Článek
Protože jsme učitelská domácnost, dovolenou si vybíráme v letních měsících. V posledních letech to bývá nějaký řecký ostrov, na který se občas i podruhé vrátíme. Letos jsme si pro odpočinek na pláži a objevování památek vybrali Rhodos. Pokud máte čas a chuť, můžete se s námi vydat na cestu za poznáním.
Pro jistotu vás ale musím předem varovat. Následující odstavce jsou jen osobní vzpomínkou na jeden den prožitý v krásném historickém městě. Pokud chcete detailní popisky klíčových staveb, vyčerpávající příběhy z dějin, varování před pastmi na turisty nebo seznam deseti nejlepších prodejen zmrzliny, najdete to jistě na nějakém cestovatelském serveru.
Lodní taxi nás vyložilo kousek od pravoslavné katedrály Zvěstování Panny Marie.
Po příjemné cestě lodním taxi a procházce po archeologických vykopávkách na místní akropoli jsme konečně dorazili k monumentálním hradbám historického centra. Prošli jsme bránou sv. Atanáše a před námi se objevila spleť úzkých uliček. Přesně tady jsem své čtenáře v minulém textu opustil. Protože jsem povoláním religionista, zajímaly mě především sakrální památky ve veřejném prostoru. Město nám v ten den nabídlo spoustu zajímavých míst hned tří abrahámovských náboženství.
Protože to byla jen krátká návštěva ve zcela novém prostředí, brali jsme to jako úvodní seznámení. Měli jsme vlastně jen dva konkrétní cíle, o kterých jsme přemýšleli dopředu. Prvním z nich byl Palác velmistrů johanitského řádu, který je jednou z klíčových dominant historické části města. Druhým bylo slavné Archeologické muzeum nacházející se v monumentální budově bývalé nemocnice. Všechno ostatní jsme na začátku brali jako příjemná překvapení na cestě skrz staré město.
Mešita Recepa paši s torzem minaretu.
Procházeli jsme se odlehlými uličkami, občas se vyhýbali skupinkám turistů z celého města a potkávali také místní. Sice byl opět horký den a nebe bez mráčku, přesto jsme měli zatím dost sil. Nakonec se před námi otevřelo příjemné náměstí se spoustou vzrostlých stromů a mezi nimi stála mešita Recepa paši. Mojí specializací je výzkum islámu v Evropě a zajímám se o osmanskou architekturu. Proto jsem si nadšeně prohlédl exteriér stavby a soustředil se na několik zachovalých detailů. Okolo nás bylo hned několik útulných restaurací a obsluha s úsměvem na tváři nabízela dnešní speciality.
Chrám svatého Artemia můžete jednoduše minout, ale i náhodou na něj narazit.
My jsme se ale ještě na chvíli zanořili do spleti uliček a hledali další památky. Pořád jsme byli mimo oblast s největší koncentrací návštěvníků, takže to bylo docela klidné. Protože jsme měli jen obecnou představu o tom, co všechno je možné nalézt, logicky jsme některé budovy minuli. Ale stačilo někde „špatně“ odbočit a náhodou narazit například na menší pravoslavný chrám svatého Artemia. Na jednom místě se před námi opět ukázaly bohaté dějiny spojené s Byzantinci, johanity i Osmany. Bylo příjemné si uvědomit, že ten den není jen rychlým přesunem mezi položkami v předem připraveném seznamu turistických „top ten“.
Kašna na náměstí Arionos.
Nakonec jsme ale našli příjemnou restauraci a dali jsme si k obědu osvěžující saláty. V tom horku jsme ocenili spoustu vody a čerstvý pomerančový džus. Naštěstí nebylo kam spěchat. Kousek dál bylo další stinné náměstí Arionos, kde stála mešita Mustafy paši a budova tureckých „nových lázní“. Bohužel jsme opět mohli obdivovat jen exteriéry obou staveb. Všechny ty malé podniky v okolí alespoň slibovaly dobrou zábavu v podvečer.
Jedna z bran na nádvoří okolo Sulejmanovy mešity.
Díky online mapám jsme se prokličkovali k malebné mešitě Hamzy Beye z 19. století a pak už pokračovali do turistického centra. Na ulici Orpheus nás obklopily davy návštěvníků, ale pořád to ještě bylo více méně v pohodě. Nadšeně jsem se zastavil u krásně opravené Sulejmanovy mešity, kterou jsem si celou dokola obešel. Nahlédl jsem přes bránu na typické terasy před vstupem do modlitebny. Běloskvoucí kameny starých osmanských hrobů zářily v zelené trávě. Jediné, co mi opět kazilo dojem z této památky, byla drobná poznámka „CLOSED“ napsaná rukou na destičce u jednoho z vchodů. Nějak jsem si pomalu začal zvykat.
Interiér studovny v knihovně Hafize Ahmeda Aghy.
Co ale mohu vřele doporučit, je nakouknout do knihovny Hafize Ahmeda Aghy z 18. století. Stačí projít z rušné ulice branou na poklidný dvůr a hned se změní atmosféra. Budova se dvěma typickými osmanskými kupolemi je obklopena zelení a určitě si tam najdete místo na krátký odpočinek ve stínu. Podívali jsme se dovnitř a hned nás zaujala bohatá výzdoba studovny. Za krásnými dveřmi se pak nacházejí samotné sbírky knih a rukopisů. Prostě jsem v tu chvíli nezapřel všechny ty dlouhé hodiny strávené v univerzitních knihovnách po celé střední Evropě.
Budova mešity Mehmeta Aghy z 19. století.
Vstoupili jsme do proudu a nechali jsme se alespoň na chvíli unášet. Nebylo to koryto řeky, ale rušná ulice Sokratous. Napravo a nalevo byla spousta lákadel v podobě malých obchůdků s různorodým zbožím a tavernami s jejich tradiční nabídkou. Nás ale z uniformního turistického světa vytrhla nepřehlédnutelná budova mešity Mehmeta Aghy z 19. století. Stavba je orientovaná jinak než okolní domy. Odvážně vstupuje pilířem a podloubím do pěší zóny. Nad tradičně pojatou kašnou pro rituální očistu stoupá barevně výrazné schodiště. A nad tím vším ční na první pohled netypický minaret, který svými prosklenými okny připomíná spíše maják. Ono to není náhoda, jak by mi řekli kolegové arabisti. Je vážně překvapivé, jak rozdílný rytmus mohou mít ulice vzdálené jen pár kroků.
Já si myslím, že je právě ideální čas na výbornou kávu a sklenici vody. Pro dnešek toho ale bylo až až. Nejen naše nohy, ale i vaše trpělivost by si zasloužily trochu odpočinku. Rhodos však ještě zdaleka neřekl poslední slovo. K jeho ulicím, památkám a příběhům se tedy někdy zase vrátíme.
