Článek
Vídeňský Ústřední hřbitov je se svými 2,5 kilometru čtverečního druhým největším v Evropě. Nachází se zde okolo 330 000 hrobů a je zde pochováno okolo 3 000 000 osob. Autory konvenčního projektu byla dvojice frankfurtských zahradních architektů Karl Jonas Mylius a Alfred Friedrich Bluntschli. Hřbitov byl sice plánován jako místo posledního odpočinku pro všechna vyznání, s muslimy se na počátku ale hned nepočítalo. Po dlouhých politických debatách byl prostor posvěcen 30. října 1874 bez přítomnosti věřících podle katolického obřadu.
Hřbitovní kostel sv. Karla Boromejského je pohledovou dominantou.
S ohledem na vysoký počet každodenních rozloučení se zesnulými byly v roce 1905 postaveny dvě smuteční síně. Centrální sakrální stavba podle návrhu Maxe Hegeleho byla zbudována až v letech 1908–1911. Do roku 1921 došlo k celkem sedmi rozšíření hřbitovního areálu. Aby se zkrátila doba potřebná pro pohřeb, bylo v roce 1923 zapotřebí třetí smuteční síně.
Monumentální hlavní vstup (brána č. 2) na vídeňský Ústřední hřbitov.
V rámci hřbitova parkového typu projektovaného na konci 19. století pro rozvíjející se evropské velkoměsto platí dichotomie centrum/důležité – periferie/nedůležité. V centru plochy se nachází hlavní vchod, na který navazuje alej lemovaná hroby významných osobností. Cesta vrcholí na volném prostranství před sakrální budovou. Tímto způsobem se do celkového rozvržení hřbitova, umístění jednotlivých polí i uspořádání samotných oddělení odráží společenská hierarchie.
Na plánku jsou muslimská oddělení vlevo dole a označena hnědou barvou.
Oddělení č. 25, 27 a 36 určená pro muslimy na Ústředním hřbitově ve Vídni se nachází zcela na jeho okraji. Postupně se prostorově odpoutávají od zdi sousedního Evangelického hřbitova a expandují směrem do centra zkoumané lokality. Případné dopady tohoto vnitřního rozvržení jsou narušeny dostupností místní hromadné dopravy. Tramvajová zastávka se totiž nachází nedaleko vedlejší brány číslo tři, kterou je možné bezprostředně zmiňovaná pole navštívit.
Sunnitská část oddělení č. 36.
Rozsáhlé pole č. 36 má tvar obdélníku, který je rozdělen cestou na dvě shodné poloviny. Zde jsou postupně vytyčována nová hrobová místa. Proto se jedná o prostor vypovídající mnohé o současné situaci a budoucím vývoji. Celé pole je od svého oficiálního otevření v roce 1881 lemováno na svých okrajích křesťanskými hroby. Pravá polovina oddělení je rozdělena na tři základní podíly. Největší z nich připadl Islámskému náboženskému společenství. V této části jsou od roku 2007 pochováváni hlavně sunnité patřící k různým kulturní interpretacím.
Hroby v ší´itské části hřbitovní pole č. 36.
Centrální díl je určen pro hrobová místa Islámského ší´itského náboženského společenství. Zde jsou náhrobky osob především z íránského kulturního prostředí. Podíl nacházející se nejdál směrem do centra hřbitova připadl od roku 2011 tzv. Islámskému alevitskému náboženskému společenství. Doplňkem tohoto oddělení je trvale umístěný stůl určený pro vystavení rakve během veřejné modlitby za mrtvé.
Kamenný stůl pro vystavení rakve při veřejné modlitbě za mrtvé
Pole č. 36 nevypovídá jen mnohé o fungování Ústředního hřbitova ve Vídni. Zároveň promlouvá o vztazích mezi proudy a kulturními intepretacemi islámu v současném a budoucím Rakousku. Stejně jako v dalších zemích Evropy je i zde podíl ší´itů marginální. Díky důsledkům ekonomické migrace v druhé polovině 20. století z venkovských oblastí centrálního a východního Turecka dostali do Rakouska vedle sunnitských muslimů také alevité. V posledních letech probíhá komplikovaný proces institucionalizace alevitských komunit.
Bohatě zdobené hroby alevitů jsou tématem pro religionistický výzkum.
Alevité jsou v islámském náboženském spektru dosti okrajovou skupinou. Jejich nauka a rituální praxe je vzdálená sunnitským představám, terminologicky má blíže k ší´itskému islámu. Vzájemné komplikované vztahy se přenesly z Turecka i do nového prostředí v Evropě. Jedna z polemických otázek v rámci alevitských společenství tedy je, zda patří ještě do islámu jako jeden z duchovních a kulturních proudů, nebo se už jedná o samostatný systém. Která skupina v rámci alevitů v Rakousku bude reprezentantem celého společenství? Zjednodušeně řečeno, výsledkem byl názorový rozkol a vznik samostatně fungujícího Staroalevitského náboženského společenství.
Celý proces se promítl i do prostředí pole č. 36 na vídeňském Ústředním hřbitově. Zatím jsem popisoval jen tu pravou polovinu tohoto oddělení. Na levé půlce se nachází pouze malá skupina hrobů, které patří členům právě zmiňovanému Staroalevitského náboženského společenství. Naprostá většina levé poloviny hřbitovního pole je prozatím volná. Budoucí vývoj ukáže, zda i v této části budou pochováváni také sunnité. Bylo by to logické řešení s ohledem na postupně se projevující nedostatek volného místa na jejich stávajícím podílu.
Jeden z hrobů v části Staroalevitského náboženského společenství.
Je to symbolické vyjádření stávající situace. Jeden hřbitov s nadkonfesijní správou, jedno pole rozdělené cestou na dvě části. Na něm jsou pochováváni vyznavači různých proudů uvnitř islámu, na jeho okraji a nakonec vlastně i za ním. Institucionalizace byla dokončena a v rakouském prostředí se nově nabízí celé spektrum možností. Věřící z různých komunit jsou spíše pochováni mezi svými, než společně a vedle sebe. Proto si myslím, že také výzkum funerální kultury nám řekne mnohé o pestrosti přítomnosti vyznavačů islámu ve Vídni.
Poznámky: text byl napsán díky Národnímu stipendijnímu programu Slovenské republiky. Autor upřímně děkuje za podporu.
