Článek
V dnešní době je obzvláště nezbytné zásadně přehodnotit způsob, jakým přistupujeme k vlastní tvorbě i ke kolegům z oboru, a namísto vykořisťujících jednostranných transakcí stavět na principu skutečné tvůrčí spolupráce, kde se o autorství, investované riziko i následné výdělky od začátku do konce férově dělíme.
Pokud ke mně do studia přijde zpěvák nahrávat vokály, nejde o to, aby jeden z nás z druhé strany vytáhl jednorázový poplatek, a tím vztah skončil, ale o to, že si navzájem nabízíme své schopnosti i čas – on si mým prostřednictvím kupuje producenta a já jeho charakteristický zvuk; v něm získávám interpreta, který dává mé hudbě lidský rozměr, díky čemuž peníze z následných streamů a prodejů neodcházejí nikam do neznáma, ale zůstávají u obou autorů.
Stejnou logiku je nutné uplatňovat v celém kreativním ekosystému, ať už jde o grafiky, designéry nebo videomakery, pro něž jsou moderní licence typu Creative Commons a sdílené autorské podíly nástrojem, jak si zachovat lidskou i profesní důstojnost bez nutnosti zaprodávat své nápady nadnárodním korporacím, takže pokud někdo tento přístup vnímá jako skrblictví, hrubě nerozumí tomu, že se zde nejedná o šetření na nesprávných místech, ale o budování zdravého a udržitelného modelu, který jako jediný dokáže nezávislou scénu udržet naživu.
