Al-Andalus jako téma pro Univerzitu třetího věku

V dubnu 711 překročila armáda Arabů a Berberů úžinu mezi Afrikou a Evropou, která odděluje Středozemní moře od Atlantského oceánu. V tomto roce založil vojevůdce Tárik ibn Zijád z Ceuty pevnost Džebel Tárik (Tárikova hora) a z jejího názvu se vyvinulo slovo Gibraltar. Po následujících sedm let se muslimům podařilo válkou i diplomatickým úsilím ovládnout celý Pyrenejský poloostrov s výjimkou Galicie a Asturie. Hranice s křesťanským severem byla neustále v pohybu. Nové území muslimové označovali jako al-Andalus a místodržitelé jej spravovali z Córdoby ve jménu centrální vlády Umajjovského chalífátu.

V roce 750 byl Umajjovský chalífát zničen dynastií Abbásovců. Poslední přeživší člen umajjovské dynastie Abdarrahmán uprchl přes Palestinu a severní Afriku daleko na západ islámského světa na teprve nedávno dobytá území. V roce 756 v této oblasti založil Córdobský emirát, kterému vládl jako první tohoto jména do roku 788. V hlavním městě nechal vybudovat monumentální mešitu (Mezquita), která byla v následujících staletích několikrát přestavována a především rozšiřována. Rozvinul bohaté diplomatické styky s křesťanskými královstvími na severu poloostrova, státy na pobřeží severní Afriky, Byzantskou říší i Abbásovským chalífátem se sídlem v Bagdádu. Následující léta však nebyla jen o diplomacii, ale s některými zmíněnými silami probíhaly také válečné konflikty. Rodící se křesťanské státy na severu využily k svému rozvoji mocenské vakuum, které vzniklo odchodem chudých berberských osadníků po letech neúrody zpět do Afriky.

V roce 929se Abdarrahmán III. prohlásil za chalífu a tímto aktem emirát zanikl. Formálně tím potvrdil nezávislost na abbásovském centru moci a vymezil se vůči ší‘itským Fátimovcům ze severu Afriky. V tomto období se díky svým knihovnám a školám Córdoba stala jedním nejvýznamnějších intelektuálních středisek Středomoří. Umajjovské umění ve Španělsku procházelo rozvojem během dlouhé vlády chalífy Abdarrahmána III. a jeho syna al-Hakama II. (961–976). Vrcholu své politické moci dosáhl chalífát okolo roku 1000 za správy místodržícího Muhammada ibn Abí Ámira al-Mansúra (regentem v letech 978–1002, titul al-Mansúr znamená Vítězný). Umajjovský chalífát ve Španělsku končí v roce 1031 a rozpadá se na mnoho samostatných a vzájemně soupeřících státečků (taifas). Navzdory těmto otřesům umělecká výroba vznikala i nadále na dvorech nových panovníků.

V umajjovském umění a architektuře ve Španělsku se projevují východní vlivy Abbásovského chalífátu. Další důležité umělecké impulzy přicházejí z bližšího okolí. V roce 909 vzniká nezávislý ší‘itský chalífát v severní Africe a jeho dynastie Fátimovců v roce 969 ovládá Egypt. Tyto dva důležité vlivy působily na umělecký potenciál místní tradice, díky čemuž vznikla celá řada zajímavých staveb oživujících vzpomínky na vládu Umajjovců v damašském chalífátu. Patronát je chápán jako jeden ze znaků reprezentace moci vládců snažících se navázat na svoje historické kořeny.

Stavba Velké mešity v Córdobě se nachází na původním místě vizigótského chrámu sv. Vincenta mučedníka. S budováním tradiční hypostylové mešity začal v roce 784 první córdobský emír Abdarrahmán. Následujících dvě stě let byla stavba doplňována a rozšiřována emírovými nástupci. Za Abdarrahmána II. se začalo s tesáním sloupů určených přímo pro tuto budovu, neboť do té doby se využívaly prvky z předchozích staveb. Za Hakama II. došlo k rozšíření mešity a nové výzdobě mihrábu. Luxusní dekorace kultovní budovy připomínala palácové prostory a ukazovala na vážnost panovníka. Jednalo se o vrcholné umělecké dílo. Poslední výrazné rozšíření stavby proběhlo za vlády Hišáma II. V následujících letech došlo k nepokojům, město bylo drancováno a budova byla opakovaně poškozena. Před samotnou velice rozlehlou modlitebnou se nachází nádherný prostor Pomerančového dvora obehnaného sloupořadím. Po dobytí města křesťany byla jedinečná stavba upravena na kostel, a nakonec byla v 16. století do hmoty mešity vestavěna římskokatolická katedrála Neposkvrněného Početí Panny Marie. Historické centrum bylo v roce 1984 zařazeno na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Za vlády prvního místního chalífy Abdarrahmána III. bylo v letech 936–940 vybudováno „Zářící město“ (Madínat az-Zahrá) necelých sedm kilometrů západně od Córdoby. Vznikl tak velice důležitý symbol rostoucí moci místních vládců, kteří se politicky vymezovali proti Abbásovcům na východě a Fátimovcům v severní Africe. Opevněné palácové město se sice dodnes dochovalo v rozvalinách, přesto celková koncepce i detailní výzdoba vypovídají mnohé o jeho kráse. Návštěvník zde mohl nalézt velké reprezentační místnosti, mešity, vládní a administrativní budovy, rozlehlé zahrady poskytující stín stromů stojících okolo vodních kanálů, chalífovu mincovnu, kasárny jeho osobní stráže, obytné domy dvořanů a také lázně. Voda byla do města přiváděna důmyslně za pomoci starší sítě akvaduktů. Město rozdělené na třech velkých terasách bylo centrem moci až do smrti chalífova syna a nástupce al-Hakama II. V roce 1010 došlo během vnitropolitického válečného konfliktu k destrukci palácového města Berbery a různé artefakty byly jinde sekundárně použity. Město hrálo významnou roli při definování místní architektury. Typické byly panovníkovy reprezentační místnosti bazilikálního typu. Paláce budované v následujících staletích (mimo jiné například Alhambra v Granadě) opakovaly koncept soustředění obytných místností okolo dvora nebo zahrady. Město bylo v roce 2018 zařazeno na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Předměty z období vlády umajjovských chalífů nad Španělskem jsou rozesety po mnoha světových muzeích, galeriích nebo klenotnicích katedrál. Vedle drahocenných artefaktů z bronzu a keramiky jsou nejslavnějšími luxusní slonovinové pyxidy. Schránky rozdílných tvarů jsou bohatě zdobeny řezbami rostlinného ornamentu. Nejstarší řezby jsou vysoce abstraktními rostlinnými ozdobami a mladší práce jsou již složitými figurálními náměty umístněnými v jasně ohraničených medailonech. Důležitým doplňkem vzorů jsou pásy ozdobného písma. Díky tomu je možné přesně určit obdobívzniku předmětu a jméno jeho majitele. V této epoše dochází v muslimském Španělsku k prolnutí monumentální architektury, štukové výzdoby i slonovinových řezeb v jednotném slohu.

Arabové založili v Córdobě dvorní tkalcovnu, která zpracovávala všeobecně oblíbené hedvábí pro vnitřní trh i export. Podobně jako v umajjovské Sýrii i zde byla na textilie vytkávána jména vládnoucích panovníků. Nákladný oděv se stal podle vzoru abbásovského dvora v Bagdádě rozlišovacím prvkem mezi vysokými úředníky. Nejstarším dochovaným předmětem, který lze přisoudit dvorské tkalcovně, je závoj z konce 10. století nesoucí jméno chalífy Hišáma II.

Navštívili jste Cordóbu při své dovolené ve Španělsku? Jak se vám tam líbilo? Těším se na komentáře pod mým textem.

P.S. Text byl poprvé publikován jako kapitola ve skriptech Klapetek, M.: Dějiny islámského umění. České Budějovice: Jihočeská univerzita v ČB 2019.