Článek
Architektura sakrálních staveb není jen otázkou estetiky nebo technického řešení. Může být také citlivým odrazem vnitřního života náboženského společenství a jeho vztahu k okolní společnosti. Právě tímto pohledem se mimo jiné na architekturu dívá religionistický výzkum.
Když hovoříme o náboženských společenstvích, máme na mysli například římskokatolické farnosti, protestantské sbory, mešitové spolky nebo židovské obce. Jejich vnitřní svět nelze oddělit od veřejného prostoru, protože obě roviny se navzájem ovlivňují a prolínají. To, jak společenství žije uvnitř, se často promítá navenek právě prostřednictvím architektury.
Prostor, který vypráví příběh komunity
Vnitřní uspořádání sakrální stavby může napovědět mnoho o náboženském životě dané komunity. Výzdoba a rozvržení prostoru slouží nejen samotným věřícím, ale také nově příchozím nebo lidem stojícím mimo společenství. Architektura se tak stává zdrojem informací a prostředkem komunikace.
Zvláštní roli zde hraje vztah prostoru k náboženskému rituálu. Některé části stavby jsou během obřadů přístupné pouze vybraným osobám – náboženským specialistům, jako jsou křesťanští kněží a pastoři, židovští rabíni nebo muslimští imámové. Ostatní členové komunity do těchto prostor běžně nevstupují. Avšak v určitých situacích mohou získat výjimečné oprávnění, například při péči o prostor nebo během přípravy průběhu rituálu. Toto rozdělení prostoru odráží sociální strukturu komunity a obecně přijímaný řád.
Novorenesanční obřadní síň, Nový židovský hřbitov na Olšanech
Architektura a rituály životních přechodů
Religionistický zájem se však neomezuje jen na prostory určené pro pravidelná shromáždění. Důležité jsou také stavby a místnosti spojené s přechodovými, iniciačními či očistnými rituály. V některých náboženských systémech, zejména v rámci křesťanství, mají tyto rituály významné postavení, a tomu odpovídá i existence specializovaných prostor.
Vedle běžně využívaných sakrálních staveb tak existují místa určená výhradně pro určité obřady. Příkladem mohou být křesťanská baptisteria (prostory určené pro slavnost křtu), budovy židovských pohřebních spolků nebo architektonicky rozmanité komplexy súfijských bratrstev. Vnitřní členění těchto prostor reaguje na konkrétní potřeby rituálního jednání a na náboženské povinnosti spojené s určitou životní etapou.
Zároveň je třeba připomenout, že ne všechny rituály se odehrávají ve veřejných nebo poloveřejných sakrálních prostorech. Soukromý a rodinný náboženský život hraje důležitou roli. Děje se tak mimo jiné u obřadů spojených s iniciací, jak ukazuje příklad židovské chlapecké obřízky konané často v nemocničním prostředí.
Emancipace komunity a vstup do veřejného prostoru
Zajímavý pohled na vztah architektury a proměny vnitřního světa náboženských společenství nabízí dlouhodobý výzkum švýcarského religionisty Martina Baumanna. Ten se mimo jiné zaměřuje na procesy emancipačního charakteru a tomto případě mě zaujaly stavby židovských komunit ve Švýcarsku v 19. století.
Jejich společenský vzestup se projevil i ve výstavbě synagog na viditelných a reprezentativních místech. Architektura přitom vycházela z tradičních schémat a historizujících stylů, zejména z odkazu tzv. maurské architektury, která v duchu romantismu připomínala symbiózu židovské a islámské kultury v oblasti al-Andalus.
Baumann tento vývoj srovnává s nedávnou výstavbou mešit ve Švýcarsku, především v souvislosti s bouřlivými debatami o zákazu minaretů. V obou případech identifikuje společný prvek: emancipaci menšinového náboženského společenství a jeho snahu o viditelné sebevyjádření ve veřejném prostoru. Nejde jen o vnitřní sebeuvědomění, ale také o komunikaci směrem k většinové společnosti.
Moderní mešita v Ankaře má stále tradiční formy výzdoby.
Tradice silnější než změna
Přesto vybrané příklady nenaznačují zásadní proměnu vnitřního světa komunit, která by se jednoznačně projevila radikálně novými architektonickými formami. Spíše poukazují na určitou míru konzervatismu. Návrhy sakrálních staveb často vycházejí z tradičních, historicky osvědčených prvků.
Pokud se objeví nové architektonické koncepce, nebývají vždy plně přijaty samotnou komunitou. To se následně projevuje v dodatečných úpravách interiéru, které mohou odporovat původnímu záměru architekta, ale zároveň jasně vypovídají o potřebách a očekáváních těch, kteří prostor každodenně užívají. Architektura tak zůstává citlivým a mnohovrstevnatým svědectvím o tom, jak náboženská společenství vnímají sama sebe i svět kolem sebe.
Zajímáte se o sakrální architekturu, nebo vás nechává chladnými? Díky za vaše komentáře pod mým blogem.
Zdroj:
text parafrázuje myšlenky z Klapetek, M.: Synagoga, kostel, mešita … Architektura jako téma pro religionistiku. Pantheon: religionistické studie, 2013, roč. VIII., č.2, s. 46-61. ISSN 1803-2443.
