Rhodos: cesta do města začíná na vodě

Dovolená je jedním z tradičních témat rodinných debat. Často může chvíli trvat, než se všichni více méně shodnou na její podobě. V naší učitelské domácnosti se to v poslední době ustálilo na all-inclusive pobytu ve středně velkém hotelu na jednom z řeckých ostrovů. Pro někoho to může být zajímavá alternativa, pro dalšího je to mimo jeho představy o ideálním odpočinku. A to se mi na tom líbí, protože se můžeme vzájemně inspirovat a třeba i překvapit.

Vždycky se snažíme o kombinaci dvou způsobů fungování v letovisku. Na jednu stranu odpočíváme v okolí hotelu u bazénu nebo přímo na pláži. Vedle toho se snažíme vyrazit někam do okolí a poznat místní historii i současný život. Alespoň tedy v mezích možnosti turistického ruchu. Jedním z tradičních výletů je návštěva hlavního města. Podobně jako na Zakynthosu a Korfu jsme si udělali čas i na metropoli Rhodosu. Pokud máte čas a chuť, můžete se s námi projít.

Následující řádky budou jen osobní vzpomínkou na krásný den. Pokud chcete detailní popisy památek, top ten turistických lákadel a zaručené rady, jak zvládnout staré město, určitě to všechno najdete na nějakém cestovatelském serveru. Protože jsem milovník historie a profesí religionista, zaměřil jsem svou pozornost na sakrální památky, antické vykopávky i na důmyslnost hradebního systému. Budu moc rád, pokud i přes tato dobře míněná varování budete dále číst.

Bylo další slunečné ráno na východním pobřeží ostrova Rhodu. Během našeho týdenního pobytu jsme neviděli ani jeden mrak, takže to nebylo vůbec nic překvapivého. Zvládli jsme rychle posnídat v hotelu a vyrazili na pláž. Počkat, neříkal jsem na začátku, že budu psát o návštěvě v hlavním městě? Je to tak, jen jsem si dovolil malé překvapení, abych udržel vaši pozornost. Kousek od našeho ubytování totiž bylo provizorní místo, kde zastavovalo vodní taxi. Červená loď vyrážela z letoviska Faliraki a po několika krátkých zastávkách pak docela rychle pokračovala směrem k metropoli. Byla to moc příjemná alternativa k místní autobusové dopravě, kterou jsme si ten den ještě užili.

Postupně jsme obepluli všechny vedle sebe stojící přístavy a zakotvili v posledním z nich (Mandraki). Konečně jsem uviděl ikonické sochy laně a jelena, jejichž fotografii jsem si vybral už před půlrokem jako pozadí na plochu mého počítače v kanceláři. Člověk se má přece na něco těšit i během pracovního procesu. Věnoval jsem chvíli pozornost také pevnosti sv. Mikuláše. Byl horký den a v přístavu byla spousta lidí. Vyzbrojeni mapou v mobilu a velkou lahví pramenité vody jsme vyrazili vstříc památkám.

Kde jinde jsme měli začít než u rozlehlé katedrály Zvěstování Panny Marie. Původně katolický kostel postavený Italy ve dvacátých letech 20. století byl později po připojení ostrova k Řecku upraven na pravoslavnou katedrálu. Mimochodem, podobný příběh se bude neustále opakovat po celém městě. Proto mohou exteriér a interiér chrámu působit na návštěvníka na první pohled nekompatibilně. Doporučuji nahlédnout alespoň na chvíli dovnitř a zastavit se kousek od vchodu. Okolo vás se rozprostře pestrobarevný svět krásných fresek.

Procházeli jsme se dál od centra okolo výstavních budov, které návštěvníky oslovovaly různorodými stavebními slohy. Protože se jako výzkumník věnuji islámu v Evropě, pokračovali jsme k nedalekému muslimskému hřbitovu s mešitou Murata Reise ze 17. století. Její atypický minaret, dokládající pohnuté dějiny ostrova, vykukoval mezi stromy. Stejně jako všechny ostatní muslimské památky ve městě i tato byla více méně opravená a velice pečlivě uzavřená.

Prošli jsme se bočními ulicemi zpět k mohutným hradbám, které obklopují staré město. Jako první cíl jsme si stanovili antické památky na rhodské akropoli na Monte Smith. Se zvyšující se teplotou a pod zářivými paprsky boha Hélia jsme se nakonec dostali až na vrchol. Jedním z nejmilejších překvapení byla pro mě jeskyně sv. Mikuláše upravená do podoby malého kostelíku. Ve stínu stromů bylo krásné ticho, a tak jsme se na chvíli zastavili. Společnost nám dělaly všudypřítomné kočky a musím se přiznat, že pro mě je to milý doprovod.

Nedaleká jeskyně nymf byla jen drobným úvodem k rozsáhlým archeologickým nalezištím. Jasně, že podobný nápad dostala spousta dalších turistů, ale ten pozemek je opravdu tak velký, že jsme si vůbec nepřekáželi. Několik sloupů ohlašovalo konkrétní lokality, kde původně stály chrámy Athény a Apollóna. Opravený odeon a nedaleký stadion zase naznačovaly monumentalitu toho místa. Prostě ideální kombinace hudebního umění a posilování tělesné zdatnosti. Zážitek to byl opravdu silný, takže jediným řešením bylo najít příjemnou kavárnu s frappé a palačinkami. Vybrali jsme si sice na první pohled moderní podnik, ale byl očividně hojně využívaný místními.

Pomalu jsme sešli uličkami dolů po kopec a vedle univerzitního kampusu s budovou filosofické fakulty se před námi vinul pás vzrostlých stromů. Našli jsme moderní římskokatolickou katedrálu sv. Františka z třicátých let 20. století a za ní už na nás čekala daleko starší brána sv. Atanáše s věží Panny Marie. Neměli jsme samozřejmě ambice napodobit sultána Sulejmana Nádherného, který podle osmanské tradice tudy roku 1522 vstoupil do města. Potom totiž tu bránu na 400 let zazdili. Prostě to byla jen ta nejbližší možnost, jak dál pokračovat. Obdivoval jsem sílu hradeb i důmyslnost této části opevnění. Směr přístupové cesty se několikrát měnil a vše bylo rámováno různými obrannými prvky. Připadal jsem si jako dítě v cukrárně.

Branou jsme vstoupili do historické části celé aglomerace. Kam se ale vydat dál? Budeme se toulat okrajovými částmi okolo obytných domů, nebo vyrazíme rovnou za hlavními turistickými lákadly. Už jsme přece podobných měst viděli několik, tak v čem bude právě Rhodos jiný? Na malou chvíli jsem se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Po mé pravé ruce se k vysokým hradbám choulila malá budova. Dveře byly otevřené, nikde nikdo. Zvítězila moje profesionální deformace, jako obvykle jsem neodolal a vstoupil dovnitř. Dostal jsem se do jednoduchého prostoru chrámu sv. Atanáše. Místo složitého ikonostasu tam byl jen jeden obraz. Stěny byly holé a nikde žádné fresky vyprávějící příběh Ježíše, Marie nebo apoštolů. Když jsem došel až na konec k apsidě, opět jsem byl překvapen. Nacházel se tam mihráb, tedy výklenek ukazující muslimům směr modlitby. Další kapitola historie toho města na jednom místě.

Stojíme tedy na okraji starého města a před námi jsou jeho úzké uličky, malebná zákoutí, rušná náměstí i tiché chrámy. A o tom všem bude příští blog. Už jste na Rhodosu byli, nebo se tam teprve plánujete podívat? Díky za vaše tipy na méně populární lokality na tomto ostrově. Třeba je využijeme při naší příští návštěvě.