objekt touhy není pouze krásný, ale něčím, co vypravěče pohlcuje; a anglický jazyk zde umožňuje několik významových vrstev, které se v překladu snadno ztratí. Pain, flame, dream, love, disappear nebo remain nejsou izolovaná slova. Jejich význam se během trilogie mění podle toho, v jaké fázi příběhu se nacházejí. Flame na začátku může znamenat krásu a pohyb, na konci se stejný obraz promění v požár. To je podle mě důležitější než hledat v textech nějakou jednu „správnou“ symboliku. Slovo není symbol jednou provždy. Význam získává z kontextu a kontext se během tří skladeb mění.

Druhá část, After All I've Done, I'll Disappear, proto podle mě začíná už samotným názvem mnohem dál než první skladba. Dancing Like Flames je obraz, After All I've Done, I'll Disappear je přiznání. Najednou se objevuje první osoba a s ní minulost i budoucnost. I've done odkazuje k něčemu, co už bylo vykonáno, zatímco I'll disappear směřuje k jinému, co teprve přijde. Mezi oběma částmi tak stojí možná pouhá čárka, ale významově se mezi nimi nachází celý příběh – „udělal jsem něco a kvůli tomu zmizím“ – přitom disappear není totéž jako die. Smrt je jednoznačnější, zmizení může sice znamenat fyzický konec, ale také ztrátu identity, vymazání ze života druhých nebo vlastní rozhodnutí přestat být součástí světa. A právě tato neurčitost podle mě odpovídá psychickému stavu vypravěče mnohem lépe než prosté slovo death. Bolest zde nevnímám pouze jako reakci na ztrátu druhého člověka. Začíná se vracet k samotnému subjektu – „Co jsem udělal? Proč jsem to udělal? Co ze mě po tom všem zůstane?“ Vina je přitom zvláštní psychologická emoce, protože dokáže člověka udržovat ve vztahu k minulosti mnohem déle než samotný smutek, který spíše oznamuje, že něco skončilo. Vina nám sděluje, že jsme mohli něco učinit jinak; což je mnohem nebezpečnější, protože tak nemá přirozený konec. Člověk může donekonečna vytvářet alternativní verze minulosti – „Co kdybych řekl něco jiného? Co kdybych odešel dřív? Co kdybych zůstal? Co kdybych ten svět nikdy nevytvořil?“ – Pain Remains tento mechanismus nepopisuje psychologickým termínem, ale dělá něco hudebně mnohem účinnějšího; nechává posluchače opakovaně vracet se k motivům, jež už zná, jenže jejich význam se mezitím změnil. To je ostatně jeden z důvodů, proč celá trilogie dává smysl jako celek. Kdybych jednotlivé skladby poslouchal odděleně, můžu je analyzovat jako tři delší, ač průměrné symfonické deathcoreové kompozice s vlastními gradacemi, melodickými vrcholy a breakdowny. Jakmile je ale poslechnu za sebou, začíná fungovat jiná forma paměti. Motivy a nálady první části se ve druhé nemusejí vrátit doslova, aby je moje ucho poznalo. Stačí podobná harmonická barva, podobný typ melodické fráze nebo návrat určitého zvukového prostředí. Posluchač si totiž vytváří vlastní hudební paměť, což je základní princip tematické práce, který známe z mnohem starší kompoziční tradice; motiv nemusí být vždy zopakován identicky, aby byl rozpoznatelný, protože význam může vzniknout právě změnou kontextu. U Pain Remains se tento princip spojuje s příběhem, takže hudební paměť posluchače začíná fungovat podobně jako paměť postavy. Ve třetí části, In a Sea of Fire, se mi opět zdá nemožné přehlédnout změnu měřítka. V prvním názvu máme flames, jednotlivé plameny, v posledním a sea of fire, celé moře ohně. Jazyk se rozšířil z jednotlivého obrazu na prostředí, protože vypravěč už není někdo, kdo pozoruje plameny; je uvnitř ohně! A pokud jsem předchozí dvě skladby četl jako příběh o vytváření a následné ztrátě světa, třetí část je okamžik, kdy se rozdíl mezi člověkem a jeho vlastním světem definitivně rozpadá. Zničí svět, protože svět už není schopný existovat bez toho, co v něm kdo ztratil, což je samozřejmě tragické, ale zároveň v této skutečnosti vidím jakousi, byť možná trochu zvláštní, logiku. Pokud byla „realita“ vytvořena jako „únik před realitou“, pak její ztráta může být vnímána jako další ztráta. Člověk se tedy dostane do situace, kdy už nemá kam utéct. A tu se naplno projeví význam breakdownu; v deathcoru je breakdown samozřejmě žánrová konvence, ale v Pain Remains ho můžu poslouchat i jako kompoziční redukci. Po všech těch vrstvách, orchestracích, rychlosti a melodickém pohybu najednou přijde hudba, která začne působit mnohem primitivněji. Rytmus se zjednoduší, akcenty zesílí, prostor mezi údery dostane větší význam a posluchač najednou čeká na další ránu. Z hudebního hlediska je to velmi účinný způsob, jak po dlouhé hustotě vytvořit pocit „těžké váhy“. Z dramaturgického hlediska se ale dá číst ještě jinak – svět se zjednodušuje, protože už nemá co držet pohromadě! Nejde o to, že Lorna Shore „potřebují breakdown“, oni potřebují okamžik, v němž se předchozí komplexita rozpadne na základní fyzický puls.

Proč vlastně extrémní hudba funguje jako prostředek pro tak sentimentální příběh? Na první pohled by se mohlo zdát, že deathcore a romantická ztráta jsou dvě věci, které spolu příliš nesouvisejí, ale podle mě je to právě naopak. Extrémní hudba umožňuje emoci zvětšit, aniž by ji musela komplikovat a smutek může být doslova hlasitý. Vztek může mít podobu blast beatu a zoufalství zase může být několikavteřinová vokální destrukce; zároveň může po takovém okamžiku přijít melodie, která působí až absurdně krásně. Tento kontrast není pouze estetická atrakce, ale způsob, jak posluchač dostává současně dva protichůdné signály; tělo slyší agresi, zatímco emocionální a melodická rovina nabízí něco, co může pouze působit jako krása. Vzniká tak zkušenost, která je velmi blízká tomu, čemu filozofie estetiky říká vznešeno – „něco mě přesahuje, je to téměř příliš velké, ale právě proto mě to přitahuje“. Čímž se dostávám i k otázce, proč se kolem Pain Remains vytvořil tak silný vztah mezi hudbou a obrazem. Videoklipy totiž nefungují pouze jako vizuální doprovod. Především Dancing Like Flames převádí abstraktní hudební koncept do konkrétního narativu a tím posluchači poskytuje interpretační klíč. Najednou neslyšíme pouze extrémní vokál a orchestr. Vidíme postavy, prostor, vztah i jeho konec, což je důležité i kulturně-historicky, protože současný metal už neexistuje pouze jako nahrávka. Album, videoklip, živé vystoupení, sociální sítě a fanouškovské interpretace tvoří jeden propojený celek; diskurz, chcete-li. Lorna Shore se do tohoto prostředí trefili velmi přesně. Jejich hudba je dostatečně extrémní, aby měla jasnou subkulturní identitu, ale zároveň dostatečně melodická a vizuálně výrazná, aby fungovala i mimo tradiční metalovou komunitu. Proto mě vlastně nezajímá, jestli je Pain Remains „mainstream“. To slovo je v případě současné hudby samo o sobě problematické; mainstream dnes není jedno rádio, jeden televizní program a několik největších kapel, ale soustava platforem, algoritmů, komunit a mikrožánrů, mezi kterými se hudba pohybuje. Lorna Shore se tedy mohou současně vyskytovat uvnitř extrémně specializované metalové scény a zároveň oslovovat posluchače, kteří se k nim dostali přes krátké videoklipy, reakční videa nebo virální vokální ukázky. Extrémní metal se dostane k člověku někdy mimo jeho tradiční sociální bublinu, což přitom pro mě automaticky neznamená jeho „zředění“. Může to být naopak důkaz, že jazyk, jenž vznikl v relativně uzavřené scéně, dokáže komunikovat i mimo ni.

Je tedy Pain Remains relevantní dnes? Pokud pod slovem relevantní myslím „zní stále nově“, pak samozřejmě velmi značně méně než v roce 2022. Hudební inovace má krátkou životnost a postupy, které působily před několika lety extrémně, se velmi rychle stávají již zažitou a možná už „únavnou“ či „přesycující“ součástí žánrového slovníku. Pokud ale relevanci chápu jako schopnost díla stále něco otevírat, pak je odpověď podle mě mnohem jednoznačnější. Pain Remains není relevantní proto, že by Lorna Shore vymysleli symfonický deathcore ani proto, že William Ramos dokáže produkovat mimořádně extrémní vokální techniky, ale skutečností, jak všechny tyto prostředky použili k vyprávění o člověku, který si vytvořil realitu proto, aby nemusel žít v té skutečné. Proto mě u Pain Remains i po tolika letech zajímá méně technická stránka než při prvním poslechu, kdy si všímám spíše rychlosti bicích, vrstvení kytar, orchestrální aranže nebo samotné fyzické náročnosti vokálu. Dnes mě víc zajímá, proč se po skončení třetí části nevracím pouze k jednotlivým hudebním momentům, ale k pocitu, který vznikl jejich spojením, což je jeden z rozdílů mezi efektním albem a albem, které má vlastní vnitřní logiku. Efekt funguje okamžitě, význam se vrací později.

Nakonec mi snad připadá nejdůležitější právě ono remains; ne pain. Bolest sama o sobě není nic originálního a hudba o bolesti existuje od chvíle, kdy člověk zjistil, že zvukem může něco sdělit. Originální není ani ztráta, ani láska, ani touha uniknout; to všechno jsou jen pouhé motivy, jenž se vracejí v literatuře, opeře, filmu, anime, popové hudbě i metalu. Co mě na Pain Remains zajímá, je otázka, co z toho všeho zůstane. Co zůstane z člověka, když ztratí svět, který si vytvořil? Co zůstane ze vztahu, který možná nikdy neexistoval tak, jak jsme si mysleli? Co zůstane z hudby poté, co pomine její novost? A co zůstane z alba ve chvíli, kdy už si posluchač zvykne na jeho zvuk? Zde Pain Remains krásně obstává, a ne proto, že by se jednalo o „poslední slovo“ symfonického deathcoru; a už vůbec ne proto, že by se na něm nedalo najít nic, co už někdo před Lorna Shore neudělal. Obstává proto, že použilo velmi staré „lidské“ téma a dokázalo jej vyjádřit jazykem, který je pro současnou extrémní hudbu přirozený. Láska se tady nestává jemnější jen protože vedle ní stojí blast beat. Ztráta není méně lidská proto, že ji doprovází orchestr. A bolest není méně skutečná proto, že ji zpívá člověk způsobem, který se běžnému zpěvu téměř vůbec nepodobá. Právě naopak. Lorna Shore udělali z extrému prostředek, kterým mohou mluvit o něčem velmi obyčejném. Možná tedy je Pain Remains jako trilogie relevantní i dnes; a ne proto, že by zněla stejně moderně jako v roce 2022, ale protože otázka, kterou po sobě nechává, nezestárla ani trochu. Svět, jenž si vytvoříme, může být krásnější než ten skutečný. Může být dokonalejší, bezpečnější a přesně takový, jaký ho potřebujeme. Pokud o něj ale přijdeme, bolest nezmizí společně s ním; „Pain remains“!♥

Seznam zdrojů a pramenů:

DE MICCO, Adam. Lorna Shore im Interview. 2022. earshot.at [online]. [cit. 10. 8. 2026]. Dostupné z: https://earshot.at/2022/11/02/lorna-shore-interview-adam-di-micco-eng/.

HARTMANN, Graham. Lorna Shore’s ‚Pain Remains‘ Is the 2022 Album of the Year. 2022. Loudwire[online]. [cit. 10. 8. 2026]. Dostupné z: https://loudwire.com/lorna-shore-pain-remains-2022-album-of-the-year-will-ramos-interview/.

KENNELTY, Greg. Will Ramos Explains The Concept Behind Lorna Shore's New Album. 2022. Metal Injection [online]. [cit. 10. 8. 2026]. Dostupné z: https://metalinjection.net/news/will-ramos-explains-the-concept-behind-lorna-shores-new-album.

LORNA SHORE. Pain Remains. 2022. Century Media Records. [online]. [cit. 10. 8. 2026]. Dostupné z: https://lornashoreband.com/pages/about.

LORNA SHORE. Pain Remains I: Dancing Like Flames. 2022. YouTube [online]. [cit. 10. 8. 2026]. Dostupné z: https://youtu.be/JglOS8TRFp4.

LORNA SHORE. Pain Remains II: After All I've Done, I'll Disappear. 2022. YouTube [online]. [cit. 10. 8. 2026]. Dostupné z: https://youtu.be/JFJ5fF7cbE0.

LORNA SHORE. Pain Remains III: In a Sea of Fire. 2022. YouTube [online]. [cit. 10. 8. 2026]. Dostupné z: https://youtu.be/BLptZzEXc68.

LEBL, Alex. Lorna Shore Singer Will Ramos on the Love of Happy-Sad Anime. 2023. Crunchyroll [online]. [cit. 10. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.crunchyroll.com/news/interviews/2023/9/4/lorna-shore-singer-will-ramos-on-the-love-of-happy-sad-anime.

Osobní analýzy a interpretace autora, vlastní zkušenost s komunitou a diskurzem.