Článek
Na ostrov Rhodos jsme vyrazili na dovolenou poprvé. Předem jsme si zjišťovali základní informace o zajímavých lokalitách, které bychom mohli navštívit během fakultativních výletů. Jedna z nich se neustále opakovala v seznamech toho, co prostě „musíme vidět“. Lindos. Nebylo to ale jediné možné hodnocení. V některých internetových diskuzích se objevily docela příkré komentáře. A to nemám na mysli charakteristiku toho prudkého srázu, který se tyčí nad vesnicí.
Následující odstavce budou jen popisem jednoho příjemného odpoledne během našeho pobytu. Detailní historické souvislosti, nejlevnější suvenýry i zaručené kulinářské zážitky najdete na cestovatelských serverech. Pokud máte čas a chuť, můžete vyrazit s námi. Za chvíli nám totiž odjíždí autobus.
Stáli jsme na zastávce před jedním z mnoha hotelů na východním pobřeží ostrova. Kousek od nás se nacházelo letovisko Faliraki a my už jsme nejbližší okolí více méně poznali. Byl tedy čas využít nabídky cestovní kanceláře a vyrazit do Lindosu. Pomalu se scházeli další „účastníci zájezdu“ a společně jsme čekali na ten správný autobus. Provoz na spojnici mezi severem a jihem byl docela hustý, což byla standardní situace. Mimochodem, jízdní řád místní dopravy byste na zastávce hledali marně. Rada delegátky byla jednoduchá. Prostě počkejte a za chvíli něco pojede.
Náš hotel nabízel všechno možné pro bezstarostný pobyt. Ale už to chtělo změnu.
V ten den samozřejmě na podobné odpolední výlety vyráželi turisté i z dalších hotelů nacházejících se u této silnice. Navíc se do kolony aut a motocyklů zařadily i autobusy místní hromadné dopravy. Byl tam trochu zmatek a okolní teplota si stále udržovala své vysoké hodnoty. Není to nic překvapivého, byli jsme na tomto slunečném ostrově v červenci. Nervozita v naší náhodně vytvořené skupince se také mírně zvyšovala, vždyť už jsme měli před pár minutami odjíždět. S určitou časovou volností ale musíme prostě počítat.
Konečně přibrzdil autobus s panelem na čelní straně, který hrdě hlásal Lindos. Otevřely se dveře u řidiče a jedna dáma z našeho kroužku automaticky vykročila vpřed. Plynulou češtinou oslovila řeckého šoféra, zda je ten „náš“ od české cestovní kanceláře. Nebyl. Jak už někteří z mých čtenářů jistě odhalili, byl to vůz na běžné lince z hlavního města směřující do oblíbené turistické destinace. Nakonec se objevil ten správný zájezdový autobus i s naší usměvavou delegátkou a mohli jsme vyrazit vstříc poznání.
Po cestě jsme vyzvedávali další zájemce o návštěvu Lindosu v různých letoviscích na východním pobřeží. Pro mě to bylo docela fajn, protože jsem si mohl prohlížet krajinu v dalších částech ostrova. Vysoké hory byly od sebe odděleny úzkými údolími i širšími oblastmi s olivovníky. Mezi jednotlivými zastávkami jsme se přesouvali po docela kvalitních silnicích, což podle mých dosavadních zkušeností ze Zakynthosu nebo Korfu nemusí být samozřejmostí.
Pohled na centrum ze svahu akropole jsme si museli nejdříve zasloužit.
Nakonec se před námi vyhoupla silueta podvečerní akropole nad vesnicí Lindos. Byli jsme u našeho cíle. Autobus zastavil na docela velkém parkovišti kousek od nového chrámu svatého Malachiáše. Prostě jsem i na dovolené historikem náboženství, takže si podobných věcí všímám automaticky. Vyzbrojeni několika základními informacemi o následujících hodinách a telefonickým kontaktem na naši delegátku jsme pomalu sestupovali po rušné silničce až na Hlavní náměstí. Tam se nachází točna, kde je automobilová doprava svižně regulována místní pořádkovou službou. Jinak to totiž nejde, není tam dostatek volného prostoru. Vedle stanoviště taxislužby je terasa s příjemným výhledem na dvě moře. Nejdříve na zelené moře citrusových plodů a později i na tu vodní plochu.
Citrusy a moře. Škoda, že fotografie nemůže zachytit tu vůni.
Z tohoto místa se rozbíhá labyrint úzkých uliček lemovaných bílými domy. Hlavní tepny směřující do centra obce a dál k akropoli jsou plné lidí proudících oběma směry. V tuto chvíli jsem si vzpomněl na komentáře popisující Lindos jako kulisy pro turisty bez jakéhokoli původního ani originálního obsahu. Řekl jsem si, že si udělám vlastní názor. Delegátka zastavovala na předem vybraných místech, popisovala nám historii vesnice a upozorňovala nás na zajímavé detaily na okolních domech.
Vstupní část na akropoli je silně opevněná. Johanité moc dobře věděli, proč to dělají.
Pak se to stalo. Mám pokaždé velkou radost, když si na dovolené v Řecku můžu vyfotografovat kočky. Obvykle mají ten typický spokojený výraz někoho, kdo ví, o čem je život. Přímo v Lindosu jsme ale potkali další zástupce zvířecí říše, a to osly. Nepřekvapilo mě, že se pro cestu do prudkého srázu návštěvníkům nabízí i tato možnost. Jak jsem předem věděl z diskusí na internetu a nakonec i z komentářů průvodců na místě, je to naštěstí v poslední době určeno jen pro děti. Prosmýkli jsme okolo stájí směrem k hlavnímu chrámu Panny Marie, který už bohužel byl zavřený. Chvíli jsme ještě pod vedením naší delegátky přesouvali uličkami stále výše, až jsme dorazili k bodu, kde muselo padnout zásadní rozhodnutí.
A na vrcholku akropole chrám Athény. Tedy alespoň jeho podstatná část.
Nebylo to tak dramatické. Naše skupina se jen rozdělila na dvě části. Většina z nás pokračovala dále do prudkého kopce navštívit akropoli. Někteří se ale rozhodli zůstat ve vesnici a samostatně prozkoumat její širší centrum. Stoupali jsme nahoru úzkou pěšinou a míjeli návštěvníky, kteří si po těch dechberoucích výhledech chtěli dát na úpatí studený nápoj a něco dobrého na zub.
Ve Skutcích apoštolů (21:1) se píše o sv. Pavlovi: „Když jsme se konečně rozloučili, zvedli jsme kotvy a vypluli přímým směrem na ostrov Kós. Druhý den jsme dorazili na Rhodos a odtud do Patary.“
Pokud máte zájem o historii, akropole na Lindosu určitě stojí za návštěvu. Na několika terasách se před námi postupně objevovaly hradby johanitské pevnosti, zázemí poutního místa k bohyni Athéně i zbytky samotného chrámu. Navíc se z vrcholku otevře výhled na krásnou zátoku sv. Pavla ve tvaru srdce. Tedy z toho správného úhlu pohledu to má ten nejlepší efekt. Nadšeně jsem fotografoval detaily na různorodých budovách i celkovou situaci. Po chvíli mi došlo, že ten pronikavý zvuk píšťalky má něco společného s mojí maličkostí. V blahodárném stínu stromů směrem ke mně důrazně gestikuloval hlídač a i bez znalosti řeckého jazyka jsem dobře věděl, že se mám okamžitě vrátit zpátky za řetízek.
Slunce pomalu zapadalo a my jsme si užívali památky v bočních uličkách.
Zbývalo nám docela dost času na individuální prohlídku samotné vesnice. Vrátili jsme se proto tam, kde se pod akropolí rozbíhaly uličky napravo i nalevo. Chvíli jsme se ještě nechali nést davem, ale pak stačilo kdekoli zahnout a dostali jsme se do výrazně klidnější části. Okolo nás byly ty stejné bělostné budovy s bohatě zdobenými vchody. Kamenné detaily nám tiše vyprávěly historii místa spojenou s rybářstvím a námořním obchodem. Nakonec jsme se posadili v malém moderním amfiteátru nedaleko zbytků historického divadla. Zdejší kluci hráli fotbal, maminky si spolu povídaly a jejich ratolesti se točily okolo nich. Prostě běžný život místních v turistické lokalitě.
Nad námi zbytky historického divadla a za námi novodobý amfiteátr, který se proměnil ve fotbalové hřiště.
Už je ale čas se vrátit zpátky. Musíme se přece přesunout přes několik hodně rušných uliček až na Hlavní náměstí. Sem tam se na fasádách domů objevily šipky, které správně nasměrovaly naše kroky. Pak už jen stačilo vystoupat zpět k autobusové zastávce, kde procházka začala. Slunce zapadlo za horizont a rozsvítila se nesčetná světla, zvoucí nové návštěvníky do večerního Lindosu.
Jak to tedy nakonec dopadlo? Byla to lokalita, kterou musíte vidět, nebo jen jedna velká past na turisty? Nemyslím si, že na to mám jednoznačnou odpověď. A možná je to vlastně dobře.
