Usmíření s otcem – bolest, či radost? Lorna Shore: Glenwood!

Nezajímá mě toliko samotný fakt, že Will Ramos (zpěvák kapely) prostřednictvím skladby zpracovává vztah se svým otcem, ale především to, jak se v několika minutách hudby a následně téměř desetiminutového videoklipu střetává minulost s přítomností, vzpomínka se skutečností, a především člověk s představou jiného člověka, kterého si během let vytvořil ve své vlastní hlavě. Skladba Glenwood vyšla 12. září 2025 jako „digitální singl“ u Century Media Records a stejný den na albu I Feel The Everblack Festering Within Me; tedy jednoduše dostupná prostřednictvím „streamovacích/download“ (promítacích/stahovacích) platforem; fyzicky se objevila na CD a 2LP vydání alba.

Na vinylu je „Glenwood“ konkrétně na straně B, jako třetí skladba. a z hlediska tématu jde o jednu z „nejautobiografičtějších“ (autobiografických = interpretujících či jinak popisujících autorův život) skladeb, jaké Lorna Shore vytvořila; videoklip není pouze vizualizací textu, ale rekonstrukce Ramosova dětství a rozpadu jeho rodiny, která nakonec přechází do skutečného rozhovoru; s jeho otcem se zde Ramos setkává po přibližně deseti letech odloučení!

Lorna Shore, někdy označovaná také jako „deathcoreová“ kapela (deathcore = žánr vzniklý pravděpodobně fúzí death metalu a hardcore) se u předešlého alba Pain Remains podařilo užít hudební jazyk, jehož základními prostředky jsou extrém, hustá spektrální obsazenost (tedy vysoká míra frekvenčního zaplnění prostoru podobného silné „stěně zvuku“ jak v hloubce, tak středech i výškách), rychlost, nízké ladění, „blast beat“ (extrémně rychlé údery bicích), „breakdown“ (těžkopádná hudební struktura typická pro žánry s příponou „-core“)… Osobně rád určitou tvorbu Lorna Shore a příbuzných kapel označuji přívlastkem „blackened“ – viz citace příkladů mé práce. Vzít tuto zvukovou stěnu a postavit z ní příběh, který byl ve své podstatě velmi jednoduchý, se kapele podařilo fenomenálně; člověk si vytvoří svět a uteče do něj před vlastním životem, nalezne v něm lásku, o kterou následně přijde, a s ní postupně ztrácí i samotný svět, který si vytvořil!

Produkce Joshe Schroedera s koprodukcí kytaristy Adama De Micca, je tedy všechno, jen ne zanedbaná! U Glenwood se však měřítko tohoto příběhu úplně mění, protože se nejedná pouze o fiktivní svět, do něhož lze utéct, ale o skutečný domov, skutečné dětství a reálného, živého člověka, od kterého se vypravěč na dlouhé roky vzdálil; proto mi připadá tak zajímavé, že Lorna Shore zde používají stejný princip hudebního přebytku k vyjádření něčeho, co je ve skutečnosti až bolestně obyčejné. Syn se pohádá s otcem, přestane s ním mluvit, žije svůj vlastní život a po letech si uvědomí, že čas mezitím nezastavil ani jeho, ani jeho otce. Samotný název Glenwood je podle mě podstatný právě svou konkrétností, nejde o abstraktní pojmy jako Pain (bolest), Void(prázdnota) nebo Oblivion (zapomnění) a jiné poetické symbolismy, jež kapela ráda užívá, ale přímo o název ulice Glenwood Avenue, na které Ramos vyrůstal!

Název tak neodkazuje pouze k určitému místu, ale spíše k prostoru, v němž se vytvořila část zpěvákovy identity; ono místo se zde stává urnou paměti a vzpomínek, v čemž je podle mě jeden z největších paradoxů celé skladby, protože člověk se přeci může vrátit na stejné místo, ale nemůže se vrátit do stejného času. Dům může stát stále na stejném místě, místnost může mít stejné stěny a dveře mohou vypadat téměř stejně, ale člověk, který jimi po letech projde, už není dítětem, které z nich kdysi odešlo! Ramos sám popisuje, že když svého otce po dlouhé době znovu uviděl, uvědomil si, že už nevypadá jako člověk, kterého si pamatoval; měl vrásky a bílé vlasy a ani zmíněný „strom“, vedle kterého vyrůstal, už jednoduše nebyl stejným stromem. Dům byl stále stejný, jen starší a zaprášenější, zatímco čas mezitím změnil jeho obyvatele.

Strom je dle mého skromného názoru jedna z nejdůležitějších metafor celého Glenwood. Ramos uvádí, že mu otec v dětství říkával „I'm the tree, you're the branch“; tedy „já jsem strom, ty jsi větev“. Na první pohled může jít pouze o rodičovskou metaforu, ale při bližším pohledu v ní můžeme nalézt něco mnohem hlubšího – strom představuje původ, kontinuitu a vztah mezi generacemi, zatímco větev může růst jiným směrem, vzdálit se od kmene a vytvořit si vlastní prostor, aniž by přestala být jeho součástí; zde tak funguje vztah mezi otcem a synem v celé skladbě. Člověk může od svého původu utéct, může jej odmítnout, může se proti němu vymezit a může si také vytvořit vlastní identitu, ale nemůže jednoduše odstranit skutečnost, že jeho minulost existuje. Otec tedy není pouze člověk, se kterým má Ramos komplikovaný vztah, ale také součást jeho vlastního příběhu, kterou nelze přepsat tím, že o ní přestaneme mluvit!

Glenwood je jako i jiná tvorba kapely fenomenální, a to i mimo deathcoreovou bublinu; produkce, videoklipy a všechny žánrové kulisy/škatulky odstraním samotným pochopením tvorby Lorna Shore a zůstane mi jedna velmi jednoduchá otázka; co všechno se může v člověku změnit během deseti let, kdy si myslí, že se nezměnilo nic? Ramos uvádí, že se svým otcem v dospívání neměl dobrý vztah, docházelo mezi nimi k opakovaným konfliktům a několik let spolu vůbec nemluvili. Už tehdy o svém otci psal písně a vkládal do nich vlastní frustraci, ale podle jeho slov tím nedokázal zaplnit prázdnotu, jež uvnitř cítil. Objevuje se tedy jistý rozdíl mezi hněvem a skutečnou potřebou člověka – hněv může být velmi hlasitý, ale nemusí být tím, co chceme nejvíce. Můžeme někoho odmítat a zároveň po něm toužit; můžeme být přesvědčeni, že už jej nechceme vidět, a přitom si uvnitř stále představovat návrat do doby, kdy byl vztah ještě jiný.

Ramos k tomu ostatně dochází sám, když popisuje, že navzdory svému hněvu ve skutečnosti chtěl především zpět do „domu, ve kterém vyrůstal“. Dům tedy není pouze fyzická stavba, anglický homemůže označovat prostor vytvořený kolektivní pamětí, rodinou, bezpečím a vlastní představou o minulosti. A právě proto je podle mě důležité, že Ramos nemluví pouze o skutečnosti, že chtěl znovu vidět svého otce, ale o návratu do „domu“, ve kterém vyrůstal. Možná totiž člověk někdy nechce zpět konkrétního člověka, ale část vlastního života, kterou si s ním spojil, jenže to je přesně ten návrat, který není možný!

Můžeme otevřít dveře starého domu, ale nemůžeme za nimi najít vlastní dětství v původní podobě. Můžeme znovu obejmout rodiče, ale nemůžeme se vrátit do věku, ve kterém jsme je potřebovali jinak než dnes, a tak se z návratu domů paradoxně stává konfrontace s „domovem“, jenž si člověk uchovával v paměti, jelikož už fyzicky neexistuje – existuje pouze jeho současná idea/podoba; naše vlastní vzpomínka na něj.

Glenwood je mi velmi blízký i skrze elementy, které jsem řešil už u Pain Remains. Tam mě zajímalo, co v člověku zůstane, když zmizí svět, jenž si sám vytvořil, ale zajímá mě i něco velmi podobného, pouze bez fantastického prostředí; co v člověku zůstane po vztahu, který fyzicky skončil, ale psychologicky pokračoval? V obou případech je podstatný rozdíl mezi událostí a jejím následkem. Událost může skončit během několika sekund, vztah může být přerušen jedinou větou a člověk může odejít z místnosti, ale psychická reakce na to všechno může pokračovat roky. Vzpomínka přitom není přesný záznam minulosti, který bychom pouze přehrávali, ale proces, který se průběžně mění; člověk si minulost nejen uchovává, ale zároveň ji při každém vybavení znovu interpretuje, tudíž setkání s reálným člověkem tak může působit jako šokující, když najednou porovnáváme vlastní vnitřní obraz s osobou, která mezitím žila úplně jiný život.

Hudebně mě na Glenwood zajímá především, jak Lorna Shore takovou psychologickou transformaci vyjadřuje – ne nějakým radikálním odklonem od svého stylu, ale právě zmíněnými, nízko položenými kytarami, extrémními vokály, rychlými bicími, orchestrálním vrstvením a dynamickými kontrasty, jež jsou pro současný zvuk kapely toliko charakteristické; rozdíl je spíše ve významu a interpretaci těchto elementů. U Pain Remainsvytvářela hudební masa pocit světa, který je větší než realita, zatímco u Glenwoodmůže stejná zvuková monumentalita působit jako zvětšení jedné konkrétní lidské zkušenosti. Když někdo po deseti letech zaklepe na dveře svého otce, objektivně se nic historicky významného nestane – pro konkrétního člověka však může mít tento okamžik větší význam než jakákoli velká událost, jež bychom dokázali s přehledem jednoduchým jazykem zapsat do učebnic. Extrémní metal zde nefunguje jako prostředek vzdálení od obyčejnosti, ale jako způsob, jak ukázat její subjektivní velikost!

Fenomenální je v tomto ohledu i samotný kontrast mezi Ramosovým vokálem a textem. Growl obvykle spojujeme s agresí, bolestí, násilím nebo nelidskostí; tedy s emocemi, které se k příběhu o rodinném usmíření zdánlivě nehodí. Jenže právě tato neslučitelnost je podle mě významotvorná. Člověk nemusí křičet proto, že někoho nenávidí; může křičet proto, že nedokáže formulovat něco, co je pro něj příliš složité a hlas se tak stává fyzickou podobou psychického přetlaku! Když se k němu přidá ještě orchestrální složka, vzniká prostor, v němž se osobní vzpomínka neustále zvětšuje, až téměř přestává působit jako běžná životní událost. Přitom je jí právě ona, a možná právě proto hudba funguje.

Práce s videoklipem, který vyšel současně s písní 12. září 2025 pod režií Dylana Hryciuka z Versa Films, není o nic méně výrazná. „Klip“ nezačíná skutečností, ale její rekonstrukcí; sledujeme Ramosovo dětství, rodinné prostředí i jeho postupný rozpad prostřednictvím herců a stylizovaných scén, takže divák přirozeně přijímá pravidla hudebního videoklipu a očekává další pokračování příběhu. Jenže na konci se tato hranice rozpadne. Versa Films uvádějí, že projekt skutečně vrcholí reálným rozhovorem mezi Willem Ramosem ml. a jeho otcem po deseti letech odloučení; přítomný otec navíc není pouhou postavou příběhu, ale skutečným Williamem Ramosem starším! Proto na mě Glenwood působí tak silně. Ne protože by závěr byl sentimentální, ale protože se v něm mění ontologický status obrazu; to, co jsme dosud sledovali jako reprezentaci minulosti, najednou přechází do přítomnosti. Hraný otec je nahrazen skutečným otcem, hraný Will skutečným Willem a rekonstrukce skutečným setkáním. Hudební videoklip se tak na několik posledních minut přestává chovat jako fikční dílo a stává se velmi živým dokumentem!

Takový přechod zásadně mění význam všeho, co jsme viděli před ním, protože najednou víme, že za rekonstruovanými obrazy není pouze scénář, ale skutečná zkušenost konkrétního člověka. Zvláštní je přitom právě těch deset let, jež zní toliko abstraktně, dokud si neuvědomíme, co všechno se během této doby může stát. Dítě se může změnit v dospělého člověka, dospělý člověk může změnit zaměstnání, město, vztahy i vlastní představu o sobě samém a rodič, kterého jsme si uchovali v paměti jako člověka určitého věku, může během stejné doby zestárnout natolik, že jej téměř nedokážeme spojit s vlastní vzpomínkou. Ramos takovou zkušenost popisuje velmi konkrétně; když svého otce po letech spatřil, viděl vrásky a bílé vlasy, tedy fyzické důkazy času, který mezitím uběhl. Najednou už nešlo pouze o to, že spolu deset let nemluvili; šlo o to, že deset let jejich života skutečně zmizelo. Pomalu se dostáváme k otázce, která je možná ještě nepříjemnější než samotné odpuštění. Co když člověk odpustit dokáže, ale nedokáže odpustit sám sobě čas, jenž promarnil?

Ramos sám mluví o vlastní hrdosti a tvrdohlavosti a o tom, že měl nespočet příležitostí věci napravit, ale nebyl dostatečně odvážný, aby to udělal. To je velmi odlišné od jednoduchého příběhu, v němž existuje viník a oběť a na konci dojde k odpuštění; pokud do vztahu vstupuje čas, vina se začne komplikovat, protože najednou už nejde pouze o to, kdo co udělal, ale také o to, kdo mohl něco udělat jinak a neudělal to. Smíření tedy podle mě není opakem bolesti, ale může být její pokračující formou; pouze už nemá stejný směr. Hněv člověka drží obráceného k minulosti, stále totiž hledá viníka, vysvětlení nebo spravedlnost; smíření naopak nemusí znamenat, že jsme minulost schválili, ale že už od ní nepožadujeme, aby se změnila. Něco se stalo, některé věci už nelze napravit a některé roky už nikdo nevrátí, přesto může člověk udělat další krok. Ramos jednoduše v příběhu Glenwood nečeká na nějaké velké symbolické odpuštění, ale prostě přijde a zaklepe na dveře, které jsou ostatně možná nejjednodušším poetickým symbolem celé skladby. Oddělují dva prostory, ale zároveň umožňují jejich spojení; mohou znamenat hranici, odmítnutí, bezpečí i návrat. Deset let mohou zůstat zavřené a člověk může předpokládat, že za nimi stále existuje stejný svět, jaký si pamatuje. Jenže když se konečně otevřou, zjistí, že za nimi není minulost, ale přítomnost.

V tom spočívá největší síla závěru videoklipu, a proto bych Glenwood ne označil jednoduše za píseň o odpuštění. To by bylo příliš snadné; je to spíše píseň o změně významu minulosti – o okamžiku, kdy člověk přestane svou minulost pouze soudit a začne ji chápat jako něco, co se stalo součástí jeho identity. Neznamená to, že všechno bylo v pořádku, ani že každý vztah je nutné obnovovat, ale v Ramosově konkrétním případě se z původního hněvu postupně stává touha po kontaktu. Není potřeba „happy end“ (šťastný konec), protože skutečné smíření nebývá jednorázovým okamžikem, ale spíše změnou způsobu, jakým se na stejnou událost díváme.

A tak se vracím k otázce z názvu; usmíření s otcem je bolest, či radost? Podle mě ani jedno, respektive obojí současně. Radost ze skutečnosti, že se po letech otevřely „dveře“, totiž automaticky nemaže bolest z deseti let, které už nikdo nevrátí. Stejně tak bolest z promarněného času nemusí zničit radost z toho, že další čas už promarněn být nemusí. Glenwood podle mě funguje právě proto, že se nesnaží tyto dvě emoce postavit proti sobě; nechává je existovat současně vedle sebe a ukazuje, že člověk může být rád za setkání a zároveň litovat, že přišlo tak pozdě. Je tedy toliko důležité ono „…go back…“ (jít zpátky) z úvodu skladby.

Odpověď není v samotném příběhu jednoznačná. Nemůžeme přeci vrátit dětství, nemůžeme vrátit deset let, nemůžeme vrátit člověka do jeho původní podoby a nemůžeme obnovit minulost přesně takovou, jakou jsme si ji uchovali v paměti. Můžeme však otevřít dveře, které byly dlouho zavřené, a přijmout skutečnost, že za nimi už nebude minulost, ale něco nového. A možná právě to je skutečné smíření; ne návrat zpět, ale schopnost jít dál, aniž bychom museli předstírat, že minulost nikdy neexistovala.

Všem čtenářům moc děkuji za pozornost – budu si vážit jakékoliv kultivované, byť třeba kritické, diskuze.

LORNA SHORE. Glenwood. 2025. Century Media Records. Versa Films. [online]. [cit. 11. 8. 2026]. Dostupné na oficiálním kanále kapely Lorna Shore na YouTube: https://youtu.be/2pScWD7ay1I.

LORNA SHORE. Glenwood. 2025. I Feel The Everblack Festering Within Me. Century Media Records. [online]. [cit. 11. 8. 2026]. Dostupné z: https://lornashore.bandcamp.com/track/glenwood.

LORNA SHORE. Glenwood. 2025. Versa Films x Midvessel. [online]. [cit. 11. 8. 2026]. Dostupné na oficiálním kanále kapely Lorna Shore na YouTube: https://youtu.be/2pScWD7ay1I.

LORNA SHORE. I Feel The Everblack Festering Within Me. 2025. Century Media Records. [online]. [cit. 11. 8. 2026]. Dostupné na oficiálním kanále kapely Lorna Shore na YouTube: https://youtu.be/PaTM3vlHNU0.

LORNA SHORE. Pain Remains. 2022. Century Media Records. [online]. [cit. 11. 8. 2026]. Dostupné na oficiálním kanále kapely Lorna Shore na YouTube: https://youtu.be/TwFXwkKyGSQ.

VERSA FILMS. Lorna Shore – „Glenwood“. 2025. [online]. [cit. 11. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.versafilms.ca/musicvideos/glenwood.

VIŠŇA, Martin. Na konferenci uměnovědců se mluvilo o výzdobě divadel i extrémním metalu. Žurnál Online [online]. 6. 3. 2023 [cit. 11. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/clanek/na-konferenci-umenovedcu-se-mluvilo-o-vyzdobe-divadel-i-extremnim-metalu/.

Prameny zahrnují práce, osobní analýzy a interpretace autora a vlastní zkušenost s komunitou a diskurzem.