Největší šílenosti z historie festivalu Brutal Assault: vzpomínáme

Pro člověka, který na Brutalu nikdy nebyl, to může znít jako scénář absurdního filmu. Pro část návštěvníků – včetně mě a mé partnerky, kdy tam v kostýmech či civilu jezdíme zažívat tu neopakovatelnou atmosféru – jde ale o věci, které se postupně staly součástí specifického festivalového folkloru. Některé vznikají spontánně, jiné mají kořeny přímo v komunikaci kapel s fanoušky a další už fungují téměř jako nepsané rituály. Když hraje česká grindcore, přesněji, vlastními slovy „gore’n’roll“ (extrémně rychlá, často absurdní a zábavná/vtipná metalová odnož), stálice Gutalax, část publika zkrátka ví, že se mohou hodit toaletní papír a WC štětka. Když hraje Party Cannon, není od věci počítat s nafukovacími hračkami. A když se na sociálních sítích objeví výzva k nějaké absurdní akci, existuje reálná šance, že se jí následující den zúčastní desítky, stovky či tisíce lidí. Brutal Assault tak není pouze série koncertů. Je to také komunita, která si část svého programu vytváří sama.

Pro mě osobně ale Brutal Assault není jen o tom, co se děje přímo v pitu. Stejně silné vzpomínky mám na okamžiky, kdy v celém tom festivalovém shonu potkávám své hudební vzory. Jako třeba v roce 2019, kdy se mé partnerce Kristýně podařilo zachytit moment mého setkání s kytaristou Rabeou Massaadem – potkat ho přímo v areálu pevnosti a prohodit pár slov byl pro mě obrovský zážitek. „Meet & Greet“ (oficiální setkání fanoušků s kapelou) je další kapitola sama pro sebe. Na fotce s německými Mental Cruelty jsme s partnerkou zachycení v momentě, kdy si uvědomujeme, jak bezprostřední a přátelští tito muzikanti ve skutečnosti jsou. Slezou z pódia, kde předvádí naprostou demolici, a za pár minut se s vámi usmívají do objektivu. Podobně nezapomenutelné bylo vystoupení Lea Moracchioliho z Frog Leap Studios. Když tenhle chlapík, který proslul svými metalovými předělávkami popových hitů na YouTube, vtrhl na pódium Brutal Assaultu, proměnil celý dav v jednu velkou rozjásanou párty. Vyfotit si ho přímo během téhle divoké show pro mě byla povinnost. Naprosto srdcovou záležitostí pro mě byla japonská kapela Crossfaith. Mít to štěstí a potkat osobně baskytaristu Hirokiho Ikegawu i energického frontmana Kentu Koie; to jsou přesně ty momenty, které z festivalu dělají osobní záležitost na celý život – lidé z druhého konce světa, které spojuje stejná vášeň pro hudbu. A pak je tu ten lov! Každý, kdo chodí pod pódium, ví, jaký je to pocit, když kytarista na konci setu hodí do davu trsátko. Když se mi podařilo jedno z nich v tom nepředstavitelném zmatku pod pódiem uzmout trsátko od Frog Leap Studios, byl to pocit čistého vítězství a nefalšované dětské radosti.

Všechny tyto osobní zážitky se pak proplétají s neopakovatelnou vizuální atmosférou celého festivalu. Když večer zhasnou světla a na pódiu se objeví polská Batushka ve svých mnišských kápích, se svícny a pravoslavnými chory, pevnost Josefov se promění v temný chrám. V tu chvíli si uvědomíte ten neuvěřitelný rozptyl – od ranního klikování na Party Cannon přes létající Toi Toi až po hluboký sakrální zážitek u Batushky.

Jeden z nejvýmluvnějších příkladů přišel v roce 2024 během vystoupení skotských Party Cannon. Kapela hrála už v 10:30 dopoledne, tedy v době, kdy část návštěvníků teprve zjišťuje, kde vlastně spala, zatímco jiní se snaží zjistit, zda lze snídani s kávičkou považovat za regeneraci po předchozí propařené noci. Party Cannon se ovšem rozhodli ranní slot využít poněkud jinak. Před koncertem prostřednictvím sociálních sítí vyzvali fanoušky k pokusu o rekord v největším takzvaném „push-up pitu“ (kotli, kde se místo strkání dělají kliky). Místo toho, aby lidé v pitu pouze běhali, skákali a naráželi do sebe, měli společně dělat kliky – a výzva zabrala. Sám jsem stál v davu a sledoval, jak se do „klikovacího pitu“ v závěru zapojilo přibližně přes sto návštěvníků. Pro účastníka festivalu se tak významnou součástí koncertu nestala pouze hudba, ale i kolektivní, komunitní atmosféra soudržnosti. Je deset třicet ráno, hraje brutální death metal, v kotli jsou nafukovací hračky a stovky lidí začnou dělat kliky. Přímo nad námi se navíc jeden návštěvník nechal „crowd-surfit“ (surfovat na rukách fanoušků) přibližně šest minut na nafukovacím člunu. Po koncertě jsme pak sledovali spontánní přibližně dvouminutový „wrestlingový“ (zápasnický) souboj o ztracenou paličku. Zda šlo o oficiální rekord, není ani tak podstatné. Fanoušci dostali výzvu, přišli na místo, společně ji zrealizovali a vytvořili situaci, která se stala součástí mé i jejich vzpomínky na daný ročník. Přesně zde lze dobře vidět rozdíl mezi obyčejnou festivalovou kuriozitou a tím, čemu lze říkat „Brutálkový lore“ (neoficiální legenda a paměť festivalu).

Podobně funguje Gutalax, jen v ještě extrémnější podobě. Na jejich koncert se totiž část publika dlouhodobě nechystá pouze jako na běžné vystoupení, ale přichází vybavena rekvizitami – toaletním papírem, WC štětkami, kostýmy, plynovými maskami, nafukovacími předměty… A v roce 2019 došlo k situaci, která se následně stala jedním z nejznámějších vizuálních symbolů festivalu. Gutalax byli na pódium dopraveni v Toi Toi kabinách a jedna z nich se následně vydala nad hlavami davu. Když jsem viděl plující toaletu nad zaplněným areálem, byl to okamžik, který se chtě nechtě zapsal do paměti. Oficiální kanál festivalu zveřejnil záznam vystoupení a označil ho za show, která „made history“ (vstoupila do historie). Gutalax následně vydali živou nahrávku z Brutal Assaultu 2019 a objevila se na ní také skladba „Toi Toi Story“. Z jedné absurdní festivalové situace se tak postupně stal motiv, který se dostal do oficiálního festivalového archivu i do diskografie samotné kapely. To je přesně okamžik, kdy přestává být důležité, zda člověk považuje Toi Toi nad hlavami za zábavné, trapné, geniální nebo naprosto dementní. Podstatné je, že se z akcičky stal rozpoznatelný kus společné kolektivní paměti fanoušků festivalu. U Gutalax navíc nejde pouze o jednu toaletu, ale i o pověstný „Wall of S**t“ (variace na Wall of Death, kdy se dav rozestoupí a vběhne do sebe s toaletními rekvizitami). Publikum v těchto situacích nefunguje jako pasivní masa, ale samo přináší rekvizity, které koncert promění v něco fantastického. Zatímco na běžném festivalu může člověk řešit, jestli si má vzít pláštěnku, na Gutalax je praktičtější přemýšlet, zda doma nezapomněl toaletní papír. Nafukovací předměty představují samostatnou pozoruhodnou kapitolu. Již zmínění Party Cannon v roce 2024 přivezli na Brutal Assault koncertní koncept, v němž se nafukovací hračky staly součástí vizuální identity vystoupení. V rámci ranního bloku označovaného jako „Grindcore Breakfast“, respektive „Slam Breakfast“ (brzká ranní nálož tvrdé hudby pro probuzení), se v kotli potkávaly prvky jako „circle pit“ (běhání dokola v rytmu hudby), „Wall of Death“ (rozdělení davu na dvě poloviny a následný sráz) i zmíněný „push-up pit“. Podobný mechanismus lidové tvořivosti lze pozorovat i u dalších kapel. Při koncertě Villagers of Ioannina City v roce 2024 zpěvák rozjel solidní kotel, pohyboval se mezi fanoušky a následně vyzval publikum, aby si dřeplo. Lidé tento pokyn následovali až za zvukařský pult, načež zpěvák mezi nás přišel s minibarem a v paření pokračoval. Pro nás pod pódiem tak koncert přestal být pouze vystoupením a stal se kolektivní choreografií.

Ještě možná primitivnější, ale neméně absurdní situace se odehrála během koncertu Rotten Sound. Grindcorová kapela v roce 2024 zakončila své vystoupení bez varování skladbou „Sandstorm“ od Darude. Dav se místo odchodu okamžitě proměnil v diskotéku. Pro někoho, kdo na festival přijel právě kvůli extrémnímu metalu, může být představa, že po grindcorovém setu začne celý dav pařit na „eurodance“ (populární elektronická taneční hudba) hit z roku 1999, přinejmenším zvláštní. Pro mě i ostatní na místě však šlo o další z těch momentů, které v paměti zůstanou právě proto, že se vůbec nehodí do očekávaného obrazu tvrdého festivalu. Toto všechno je důležité také kvůli sociálním sítím, které tyto akce archivují i spoluvytvářejí. Kapela zveřejní výzvu, fanoušci ji uvidí, připraví si rekvizity, vznikne společná akce, někdo ji natočí a festival nakonec zveřejní vlastní záznam. Jednorázový nápad se tím změní v něco, co získává druhý život online. Za zmínku stojí také kapela Hentai Corporation, která s fanoušky nejen komunikuje, ale také navazuje fyzický kontakt; nebo jsem měl jen na Ráďu Škarohlída, zpěváka „Hentaiů“ štěstí?

Jenže existují i skutečnosti, které jsou už mnohem těžší a serióznější. Stejná komunita, která dokáže zorganizovat stovku lidí ke klikování, musí řešit také krádeže, ztracené věci, úrazy, zdravotní zásahy nebo požáry. Policie například v minulosti evidovala krádeže ze stanů; v roce 2016 zaznamenala 27 oznámení o vykradených stanech se škodou téměř 300 tisíc korun. V roce 2018 zase v prostoru pevnosti hořela suchá tráva a zasahovali hasiči. V tu chvíli už nejde o festivalovou recesi ani o historku, kterou lze vyprávět s úsměvem. Kontrast mezi těmito dvěma světy je na Brutal Assaultu zajímavý. Festival může v online galeriích působit jako konec civilizace – na jednom snímku člověk v plynové masce, na druhém Toi Toi letící davem, na třetím stovka lidí dělající kliky, na čtvrtém nafukovací člun nad hlavami, na pátém člověk v bizarním kostýmu a někde v dálce třeba zasahují hasiči. Přesto z policejních zpráv nevyplývá obraz značných výtržností. Obrovský festival může současně působit jako totální chaos a fungovat díky poměrně pevným komunitním pravidlům. Účastníci vědí, co se očekává v pitu, že člověka, který spadne, je potřeba zvednout. Vědí, že na některé kapely se chodí s konkrétními rekvizitami, vědí také, že na Party Cannon se může hodit nafukovačka, a vědí, co znamená Gutalax. A v neposlední řadě rozumí, že když kapela na sociální síti vyhlásí absurdní výzvu, není vyloučeno, že ji komunita skutečně uskuteční. Možná právě proto mají podobné momenty takovou životnost. Nejde pouze o náhodné nehody nebo o to, že se někdo opil a udělal blbost. Některé z nejbizarnějších scén jsou kolektivně vytvořené absurdity. Hermeneutický kruh se tak uzavírá.

A díky těmto kolektivním zkušenostem a vzpomínkám se skládá něco, co není v oficiálním programu a pravděpodobně nikdy nebude: vlastní festivalový folklor. Toi Toi nad hlavy, klikování, Wall of S**t, nafukovací čluny, slam breakfast, Darude uprostřed grindcoru, wrestling o paličku, kostýmy, WC štětky, circle pity, Wall of Death… Pro člověka zvenčí to může soundit jako nesourodý seznam věcí, pro návštěvníka jediná fotografie vyvolá vzpomínku na konkrétní ráno a neopakovatelný dav. Možná tedy jedete na Brutal Assault kvůli konkrétní kapele a možná se po několika dnech vrátíte domů a budete někomu vysvětlovat, proč jste v deset třicet ráno dělali kliky s dalšími stovkami lidí, proč nad vámi proletěl nafukovací člun a proč jste na cestě mezi dvěma koncerty potkali člověka s WC štětkou; a dotyčný vám nebude věřit, což je možná přesně ten moment, kdy poznáte, že jste na Brutalu opravdu byli.

Seznam zdrojů a pramenů:

Brutal Assault. „New Video 2019 – GUTALAX.“ Brutal Assault, 20. dubna 2020. Dostupné z: Brutal Assault – New Video 2019 – GUTALAX.

Česká televize. „Recenze: Brutal Assault se nesl ve znamení ohňů, duhy, plující toiky a postapokalyptické vize světa.“ ČT24. Dostupné z: ČT24 – Brutal Assault, ohně, duha a plující toika.

Darkzin. „Brutal Assault 2024 (vol. 27).“ Darkzin, 2024. Dostupné z: Darkzin – Brutal Assault 2024.

Echoes-zine. „Brutal Assault 24 (2/2).“ Echoes-zine, 2019. Dostupné z: Echoes-zine – Brutal Assault 24.

Forum Metallum. „Brutal Assault 27 2024.“ Orbis Metallum, 2024. Dostupné z: Orbis Metallum – Brutal Assault 27 2024.

Full Moon Zine. „Top 5 Brutal Assault 2024.“ Full Moon, 13. srpna 2024. Dostupné z: Full Moon – Top 5 Brutal Assault 2024.

Metal1.info. „Brutal Assault Open Air 2024 – Teil 2.“ Metal1.info, 2024. Dostupné z: Metal1.info – Brutal Assault Open Air 2024, Teil 2.

Metalopolis. „BRUTAL ASSAULT 2024 – Páteční poznámky z fotokoridoru + Galerie.“ Metalopolis, 20. srpna 2024. Dostupné z: Metalopolis – Brutal Assault 2024.

Metal Underground. „Push Ups And A Orchestra. Brutal Assault Day 3.“ Metal Underground, 2024. Dostupné z: Metal Underground – Push Ups And A Orchestra.

Reddit. „Brutal Assault – Which Bands Should I See?“ r/MetalForTheMasses, 2025. Dostupné z: Reddit – Brutal Assault – Which Bands Should I See?

Reddit. „Going to 2024 Brutal Assault.“ r/festivals, 2024. Dostupné z: Reddit – Going to 2024 Brutal Assault.

Reddit. „Going to This Festival in the Summer, Which Bands Should I See?“ r/MetalForTheMasses, 2026. Dostupné z: Reddit – Going to This Festival in the Summer.

Rocksound.cz. „Brutal Assault, část druhá: vrcholem pátečního a sobotního programu byli Architects a Behemoth.“ Rocksound.cz, 22. září 2024. Dostupné z: Rocksound – Brutal Assault, část druhá.

YouTube – Brutal Assault. „Brutal Assault 27 – Party Cannon (Live) 2024.“ YouTube, 2025. Dostupné z: Brutal Assault 27 – Party Cannon (Live) 2024.

Jakožto dlouholetý návštěvník Brutal Assaultu nevycházím v tomto článku primárně z cizích reportáží, ale z vlastních bezprostředních zážitků. Všechny níže popsané situace – od ranního klikování v moshpitu přes lovení trsátek pod pódiem až po neformální osobní setkání s interprety – vycházejí z mé osobní zkušenosti a autorských fotografií mých či mně blízkých, které jsem během ročníků spolu nasbíral.