Jak jsme klouzali k Borotínu

Vánoční čas byl v naší učitelské rodině naprosto typický. Ke všem tradicím a návštěvám rodiny se připojily všelijaká onemocnění dýchacích cest. Nejen kolegyně a kolegové z různých pedagogických sborů moc dobře vědí, o čem mluvím. Ke konci kalendářního roku se spěchá se vším možným a navíc tělo si pomalu začíná uvědomovat, že může povolit v ostražitosti.

Všechno tedy proběhlo podle obvyklého scénáře. Polovina ledna už ale byla časem, kdy bylo možné vyrazit někam do lesa a prozkoumat třeba místa, kde jsme ještě nebyli. Naší výchozí zastávkou byly Sudoměřice u Tábora a přes krásnou zříceninu hradu Borotín jsme pokračovali až do nedalekých Chotovin. Trasa měří něco přes devět kilometrů, ale jak ještě uvidíte, byla to ta správná volba. Pokud máte čas a chuť, můžete vyrazit s námi. Za chvíli nám totiž pojede vlak z Českých Budějovic.

Byla sobota ráno a předpověď počasí slibovala polojasno a možná i nějaké přeháňky. To se během dne nakonec splnilo naprosto přesně. Dále televizní hlasatelé zdůrazňovali nebezpečí náledí skoro na celém území republiky. Se sebejistým výrazem zkušeného turisty jsem prohlásil „pche“ a významuplně jsem to potrhl mávnutím ruky. Upřímně řečeno, toho dne jsem pak mával rukama ještě několikrát, ale to už mělo trochu jiný důvod. Asi tušíte, kam tím mířím.

Osobní vlak z Českých Budějovic do Tábora jel včas a byl prakticky prázdný. Teplota ve vozech byla ideální, internet fungoval a krajina v okolí jihočeské metropole ubíhala za oknem. Počasí bylo velice sympatické a sněhová pokrývka zatím nikde. Co víc si můžete přát. Ve Veselí nad Lužnicí se objevovali první cestující, kteří zase brzy vystupovali na zastávkách na znamení. Když jedu do Prahy Jižním expresem, vůbec ty místní stanice nevnímám. Při cestě osobním vlakem získám úplně jinou perspektivu místa a času. Dělám si pak legraci, že ty zastávky tady nikdy nebyly a někdo je postavil jako „Potěmkinovy vesnice“ jen kvůli nám.

V Táboře nás čekal zrychlený přesun mezi nástupišti do druhého osobního vlaku. Ten nás už dovezl až do nedalekých Sudoměřic. Když se stavěl vlakový koridor, který výrazně zrychlil cestu mezi Prahou a Českými Budějovicemi, užil jsem si spoustu chvil ve výlukových autobusech. Upřímně řečeno, není to zrovna můj šálek čaje. Na druhou stranu jsem se dostal právě na místa, které jsem do té doby znal jen z oken projíždějícího vlaku. Podobné výlety jsou tedy příležitostí, kdy se mohu vracet na „místa činu“. Tedy na různé zpevněné plochy u nádraží, kde jsem přestupoval se spoustou dalších cestujících z autobusů zpátky na dráhu.

V Sudoměřicích vystoupila jen naše dvojice, což přesto výrazně snížilo počet osob ve voze. Nešli jsme rovnou na žlutou turistickou značku, ale vydali se na opačnou stranu silnicí směrem do obce. Jak jsem si později při psaní tohoto blogu našel, kopírovali jsme v tu chvíli trasu Naučné stezky Stříbrná osmička. Okolo pomníku místního rodáka slavného architekta Josefa Fanty jsme došli ke zvoničce a docela zajímavé budově obchodu. Tady už jsme přešli silnici a napojili se na zmiňovanou žlutou turistickou značku. Už z dálky jsme slyšeli, jak si místní psi ladí hlasy na přivítání cizinců. Pomalu se blížilo sobotní poledne, tedy bylo potřeba jejich páníčkům dokázat, že si oběd zcela jistě zaslouží.

Za rozsáhlou chatovou oblastí jsme vstoupili do lesa a zároveň i na území Středočeského kraje. Já jsem to udělal opravdu stylově, tedy ne příliš ladným pohybem jsem díky ledu pod sněhem skončil na zádech. Bagety a PET lahve s vodou v mém batohu nadšené zrovna nebyly, ale nespadl jsem díky nim přímo na záda. Nebudu tady dále popisovat všechny naše karamboly. Spokojím se s konstatováním, že v průběhu celého výletu jsme dosáhli remízy 2:2.

Chůze po okraji cesty byla docela náročná, ale odpočívající les byl krásný a počasí nám docela přálo. Přišli jsme na rozcestník Černý les, který nás nasměroval dále po červené značce. Na chvíli jsme se tam ale zastavili, protože se ve mně probudil nadšený religionista se zájmem o lidovou zbožnost. Stáli jsme totiž na místě U obrázku a opravdu tam byla velice zajímavá kaplička Panny Marie s dítětem Ježíš. Kombinace kamene, dřeva a kovu měla sice tradiční formy, ale celkové pojetí bylo díky uměleckému přístupu novátorské. Objekt byl mimochodem v perfektním stavu. Kousek od této menší sakrální stavby je lavička, takže je tam možné na chvíli relaxovat.

Pokračovali jsme dále krajinou, která měla za sebou intenzivní těžbu dřeva a šli i okolo Přírodní památky Suchdolský rybník. Chvíli jsme museli po červené značce pokračovat i po silnici, což jako turista moc nemusím. Na druhou stranu to bylo v ten den jedno z málo míst, kde jsme neklouzali. Tedy alespoň na chvíli, neboť od autobusové zastávky „Borotín, starý zámek“ už to byl zase boj s ledem. Nakonec jsme se pomalým krokem dostali až k rozlehlému baroknímu dvoru a samotné zřícenině. Prošli jsme si hrad a hned nám bylo jasné, že se sem musíme vrátit v létě. U Starozámeckého rybníka jsme si udělali pár fotografií a přečetli si tabuli na jedné ze zastávek Naučné stezky Jana Evangelisty Kypty. Samotný městys Borotín jsme si nechali na „někdy příště“.

Jako obvykle až v teple domova při psaní blogu a kontrole mapy jsem si uvědomil, že právě na tomto místě jsme se napojili na Via Czechia - Stezku středozemím. Na podobná náhodná setkání máme docela štěstí. Pokračovali jsme po ní zasněženou krajinou na okraji zledovatělých cest až do Chotovin. Hlavně údolí Košínského potoka na mě zapůsobilo a utvrdilo mě v rozhodnutí, že jsme si tu trasu neprošli naposledy. Rád bych to všechno viděl v jarním květu nebo ve stínu horného letního dne.

V Chotovinách jsme měli před odjezdem vlaku dost času na občerstvení, které jsme si na konci našeho výletu opravdu zasloužili. Měli jsme tip na restauraci v Hotelu Gold a upřímně řečeno, byl to kulinářský zážitek. V krbu plápolal oheň, jihočeská kulajda byla dokonalá … a tak dále. Určitě se do obce při nějaké další příležitosti vrátíme, jako správný religionista jsem zvědavý na místní sakrální stavby.

Jaké jsou Vaše oblíbené trasy na kratší výlety přírodou? Děkuji za Vaše tipy a komentáře pod mým blogem. Moc rád je využiji při dalších toulkách naší krajinou.