Článek
Byl to krásný červencový den v rámci naší dovolené na řeckém ostrově Rhodos. Projeli jsme se lodním taxi z hotelové pláže kousek od letoviska Faliraki až do hlavního města. Prošli jsme si pod spalujícím sluncem zajímavé archeologické vykopávky na místní akropoli. Našli jsme slavnou bránu sv. Atanáše, která nám otevřela cestu do starého města. Navštívili jsme jeho jižnější část a viděli krásná zákoutí s historickými památkami.
Je to sice jen jeden odstavec, ale byla to spousta intenzivních zážitků. Náměstí plná turistů i prázdné boční uličky jsou obklopeny budovami, které skrývají příběhy z minulosti i současnosti. Postihnout tuto skládačku v její plnosti vyžaduje chuť se dívat a mít na všechno dostatek času. Pro nás to bylo první setkání s tímto místem, a proto jsme si udělali jen letmý dojem. Pokud chcete s námi pokračovat na cestě za zážitky, jste vítáni.
Mešita Mehmeta Aghy působí svou architekturou docela překvapivě.
Rušnou ulici Soukratous v turistickém centru jsme opustili u mešity Mehmeta Aghy z 19. století. Její atypický minaret byl pro nás skvělým orientačním bodem. Stačilo ujít jen kousek boční uličkou a najednou jsme se dostali do úplně jiného světa. A přesně to se mi na městě Rhodos líbilo. Díky online mapám jsme našli docela velké náměstí Athinas se spoustou vzrostlých stromů. Nikde žádné krámky s pestrobarevnými cetkami ani davy návštěvníků. Sluncem vysušená tráva a keře obklopovaly zpevněné plochy určené k parkování. V blízkosti zdí odpočívaly zrzavé kočky, které si užívaly klid tohoto místa. Je tohle to „autentické“ Řecko?
Chrám sv. Spyridona byl opět v obležení. V tomto případě odpočívajících koček.
Na první pohled nebylo úplně jasné, proč jsme si pro svou vycházku vybrali právě tuto cestu. Možná to byl zase případ toho obyčejného „špatného“ odbočení, které vám najednou nabídne něco nového. Hned mě zaujala budova, která kombinuje byzantské a osmanské prvky. Byl to malebný chrám sv. Spyridona, ke kterému byl při jeho transformaci na mešitu v 16. století přistavěn minaret. Bohužel jsme se nemohli podívat dovnitř, abychom obdivovali zachovalé fresky připomínající zakladatele svatyně. Ale třeba se nám to podaří při naší příští návštěvě.
Vítejte doslova uprostřed historie kostela sv. Michala.
To ale nebylo poslední překvapení na tomto klidném náměstí. Postupně jsme se chtěli přesunout k další nedaleké památce. Podle online mapy zde ale ještě měl být kostel sv. archanděla Michaela, který byl za tureckého období opět upraven na mešitu. Po chvíli nám došlo, že stojíme uprostřed tohoto pozoruhodného archeologického naleziště. Všechny ty byzantské, johanitské a osmanské vrstvy nás obklopovaly. Jedna ze současných ulic, která vychází z náměstí Athinas, totiž šla doslova skrze historii tohoto místa.
Fontána mešity Ibrahíma paši.
Uličkou Platonos jsme se pomalu přesunuli na náměstíčko před mešitu Ibrahíma paši. Její bílý minaret už zdálky ukazuje na jediné místo, které je muslimům v pátek otevřeno k modlitbám. My jsme tu byli na výletě v jiný den, takže jsme si mohli stavbu prohlédnout alespoň zvenčí. Pokud se chcete dozvědět více informací o osmanských památkách na Rhodu, doporučuji skvělý blog Ondřeje Barace. Okolí mešity je plné sympatických taveren, které nabízejí tradiční řeckou kuchyni. Široké ulice a náměstí plné turistů jsou jen pár metrů od tohoto klidnějšího místa, takže ho jen doporučuji.
Následující kroky nás už vedly do těch nejrušnějších částí města. Proto bylo potřeba se obrnit trpělivostí, ale s trochou vzájemného respektu to bylo bez problémů. Před námi se otevřelo rozlehlé Náměstí židovských mučedníků plné vzrostlých stromů obklopujících památník šoa. V nedaleké uličce Dosiadou jsme se alespoň na chvíli zastavili před budovou místního Židovského muzea. Pomalu jsme si uvědomovali skutečnost, kterou jsme tušili už ráno při pohledu na mapu centra města. Jeden den je málo na načerpání všech zážitků z tohoto krásného historického místa. A bylo rozhodnuto. Stejně jako na Zakynthos a Korfu se musíme příště vrátit i na Rhodos. To je zase naše rodinná tradice.
Jedno místo ukazuje na 600 let bouřlivých dějin.
Nejzazším východním bodem naší procházky byly rozsáhlé ruiny katolického kostela Panny Marie ze 14. století. Gotický svatostánek byl zničen při bombardování během druhé světové války a zbyly z něj především fotogenické apsidy. Udělat snímek bez všudypřítomných turistů ale není vůbec jednoduché. Navíc ulice Solomou Alchadef vede od brány Panny Marie přímo skrze kostel na velké náměstí Dionisiou se spoustou vzrostlých stromů. Byl čas se pomalu vracet zpět, a to jsme měli před sebou ještě mnoho zajímavých památek.
Historizující kašna na Hippokratově náměstí.
Čekala na nás jedna z městských tepen, a to ulice Aristotelous. Nechali jsme se nést davem a vzpomínali na klidné uličky, které jsme prošli dříve. Před námi se otevřelo Hippokratovo náměstí se slavnou fontánou a my jsme mohli obdivovat hned několik krásných budov. Například rozsáhlý komplex centrální veřejné knihovny si jistě zaslouží vaši pozornost. Pokud byste se chtěli dovědět více o atypické mešitě Sindrivan, doporučuji další blog Ondřeje Barace. Osobně jsem byl nejvíc ohromen působivou mořskou branou, která spojuje staré město s přístavem.
Už jsem na cestách viděl hodně veřejných knihoven, ale tato má šmrnc.
Rád bych na tomto místě připomněl důležitou informaci z minulého blogu. Měli jsme původně jen dva konkrétní cíle, o kterých jsme přemýšleli dopředu. Prvním z nich byl Palác velmistrů johanitského řádu a druhým bylo slavné Archeologické muzeum nacházející se v budově bývalé nemocnice. Pozorný čtenář už jistě pochopil, jak to nakonec všechno dopadlo.
Nemocnice. Budova symbolizující jednu z podstatných charakteristik johanitů.
Monumentální muzeum jsme jen obešli slavnou ulicí rhodských rytířů, která nabízí krásnou mozaiku budov zastupujících jednotlivé jazykové skupiny johanitů. Na jejím začátku jsme si nebyli úplně jistí, proč je tak populární v bedekrech popisujících památky starého města. Za ten den jsme přece viděli všechno možné. Na jejím konci jsme ale museli souhlasit s pozitivním hodnocením. Myslím si, že její působivost tkví v detailech architektury a výzdoby domů. Místo je očištěné od reklamního smogu a vyžaduje pozornost svého návštěvníka.
Jedno z křídel velmistrova paláce.
Pomalu jsme vystoupali k jedné z dominant, a to paláci velmistrů ze 14. století. Nenechte se ale mýlit jeho současnou podobou gotické památky, která působí na první pohled tak trochu učesaně. V letech 1937–1940 zde probíhaly za italské nadvlády rozsáhlé přestavby, neboť hrad se měl stát rekreačním sídlem krále Viktora Emanuela III. a později fašistického diktátora Benita Mussoliniho. Návštěvu interiérů přeměněných na muzeum jsme si tedy připsali na náš dlouhý seznam „někdy příště“.
Brána Ambois byla důležitým obranným prvkem i reprezentativním symbolem.
Za ten krásný den jsme udělali dlouhý oblouk po celém starém městě. Slavnou branou Ambois ze 16. století jsme opustili hradby a vydali se parkem na autobusové nádraží. Čekala nás cesta místní dopravou zpět do hotelu a zasloužený odpočinek. V nohách jsme měli spoustu kilometrů a v hlavě ještě více obrazů. A také jsme už věděli, že jeden den na město Rhodos opravdu nestačí.
