Výzkum muslimské pohřební kultury v Rakousku

Když mluvíme o migraci, většinou si představíme práci, bydlení, vzdělávání dětí nebo hledání identity. Jen málokdy ale přemýšlíme o tom, co se děje, když život migrantů skončí. Kde najdou místo svého posledního odpočinku lidé, kteří strávili většinu života v nové zemi, ale jejich rodinné kořeny sahají daleko za Alpy? Právě tuto otázku jsem se rozhodl zkoumat v rámci terénního výzkumu muslimské funerální kultury v Rakousku.

Hřbitovy nejsou jen tichými místy vzpomínek. Jsou také obrazem společnosti, neboť nám ukazují, jak jednotlivé skupiny žijí (a umírají) vedle sebe. Přítomnost muslimů v Rakousku se promítla i do pohřební praxe. Na komunálních hřbitovech vznikají speciální oddělení pro vyznavače islámu, kde se v souladu s místním právem dodržují základní náboženské zásady. Tělo je omyto, zabaleno do prostého plátna a pohřbeno tak, aby tvář zesnulého směřovala k Mekce. Na první pohled se může zdát, že jde jen o formální záležitost. Ale ve skutečnosti tyto hřbitovy vyprávějí příběh o identitě, integraci a hledání domova.

K pochopení významu muslimských pohřbů v Rakousku je podle mě užitečný koncept „místa paměti“ francouzského historika Pierra Nory (1931-2025). Ten říká, že určitá místa – památníky, kostely, hřbitovy – nejsou jen kameny nebo stavby, ale i nositelé paměti a identity. V případě muslimských pohřebišť se tato myšlenka projevuje ve třech základních rovinách.

Nejprve je to úroveň materiální: tedy samotné náhrobky a jejich uspořádání. Muslimské sekce bývají na okrajích hřbitovů, ale nejde o izolaci. Spíš o praktické řešení, které umožňuje dodržet náboženské zásady. Zatímco materiální stránka vyjadřuje respekt k náboženským pravidlům, symbolická rovina ukazuje identitu a původ. Sleduje se výzdoba a nápisy na hrobech. Na náhrobcích se objevují hvězdy a půlměsíce, arabské písmo, koránské verše nebo symboly zemí původu – třeba bosenská lilie či turecká vlajka. Každý hrob tak vypráví příběh o spojení víry, rodiny a kulturních kořenů. Nakonec je to i úroveň funkční, kam patří rituály a každodenní praxe. Pohřby, společné modlitby, návštěvy hrobů o svátcích – to vše pomáhá udržovat soudržnost komunity a mezigenerační vazby. Celkově lze konstatovat, že hřbitov se tak stává živým místem setkávání, kde se minulost propojuje s přítomností.

Zajímavé jsou rozdíly mezi generacemi. První pokolení migrantů, kteří přišli do Rakouska jako pracovní síla v 60. a 70. letech, často chtěla být po smrti převezena do rodné země. Bylo to součástí tzv. „mýtu návratu“ – naděje, že se jednou domů vrátí. Druhá a třetí generace už však vnímá Rakousko jako svůj domov. Pro mnohé z nich je přirozené být pohřbeni tam, kde žili, pracovali a založili rodiny. Islám pro ně často představuje spíš kulturní rámec než každodenní náboženskou povinnost. Tyto proměny ukazují, že smrt může být ukazatelem integrace. Jinými slovy když se někdo rozhodne zůstat i „po smrti“, znamená to, že jeho vztah k nové zemi se zásadně proměnil.

Výzkum ukázal, že vznik muslimských oddělení na hřbitovech je většinou výsledkem spolupráce mezi obcemi, náboženskými organizacemi a samotnými rodinami. Rozhoduje se o detailech, jako je délka pronájmu hrobového místa, tvar pomníku či nápisy. Obce většinou přistupují k požadavkům muslimských komunit vstřícně. Nejde o „vyjednávání výjimek“, ale o hledání praktických řešení v rámci platných zákonů. Díky tomu je rakouský přístup často označován za integrační model. Ukazuje ostatním evropským zemím, že náboženská rozmanitost může fungovat i bez větších konfliktů.

Když jsem navštěvoval jednotlivé lokality – Vídeň, Salzburg, Linz, Innsbruck, Klagenfurt či St. Pölten – bylo zřejmé, že každý hřbitov má trochu jinou tvář. Ale všude se opakoval jeden motiv: snaha o soužití. V místech, kde dříve stávaly jen křesťanské kříže, se dnes nachází také náhrobky s arabskými nápisy. A přesto působí přirozeně, nenásilně, jako součást společného prostoru. Hřbitovy nám tak připomínají, že integrace není jen otázkou politiky nebo ekonomiky, ale i každodenních gest. Například toho, jak tolerantně dokážeme dát prostor odlišným tradicím v našem veřejném životě.

Pohled na rakouskou zkušenost může být podle mého názoru inspirativní i pro Česko. Stejně jako naši jižní sousedé, i my se učíme žít v rozmanitější společnosti. A možná právě v tak „tichých“ tématech, jako je smrt a pohřeb, se ukazuje, jak hluboké je skutečné porozumění mezi lidmi různých kultur. Oddělení pro muslimy na komunálních hřbitovech nejsou jen místem zármutku. Jsou také prostorem respektu, identity a soužití. A právě proto mohou být i příběhem o naději, že kulturní rozdíly nemusejí jen rozdělovat, ale mohou také obohacovat.

Zdroj: text vznikl na základě výzkumu funerální kultury muslimských komunit v Rakousku, realizovaného v roce 2023.

Když se chcete dozvědět více: