Článek
Jedna z klíčových informací pro naši učitelskou domácnost je, kdy mají České Budějovice v konkrétním roce jarní prázdniny. Podle toho si totiž dopředu objednáváme pobyt v Karlových Varech v našem oblíbeném hotelu. Protože moje maličkost učí na vysoké škole, vybere si na ten týden „řádnou a zaslouženou“ dovolenou.
Vyrazili jsme za odpočinkem, zdravím a snad i poznáním do lazeňského města již potřetí. Některá místa jsou našimi oblíbenými stálicemi, jinam bychom se rádi podívali poprvé. Berte prosím následující odstavce jako inspiraci pro budoucí návštěvu, nebo příležitost pro milou vzpomínku na vlastní zážitky.
Jako obvykle jsme vyrazili z Českých Budějovic do Karlových Varů vlakem. S ohledem na naše životní priority, mezi které auto pořád ještě nepatří, to bude i v příštích letech podobný motiv pro začátek mého blogu. Všechno jsme sbalili do jednoho velkého kufru, který používáme jen třikrát do roka. Tedy pokud letíme na některý z řeckých ostrovů za sluncem a jedeme vlakem na Valašsko za rodinou.
Letos jsme zvolili trasu přes Plzeň a jako „welcome drink“ jsme od Českých drah dostali výlukový autobus do nedaleké Zlivi. Jak už to tak bývá, jednalo se o model, který neměl vhodné místo pro jakékoliv kufry. Natož pro ten náš, který svými rozměry hezky zapadá do naší domácnosti. Rychlík ale už jel na čas a cesta nám pěkně ubíhala. V Plzni i Chebu jsme v klidu stihli přestoupit, takže vlastně to byla nakonec „značka ideál“.
Moje nadšení obvykle stoupá úměrně tomu, jak se blížíme k hotelu v Sadové ulici. Takže u budovy vlakového nádraží, která se mi docela líbí, jsem prostě rád, že už jsme dorazili. Dole pod kopcem na soutoku říčky Teplé a Ohře už ožívám. Když jdeme po nábřeží Jana Palacha, probouzí se ve mně lázeňský host. Od Poštovního mostu dál s prvním oplatkem v ruce jsem již plně pod vlivem města a není mi pomoci.
Výzdoba byla letos ryze zimní. Minulý rok jsme tu byli o měsíc později a to už vše pomalu hrálo jarními barvami.
Na recepci jsem se prořekl, že už jsme na našem třetím pobytu. Díky tomu se podařilo propojit informace v počítači a my jsme dostali věrnostní slevu. Občas je fajn, že jsem tak upovídaný. První den odpoledne věnujeme pokaždé jen zahřívací procházce v lázeňském centru města. Pokud máte pořád čas a chuť, pojďte s námi. Za chvíli budeme vyrážet.
Sadovou ulici sejdeme ke stejnojmenné kolonádě, kterou mám moc rád. Vždycky se zastavíme u Hadího pramene který ochutnám a tím obvykle naše pitná kůra končí. Všechny ostatní zdroje jsem si vyzkoušel během našeho prvního pobytu. Pak se přesuneme na Mlýnské nábřeží okolo rozsáhlé budovy Lázní III.
Doprovod nám bude dělat říčka Teplá. Byly už skoro čtyři hodiny odpoledne a začátek února. Nebe bylo jako vymetené, slunce osvětlovalo okolní stráně a do ulic se pomalu vkrádaly stíny. Ideální čas na procházku s těmi správnými zastávkami. Okolo Mlýnské kolonády jsme se courali k té Tržní. Trochu jsme doufali, že se do těchto míst z nějakého neznámého důvodu zase vrátí turistické informační centrum, ale nestalo se tak.
Ta Tržní kolonáda je jako z krajky.
Na Vřídelní lávce jsem se pokoušel o ten nejlepší snímek kostela sv. Máří Magdalény, jehož fasáda se koupala v slunečních paprscích. Pak jsme se na chvíli zastavili u slavného Vřídla a konečně si sedli k první kávě s dortem během našeho letošního pobytu. Pevně doufám, že další budou následovat.
Budova divadla dělá městu čest.
Upřímně řečeno, lidí bylo všude tak akorát. Posilnění jsme pomalu vyrazili směr Divadelní náměstí k místnímu svatostánku múzy Thálie. Mimochodem koupili jsme si lístky na jedno představení a jsem docela zvědavý nejen na interiér budovy. Bude to naše karlovarská divadelní premiéra.
Pokud budete v Karlových Varech, určitě se do Muzea zastavte. Nejen stálé expozice jsou skvělé.
To Karlovarské muzeum na Nové louce už jsme navštívili několikrát a moc rádi se tam vracíme. Kavárna v přízemní je pro mě ideální prostor, když si potřebuji na chvíli odpočinout od skupinek lázeňských hostů. Naši první procházku vždycky končíme u Grandgotelu Pupp a pomalu se vracíme zpátky.
Přes Tržiště okolo krásného sloupu Nejsvětější Trojice jdeme na Zamecký vrch k anglikánskému kostelu sv. Lukáše. Pokaždé když ho míjíme, probouzí se ve mně nelítostný boj. Na jednu stranu bych se moc rád podíval do jeho interiérů. Prostě religionistou jsem i na dovolené. Na druhou stranu nějak nemusím muzea voskových figurín. Tak zatím jsem obdivoval alespoň exteriér budovy a nedalekou kapli sv. Anny.
Kostel sv. Lukáše je v porovnání s okolní zástavbou solitér.
Pak už je to známá cesta ulicí Petra Velikého okolo zavřeného Generálního konzulátu Ruské federace a pomníku Karla Marxe. Zlaté báně pravoslavného chrámu sv. Petra a Pavla to všechno pozorují tak trochu s nadhledem. Říkám si, jestli se tam začne kázat v madarštině, když proběhly ty nedávné převody majetku na jejich sesterské společenství. To už jsme ale zase zpátky v Sadové ulici a čeká na nás vynikající večere. Přesně jako při našich předchozích pobytech.
Máte taky rádi lázně jako moje maličkost, nebo Vás na to zrovna neužije? Sem s Vašimi tipy na zážitky, moc rád se nechám inspirovat pro další cesty.
