Článek
Letní semestr akademického roku 2025/2026 se na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích pomalu chýlí ke svému zdárnému konci. Uprostřed našeho zkouškového období jsem si vyhradil týden na výukový pobyt na Teologické fakultě Univerzity v Greifswaldu. Jejich přednášky totiž ještě nějakou dobu budou pokračovat. Tahle asymetrie vůbec nebyla vadou na kráse, jak by mi potvrdil Sheldon Cooper. Umožnila mi využít překryv rozvrhů a vyrazit na zkušenou na severovýchod Německa. Pokud máte čas a chuť, můžete se ke mně připojit. Za chvíli nám jeden Pendolino směrem do našeho hlavního města. Takže nasedáme!
Můj pobyt v rámci programu Erasmus+ byl rozvržen od 1. - 7. 6. 2026. V pondělí ráno jsem s velkým kufrem lehce zmateně pobíhal po vlaku do Prahy a hledal pro něj místo. Nebudu vás příliš napínat, přes drobné komplikace byla cesta do Greifswaldu v pohodě. Z Prahy jsem jel poloprázdným rychlíkem do Ústí nad Labem. Tam jsem přesedal na výlukový autobus směr Drážďany. Jak už to bývá, musí se v rámci podobných pracovních cest hledět nejen na rychlost, ale také na cenu.
Po svých předchozích zkušenostech z výluky mezi Lincem a Českými Budějovicemi jsem čekal vůz, který už bude mít mnohé kilometry za sebou. A nejlépe s minimálním prostorem pro rozměrnější zavazadla. Jak jsem se mýlil. K budově vlakového nádraží v Ústí přijel německý zájezdový autobus a my jsme pohodlně vyrazili směr státní hranice. Tak jsem si alespoň vzdáleně zavzpomínal na doby, kdy cesta do Německa znamenala i setkání s pasovou kontrolou. Dnes ale bylo všechno hotovo za malou chvilku, i když byl autobus docela plný turistů z celého světa.
V Berlíně na hlavním nádraží jsem měl mít jen pár minut na přestup a již dopředu jsem věděl, že to nebude jednoduché. Jízdenku z Českých Budějovic do Greifswaldu jsem si kupoval u Českých drah. Celou dobu se systém tvářil, že slovy Heleny Vondráčkové „… svět je nádherný, růžový, béžový.“ Všechno na sebe více méně normálně navazovalo, logicky jsem si nemohl koupit rezervaci do výlukového autobusu. Protože jsem učitel už dvacet let a najezdil jsem se toho dost, trochu mě překvapilo, že si nemohu koupit místenku na vlak z Berlína do mé cílové stanice. Dobře, vypadalo to na regionální spoj a prostě tam to není zase až tak potřeba. Naštěstí jsem se nenechal ukolébat touto představou.
Důvěřuj, ale prověřuj. Prostě ty léta pedagogické praxe se projevují i v těchto drobnostech. Na webových stránkách Deutsche Bahn se objevila u tohoto nabízeného spoje krátká informace o probíhající rekonstrukci tratě. Vedle toho se konstatovalo, že výlukový řád bude zveřejněn asi dva dny před mým odjezdem. Podíval jsem se na svůj kufr, který obvykle tahám na letní dovolené a polkl jsem naprázdno. Informace byly zveřejněny včas a moje představivost se rozjela na plné obrátky. Co mě tedy mělo potencionálně čekat?
Po příjezdu na hlavní nádraží do Berlína jsem měl vyhledat konkrétní příměstský vlak, který bych použil na jednu zastávku. Pak bych přesedl na jiný S-Bahn, který by jel zase jen o kousek dál. Potom by mě ještě čekal přesun pěšky na jiné nástupiště na regionální vlak. A ten už by mě konečně dopravil za pár minut na poslední přestupnou stanici. Tam bych usedl do toho posledního spoje, který by mě provezl rovinami Braniborska a Meklenburska-Předního Pomořanska. Pokud jste se v mém popisu ztratili, splnilo to svůj účel. Podobně jsem se dezorientovaný cítil i já.
Poměrně často říkám, že všechno má svůj smysl. Je prostě důvod, proč se ta konkrétní situace udála tímto způsobem. Možná je to naivní či nihilistické, ale občas to uklidní moji cholerickou povahu. Takže v Drážďanech jsem nastoupil do posledního jistého spoje vstříc předpokládanému „dobrodružství“. Jenže já mám po svých předcích z těchto saských borovicových hájů spíše pragmatickou povahu. Jak už jsem psal, nakonec to dopadlo dobře. Jeden ICE vlak jedoucí přes Berlín do Rostock měl totiž asi 20 minut zpoždění. Jasně že to není nic příjemného, ale v tu chvíli to bylo přesně ideální pro moji maličkost.
Pozitivní bylo, že jsme zastavili na stejném nástupišti. Takže jsem si nevyzkoušel moji neoblíbenou sportovní disciplínu běh s kufrem přes překážky. Lístek mi platil i v tomto vlaku, jak se dušovali zaměstnanci Deutsche Bahn. Horší bylo to, že stejné problémy s rekonstrukcí tratě řešila spousta dalších cestujících. Sehnat místenku bylo naprosto nemožné. Průvodčí se na mě podíval zkušeným okem a položil mi otázku, kolik nás cestuje. Byl očividně potěšen mojí odpovědí, že jsem sám. Prostě mě posadil do jídelního vozu a všechno bylo vyřešeno. Nebyla to vůbec samozřejmost, jak jsem pochopil z výrazů ve tvářích okolo stojících skupinek turistů cestujících na sever za kulturou a přírodou.
Když se to všechno sečte, dorazil jsem do Greifswaldu velmi elegantně, a dokonce o pár desítek minut dříve. Vítalo mě nevelké nádraží univerzitního a hanzovního města, které bylo na týden mým přechodným domovem. Možná některého čtenáře napadlo, proč jsem to všechno tak hrotil? Myslel jsem si, že mám pro to pádné důvody. Přijel jsem do pro mě neznámé lokality v týdnu, kdy se zde konal týden Bachovy hudby. To jsou mi ale náhodičky! Díky administrativním komplikacím jsem sehnal ubytování až na okrajovém sídlišti. Městská hromadná doprava se ukázala jako typický příklad nechvalně známého systému „místní vědí“. A hlavně na mém oblíbeném rezervačním serveru byly informace, že na recepci neberou debetní platební karty a check in je do 18:00.
Proto jsem do poslední chvíle řešil, jak to všechno stihnu. Přijel jsem s předstihem, našel ten správný autobus, a nakonec se propletl mezi panelovými domy až k mému ubytování. Na recepci seděla moc milá paní, která očividně ocenila, že se mnou může mluvit německy. Nad její hlavou se skvěly dva nápisy. Bereme všechny platební karty a přepážka je otevřená do 20:00. Co že jsem to psal o pár řádků výše, že všechno má svůj smysl?
V příštím blogu bych rád napsal pár řádků o mém pobytu v Greifswaldu. Budu moc rád, když budu vaším průvodcem i nadále.
