Článek
Vlastní folklor festivalu Brutal Assault nevzniká jen na pódiích; některé momenty vzniknou spontánně, jiné si fanoušci sami zorganizují a další se postupně vracejí v příbězích, fotografiích a komentářích návštěvníků. Tentokrát mě ale zaujal trochu jiný fenomén – ve facebookové skupině Brutal Assault – Official Community se během letošního ročníku začaly objevovat fotografie stejného člena security, na které komunita reagovala způsobem, jaký člověk u pracovníka ochranky obvykle nečeká. „Hero“ (hrdina), „legend“ (legenda), „the king“ (král) nebo „the best crowd surfer catcher“ (nejlepší lovič „crowdsurferů“; fanoušků „jezdících“ po rukou nad hlavami davu). Zkrátka někdo, koho lidé nezačali pouze registrovat jako součást festivalového personálu, ale jako známou tvář, kterou si s „Brutálkem“ spojují. A právě to je na celé věci možná zajímavější než samotné fotografie. Protože zatímco některé postavy „Brutálního lore“ (folklóru festivalu Brutal Assault) se uchytí díky prostoru na pódiu, hudbě nebo nějaké jiné bizarní tradici, tento člověk si svou pozici vybudoval jednoduše tím, že je dlouhodobě tam, kde se toho pod pódiem děje nejvíc. A zaslouží si za to pochvalu! Na fotografii Romana Antala je zachycen tento člen security během koncertu; v popředí je jeho charakteristický, rysově výrazný obličej, za ním pódium a v komentářích se rychle objevují reakce lidí, kteří ho podle všeho znají, anebo si ho alespoň všimnuli během předchozích koncertů. Nejde přitom jen o vyjádření chvály jeho vzhledu – komentující odkazují především na jeho práci a na situace, kdy pomáhá lidem v davu, což o je u Brutalu poměrně typické. Security nestojí někde stranou a nehlídá pouze vstupy; při některých koncertech je přímo součástí dění před pódiem, jak jsem již konstatoval.
Příspěvek Sevil AK Çimenler je v tomto ohledu ještě výmluvnější. Už samotný titulek „Not all heroes wear hair“ z běžného člena ochranky dělá s nadsázkou festivalového hrdinu a komentáře tento rámec dále rozvíjejí. Někdo ho označuje za „wildest security man“, jiní reagují slovy „hero“ nebo „legend“. Je to přesně ten druh humoru, který na Brutal Assaultu funguje, protože vychází z reálné zkušenosti. Člověk, který stráví několik hodin před pódiem, si začne všímat nejen kapel, ale i lidí, kteří se kolem nich pohybují. Fotografové mají své tváře, technici své typické pozice a security zase své vlastní „veterány“, které člověk po několika ročnících začne poznávat. V tomto případě se navíc reálně zdá, že dotyčný překročil hranici mezi „známou tváří“ a postavou, kterou si komunita začala sama trochu mytologizovat. Oliver Lopez tento posun zachytil také poměrně přesně, když na svém příspěvku označil člena security za „a true star of the scene and an idol to all Brutal Assault Assistants“. V komentářích pak lidé pokračují ve stejném duchu a objevují se dokonce návrhy, že by si zasloužil vlastní merch. Samozřejmě není důvod brát podobné komentáře jako oficiální návrh marketingového oddělení Brutal Assaultu, ale jejich nadsázka je podstatná. Z obyčejného zaměstnance se prostřednictvím komunitního humoru stává postava, která podobně jako se mezi návštěvníky uchovávají historky o konkrétních koncertech, zvláštních fanoušcích nebo nečekaných situacích, může se do paměti zapsat díky tomu, že jednoduše poslední ročníky trávil jako součást prostoru pod pódiem.To zároveň dobře zapadá do skutečnosti, o níž jsem psal v předchozích dílech své série o „Brutálku“. Festival má vlastní neoficiální „kolektivní paměť“, chcete-li Jungiánsky, „kolektivní nevědomí“, jež se vytváří úplně mimo oficiální program. Gutalax mají své WC štětky, Toi Toi a „Wall of S**t“ (nechtějte vědět), Party Cannon zase nafukovací hračky a „push-up pity“ (kotel, ve kterém fanoušci klikují); podobné momenty se následně dostávají do fotografií, videí, komentářů a vzpomínek lidí, kteří u nich byli, stejně jako se vryly do mé paměti.
V určitém okamžiku není důležité, kdo přesně něco vymyslel nebo kdy daný fenomén vznikl. Stačí, že jej komunita poznává a automaticky si ho spojuje s konkrétním místem a atmosférou. U člena security je mechanismus podobný, jen s tím rozdílem, že jeho „role“ nevznikla z žádné rekvizity ani výzvy kapely. Vznikla opakováním, tvrdou rutinou, dřinou a makačkou „pro fanoušky“. Účastníci jej vidí dělat svou práci, začnou si ho pamatovat, někdo ho vyfotí, ostatní ho poznají a najednou se z něj stane součást komunitního festivalového příběhu. A on sám svou roli hrdě přijímá; pocta Jiřímu Řehákovi!
