Článek
Od konce května do poloviny července jsem na cestách. V rámci terénního výzkumu navštěvuji oddělení určené pro muslimy na městských hřbitovech v Rakousku. Minule jsem psal o zajímavé situaci ve Vídni. Pro tento text jsem si zvolil další zastávku, kterou byl Linec. Přidáte se ke mě na cestě za poznáním? Stačí vystoupit na konečné trolejbusu č. 43.
Jezuitský kostel v Linci najdete hned u Hlavního náměstí.
Jsou města, která jsem si zamiloval okamžitě. Vlastně ani nevím proč. Sem lze zařadit Berlín, Krakov, Salzburk nebo Bratislavu. Pak jsou místa, ke kterým jsem hledal cestu zdlouhavě. Mezi takové patří Linec. Na první pohled to může být překvapivé, vždyť to máme z Českých Budějovic blízko. Prostě je to tak. Místní adventní trhy nebyly pro mě to pravé ořechové, nemám tady přátele atd. Každý to máme jinak.
Přesto všechno jsem nemohl Linec minout na své výzkumné cestě. Ve městě je hned několik zajímavých mešit, ale těm budu věnovat pozornost někdy příště. O svém seznamu „příště určitě!“ jsem už přece psal. Mojí hlavní destinací byl Stadtfriedhof Linz/St. Martin. Nasedl jsem v centru na první zastávku trolejbusu č. 43, abych za cca 20 minut vystoupil na konečné. Připadá mi to stylové.
Hlavní brána je vážně decentní.
Trochu mě překvapilo, že se Hřbitov sv. Martina nachází mimo Linec a to v okresním městě Traun. Ještě kdyby se ta lokalita jmenovala Traum (sen). Ale nikdo není dokonalý.
Hřbitov z roku 1945 je označován jako „přírodní“ a svým celkovým pojetím se blíží k těm „lesním“. Stačí krátká procházka úzkými cestičkami mezi jednotlivými odděleními. Uvědomíte si rozdílné řešení oproti typickým „parkovým“ hřbitovům z druhé poloviny 19. století.
Jednoduchá administrativní budova z šedesátých let je propojena s technickým zázemím. Na ně navazuje nová smuteční síň a velkoryse pojatá hala s několika paralelními prostory pro poslední rozloučení.
Ve věži u administrativní budovy se nachází zvon, který vyprovází zemřelého na jeho poslední cestě.
To však není všechno. Trochu bokem lze nalézt dvůr pro interkonfesionální rozloučení a místo pro rituální omytí zemřelého (video najdete v odkazu). Obrázek Ka'aby pak nikoho nepřekvapí.
Navigační systém je propracovaný.
Hřbitov protíná několik cest, ale žádná z nich není ta centrální, jak bylo zvykem u parkové úpravy. Mimochodem zde nenajdete velké kamenné kříže, které jsou jinde v Rakousku častou dominantou na křižovatkách základních hřbitovních cest. Křesťanská symbolika je však součástí jednotlivých náhrobků.
Mapa hřbitova sv. Martina.
Já jsem pro výzkum zvolil oblast, která se nachází na mapce zcela vpravo. Oficiálně je hřbitov otevřen od sedmi do sedmi. Začátek a konec cesty protínající tuto část však nemá brány, proto jsou ty otvírací hodiny tak trochu orientační. Místní si tudy krátí cestu pěšky, s pejskem nebo na kole.
Pomník věnovaný zemřelým migrantům.
I když je to vlastně periferie, přesto je to velice zajímavé místo. Hned u parkoviště se nachází pomník osob, které zemřely na cestě za lepším životem v Evropě.
Dále se nachází několik oddělení s řešeními, které jsou z pohledu středoevropského standardu tak trochu alternativní. Jedná se o různě sestavené urnové stély v kombinaci s přírodními prvky. „Kámen věčnosti“ je pak opravdu unikátní záležitost. Pro religionistu velice zajímavé místo.
Kámen věčnosti je jak z jiného světa.
Cesta mě přivedla až na pole č. 43, které je určeno pro alevity. Zatím je tam jen několik náhrobků, ale svým celkovým pojetím jsou očividně finančně dosti náročné. Alespoň si to myslí paní, která v sousední části pod stromy pečovala o hrob své rodiny.
Oddělení č. 43 s alevitskými hroby.
Nakonec jsem došel k cíli své cesty, tedy našel jsem oddělení č. 44 určené pro muslimy. Prostor je rozdělen do několika částí a je docela rozlehlý. V neděli se mi podařilo vyfotografovat přibližně polovinu pomníků. Pozůstalí se přicházeli pomodlit za své zemřelé, proto jsem musel dělat přestávky v práci.
Součástí oddělení č. 44 je i místo pro modlitbu za zemřelé.
Jen jeden rakouský konvertita se přišel rovnou zeptat, kdo jsem a co tam vlastně dělám. Na začátku našeho rozhovoru jsem si pomyslel, že to dotazování na moje náboženství a úmysly bylo zbytečně podezřívavé. Pán mi ale vysvětloval, že všichni nepřichází v úctě a že je třeba být obezřetný. Nakonec jsem mu dal zapravdu když jsem viděl různorodé návštěvníky toho nedělního odpoledne. Pozorovat a být pozorován, to je realita během terénního výzkumu.
Náhrobky stále ještě v záplavě lučního kvítí.
Jedna věc mi opravdu ztěžovala práci a to byla dosti vysoká tráva mezi hroby. Některé části byly doslova pokryty lučním kvítí, což je jistě krása. Ale špatně se v tom pohybuje a zaznamenává podobu náhrobků. V pondělí ráno jsem proto vyrazil trochu dřív, abych dokončil fotografování. Počasí bylo perfektní, ale už z dálky jsem slyšel charakterický zvuk strunových sekaček. Říkal jsem si, že hřbitov je docela velký, tak snad by nemuseli zrovna… Chvíle napětí.
Jistě vás nepřekvapí, že právě to konkrétní pondělní dopoledne měly technické služby v rozpisu sekání trávy na muslimském oddělení č. 44. Všechno je k něčemu dobré, všechno má svůj smysl. Alespoň jsem měl čas na procházku po zbylých částech hřbitova. Pak stačila hodina a půl na poslední fotografie a bylo hotovo.
Část 44 D po úpravě zeleně technickými službami.
Je to vlastně první krok. Následovat bude analýza pořízené fotodokumentace a zápisků z terénního výzkumu. To všechno je potřeba propojit s dalšími zdroji informací. A výsledek? Anglická studie v databázovém časopise publikovaná v zahraničí. Jak říká jedno české přísloví: kdo se dá na vojnu, musí bojovat.
