Článek
Když jsem začal připravovat religionistickou přednášku o komunikaci pro Noc vědy 2026, napadlo mě, že s lidmi je to vlastně docela jednoduché. Něco řeknu, druhý člověk mi odpoví. Když reakci neslyším, zeptám se znovu. Pokud mi hned nepřijde zpráva, zkontroluji později telefon.
Jenže co když chcete komunikovat s někým, koho nevidíte? S Bohem, bohy, předky nebo nějakou jinou bytostí, kterou si nemůžete jen tak pozvat na kávu a zeptat se jí, co vlastně potřebuje vyřešit.
Tady začíná být náboženská komunikace pro religionistu zajímavá. Nejde totiž jen o to, jak člověk něco sděluje neviditelnému světu. Stejně důležitá je otázka, jak pozná, že dostal odpověď.
Začněme třeba modlitbou. V islámu není pouze záležitostí slov. Muslim se v určitý čas obrátí směrem k Mekce, provádí stanovená gesta a recituje konkrétní věty. Do komunikace se tak zapojuje slovo, tělo i samotný prostor.
Tasbíhy a Ruka Fátimy z naší katedrové sbírky.
Modlitební koberec přitom není magický předmět. Pomáhá vymezit místo modlitby. Také tasbíh, řetízek modlitebních korálků, může usnadnit počítání opakovaných formulí. Člověk tedy nekomunikuje pouze ústy.
Jenže tím jsme vyřešili jen jednu polovinu problému. Člověk mluví k Bohu. Jak ale Bůh hovoří k člověku? Tady se dostáváme k věštění, snům a znamením. A nemusíme kvůli tomu cestovat až do starověkých Delf. Některé podobné otázky známe i z vlastní lidové kultury.
Vánoce byly například obdobím, kdy se budoucnost zkoušela nahlédnout různými způsoby. Krájelo se jablko, házel střevíc, lilo olovo. Podle výsledku se usuzovalo, co člověka čeká v příštím roce.
Na tom je zajímavá jedna věc. Jablko samo o sobě samozřejmě nic nesděluje. Hvězdička ani kříž, který se objeví po rozkrojení, nejsou žádnou zprávou ukrytou uvnitř ovoce. Poselstvím se stávají až ve chvíli, kdy jim člověk přisoudí význam. A přesně tady se do náboženské komunikace dostává interpretace. Něco se stane, někdo si toho všimne a potom si položí otázku: Co to znamená?
Podobně mohou fungovat sny. Většinu z nich hned ráno zapomeneme a nijak nás to netrápí. Někdy ale člověk vstane s pocitem, že tenhle sen byl jiný. Že mu něco sděloval. Jenže jak to poznat? A jsme zase u interpretace.
V různých náboženských tradicích proto existují lidé, kteří mají být schopni podobné zprávy správně přečíst. Proroci, věštci, kněží, náboženští učenci nebo guruové. Nejde jen o to, že něco vědí. Mají také autoritu říct ostatním, co určitá událost znamená. A tím se komunikace mezi člověkem a neviditelným světem stává také spojením mezi lidmi.
Socha bohyně Durgy z naší katedrové sbírky.
Ještě zajímavější je, když se neviditelný svět podle náboženského přesvědčení neozve slovy vůbec. V některých hinduistických tradicích najdeme pojem daršan, setkání s božstvem prostřednictvím pohledu. Člověk se dívá na božstvo, ale zároveň je důležité, že božstvo podle tohoto pojetí vidí člověka. Komunikace tedy nemusí být rozhovorem. Někdy stačí pohled.
A potom jsou tu případy, kdy člověk věří, že Bůh nepromluvil ani gestem, ani snem, ale něco udělal. Třeba něco speciálního, co je nejen v tu chvíli chápáno jako zázrak. Židovský svátek chanuka připomíná znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu po makabejském povstání. Rabínská tradice k tomuto příběhu připojuje vyprávění o oleji, který měl vystačit pouze na jeden den, ale vydržel hořet osm dní.
Zajímavé je sledovat, co se s takovou událostí postupně děje. Dostane výklad, z výkladu vznikne příběh a příběh se stane součástí paměti. Paměť se pak pravidelně vrací v podobě svátku a s ním spojeného rituálu.
Chanukový svícen z naší katedrové sbírky.
Zázrak tak není jen něco, co se údajně kdysi stalo. Stává se zprávou, která se předává dál novým generacím. I chanukový svícen proto může být mnohem víc než jen předmět. Pro člověka, který zná příslušnou tradici, v sobě nese příběh a paměť.
Znamení tedy není samozřejmé. Stejná událost může být pro jednoho náhodou, pro druhého varováním a pro třetího dobrou zprávou.
Tím se dostáváme ještě k jedné otázce. Musí mít komunikace vůbec dvě strany? V buddhistických tradicích například náboženská praxe nestojí na vztahu člověka k osobnímu Bohu. Meditace, recitace nebo používání různých předmětů mohou směřovat především k proměně člověka samotného.
Hřbitov v Salzburgu.
A co mrtví? Člověk může mluvit k někomu, o kom ví, že mu už neodpoví. Může se modlit za zemřelé, navštěvovat hrob, vzpomínat na své blízké nebo udržovat vztah k předkům. Je to ještě komunikace? Možná ano.
Když někomu něco říkáme, i když víme, že nám nemůže odpovědět, stále tím něco konáme. Vyjadřujeme vztah, úctu, vzpomínku nebo blízkost. Komunikace nemusí být pouze výměnou informací. Může být také způsobem, jak udržujeme vztah.
A tím jsme se dostali zase na začátek. Když člověk komunikuje s neviditelným světem, může použít slovo, modlitbu, text, gesto, obraz, pohled, předmět, prostor, rituál, sen nebo znamení. A někdy možná také jen ticho.
Nejde přitom jen o to, co člověk říká Bohu. Stejně důležité je, jak poznává, že k němu Bůh promluvil. Právě mezi tím, co člověk říká, a tím, co považuje za odpověď, se odehrává mnohé z náboženského života.
Co jsem chtěl svým posluchačům během Noci vědy 2026 předat? Religionistika nerozhoduje, zda bohové skutečně mluví. Může ale zkoumat, co se děje, když lidé uvěří, že bohové promluvili.
