Článek
Po dlouhé době jsem vyrazil na farní bál do malebné vesnice mezi Lišovem a Třeboní. Dříve než se vrhnete do aplikace Mapy.cz, rovnou vám prozradím, že to byly Štěpánovice. Ples byl z mého pohledu prostě skvělý. Užil jsem si povídání se zajímavými lidmi, poslech super kapely, podomácku připravené občerstvení a v neposlední řadě hrdinské výkony na parketu. Na jeden důležitý bod v programu bych málem zapomněl. Tím byla tombola.
Koupili jsme si lístky a čekali na losování výherní barvy. Tento systém jsem do té doby neznal. Na stole před námi ležel program plesu a v něm jsme si našli seznam stovek očíslovaných cen. Prodávaly se lístky s celkem čtyřmi barvami a nakonec se určila ta výherní. Taktika koupit si od všech barev několik zástupců byla sice přímočará, ale přinesla uspokojivé výsledky. Především výtěžek tomboly byl na dobrou věc, takže to splnilo přesně svůj účel.
Jak už to tak bývá, podstatná část hostů v jednu chvíli řeší stejnou výzvu. Pivo se čepuje napravo, víno se prodává nalevo. Prostě kratší fronty se vytváří v průběhu celého večera. On to není zase až takový problém. Obvykle je to příležitost prohodit pár slov s návštěvníky, kteří jinak sedí u vzdálenějšího stolu. Když jsem viděl řadu nedočkavých majitelů tomboly před výdejním okénkem, vzpomněl jsem si na svoji neslavnější výhru. Hned jsem ten příběh začal vyprávět pro ukrácení chvíle a pobavení naší skupinky. Pokud jsem zaujal i vás, pohodlně se usaďte, začínáme.
Už je to pěkná řádka let, co jsem byl jednou v únoru pozván v Budějcích na maturitní ples. Pocházím z Moravy a tam fungují školní bály trochu jinak. Bylo to tedy pro mě něco nového. Ples byl pořádán ve velkém sále kulturního domu v centru města. Všude byla spousta studentů jednoho gymnázia, jejich vrstevníků z dalších škol, hrdých rodičů a v neposlední řadě pedagogický sbor. Proběhlo slavnostní předtančení, dojemné stužkování, proslovy vedení atd. Program těchto akcí je ustálený, i když v posledních letech se dosti profesionalizovala jejich příprava.
Součástí večera byla také tombola. Pořádání podobné zábavy je finančně náročné a navíc to prostě k tomu patří. Koupil jsem si pár lístků s obvyklým komentářem, že stejně nikdy nic nevyhraju. Část cen byla přímo vydávána, ale několik speciálních položek bylo později losováno. Vrcholem celého programu bylo prase divoké, vyvržené v kůži a s hlavou a běhy. Jak je to možné, byl to přece gymnaziální ples? Jeden ze studentů byl stužkován v myslivecké uniformě a hrdě zastupoval rodinnou tradici. Takže všechno bylo hned jasné. Atmosféra houstla, rostlo očekávání. Byl oznámen výherní los. Stál jsem v hloučku svých kamarádů a rozhlížel se, kdo si pro to prase přijde. Leželo hned pod pódiem na papírové podložce a na chvojí. Pořád se nic nedělo a pak mě napadlo se podívat na číslo mého lístku.
Pamatuji si jen růžovou barvu toho losu a moje slova „to jsem já“. Nedocházelo mi hned, co se vlastně stalo. Okolo mě se začal ozývat smích, potlesk a já jsem vyrazil vstříc dobrodružství. Tedy v tu chvíli jsem si myslel, že je to výborná zábava. Konferenciér byl nadšený, že se našel výherce, pořadatelé mi potřásli rukou a ten zmiňovaný mladík v zelené uniformě mi předal výhru i se všemi potřebnými dokumenty. Pozval jsem ho okamžitě na panáka. Na moji otázku, co s tím mám dělat, jsem dostal hned několik tipů na skvělou úpravu kančího masa. Zopakoval jsem dotaz, co mám s tím prasetem teď dělat, když jsem asistent na vysoké škole, bydlím v panelovém domě na velkém sídlišti a hlavně neumím vařit.
Kamarádi se u mě zastavovali a blahopřáli mi k výhře. Mě ale pomalu začínalo docházet, že tu výzvu prostě musím přijmout a nějak ji vyřešit. Kdo uprostřed noci ocení a využije divoké prase? Můj plán vypadal na první pohled geniálně. Jsem přece v centru krajského města, kde je hned několik velkých hotelů. Takže jsem poprosil moji společnost o pohlídání „Františka“ (ano, dal jsem praseti jméno) a vyrazil na hlavní náměstí do jednoho slavného hotelu. Rád bych tímto paní recepční poděkoval, že na mě hned nezavolala policii. Vyslechla si můj příběh a naprosto profesionálně konstatovala, že teď je prostě kuchyně zavřená a ať přijdu ráno. Dostal jsem vizitku a spokojeně se vrátil na ples.
Myslíte si, že tím to všechno skončilo? Kdepak, i mě brzy došlo, že musím vyřešit základní problém: kam teď s ním. Rozhodl jsem se jednat a to nejlépe po malých krocích. První fáze: vyneseme prase před kulturní dům. Světe div se, to ještě šlo v pořádku. Našla se spousta ochotných rukou, které za všeobecného veselí pomohla vynést „Františka“ na chvojí a papírové podložce na trolejbusovou zastávku. Pak se ale naprostá většina z nich vrátila zpět na ples. Zůstal jsem tam stát já, poslední kamarád a … divoké prase.
Přijel trolejbus a moje další „geniální“ myšlenka byla, že tedy budeme pokračovat městskou veřejnou dopravou. Nebyl to ten moderní nízkopodlažní vůz, muselo se po schodech nahoru na plošinu u kloubu. Papírová podložka na podobnou cestu připravená nebyla, ale naštěstí tam bylo to chvojí. Asi si dovedete představit bouřlivou reakci spolucestujících. Tímto bych chtěl upřímně poděkovat neznámému řidiči, který nás ihned nevyhodil a zvládl řídit trolejbus i přesto, že se smál na celé kolo.
Dorazili jsme na zastávku městské hromadné dopravy u vlakového nádraží. Museli jsme na ní přestupovat na jinou linku trolejbusu, která směřovala přímo na moje sídliště. Musím se přiznat, že v tuto chvíli nastoupila krize. Prase bylo pěkně těžké, podložka se rozpadla a představa cestování přes celé město na druhý břeh Vltavy byla ponurá. Naštěstí mě ten kamarád neopustil ani v tuto chvíli. Jediné rozumné řešení bylo zavolat si taxík. Pokud se někdo z vás diví, že mě to napadlo až teď, tak nikdy neřešil podobný absurdní úkol. Vytočil jsem číslo jedné z budějckých taxislužeb a doufal v dobrý konec.
Hlas operátorky ve sluchátku zněl přesně tak, jak byste to uprostřed mrazivé noci čekali. Pečlivě a s veškerou vstřícností jsem jí vysvětlil výzvu, které jsme nuceni čelit. Paní nás vyslechla, suše konstatovala, že nám někoho pošle. Pak nastal jeden z nejvtipnějších momentů tohoto večera. Než jsem ukončil hovor, zaslechl jsem začátek jejího hlášení do firemní vysílačky: „Milane, tomu nebudeš věřit …“. Za chvíli taxikář přijel, připravil kufr pro naše prase, usadil nás s kamarádem do vozu a zeptal se na adresu. Vyrazili jsme přes celé město a já jsem začal poprvé vyprávět tento příběh.
Dorazili jsme před náš panelák. Požádal jsem řidiče taxíku, aby na nás počkat, protože se samozřejmě vracíme na ten ples. Už jsem odmítal řešit cestu zpět do centra dalším trolejbusem. Naštěstí byl v našem domě funkční výtah. S kamarádem jsme prase pronesli spícím bytem a uložili ho na balkóně v šestém patře. V tu chvíli mi spadl nejen kámen ze srdce, ale hlavně ta tíha z rukou. Zbytek večera probíhal poklidně, alespoň tedy ve srovnání s jeho první polovinou. Ráno po probuzení se se mnou nebavila ani klika u dveří.
Chvíli mi trvalo, než jsem si ze střípků vzpomínek poskládal průběh noci. Především prase ležící přes celý balkón bylo hmatatelným důkazem toho, že se mi to všechno nezdálo. Část mých spolubydlících se smála, ostatním to na první poslech tak vtipné nepřipadalo. Neustále se vracela otázka ze slavného fejetonu Jana Nerudy: kam s ním? Jen to tedy nebyl starý slamník. Myšlenka návratu prasete do centra jihočeské metropole a jeho předání v hotelové kuchyni mi už nepřipadala tak skvělá. Zvedl jsem tedy telefon a zavolal svým přátelům na Vysočinu.
Byla to další příležitost, kdy jsem mohl popsat celý příběh. Na konci jsem vyslovil pokorný dotaz, zda by mi nepomohli vyřešit celý ten problém k všeobecné spokojenosti. Slovo dalo slovo a nakonec si přijeli pro „Františka“. Jen jsem se během svého vyprávění nepřesně vyjádřil o jeho velikosti. Byli technicky i psychicky připraveni na sele a on to byl lončák. Do dneška vidím nejen jejich překvapení, ale hlavně slyším ten bouřlivý smích. Tak jsem se s prasetem rozloučil a těšil se na brzké pozvání na společnou večeři.
Jednoho dne jsme vyrazili k přátelům na faru v Mladých Bříštích a zasedli k slavnostní tabuli. Hrabalovské dilema „s šípkovou, nebo se zelím“ bylo vyřešeno šalamounsky. Prostě měli jsme možnost ochutnat obojí. Opět byla příležitost vyprávět celý příběh a už jsem v tom byl docela dobrý. Později se mě chlapi v hospodě na nedalekém Vystrkově ptali, čím jsem ho vlastně střelil. Odpověď byla jednoduchá, že to bylo růžovým losem do tomboly. Jejich reakci si jistě dovedete jednoduše představit.
Můj příběh tady skončil. Jsme zpátky ve Štěpánovicích na farním plese, fronta u výdeje cen se už výrazně zkrátila. Tak si půjdeme vyzvednout naše odměny. Mimochodem jsem se zeptal kamarádky, co vlastně vyhrála? Dvakrát poukázku na káru prvotřídního hnoje. Já dva hrnečky na kávu. To prostě nevymyslíš.
