Nasrovci ve Španělsku jako téma pro univerzitu třetího věku

Roku 1031 skončil samostatný Umajjovský chalífát na Pyrenejském poloostrově a jeho území se rozpadlo do mnoha vzájemně soupeřících státečků (taifas). První období jejich vlády ukončila invaze berberských Almorávidů po pádu Toleda roku 1085 do rukou křesťanů (reconquista). Almorávidé byli radikálním náboženským obrodným hnutím a od poloviny 11. století z marockého Marrákeše ovládali značnou část severní Afriky. Klíčem jejich ekonomické úspěšnosti byla kontrola obchodní cest vedoucích přes Saharu z jihu na sever a významných námořních přístavů. Během jejich panování byly na Pyrenejském poloostrově budovány především mešity a pevnosti. Díky splývání různých vlivů s místním prostředím (al-Andalus) se hovoří o maurském slohu.

Druhé období panování muslimských knížat a emírů bylo ukončeno vpádem berberských Almohadů po dobytí Lisabonu křesťany roku 1147. Opět se jednalo o reformní náboženské hnutí, jehož místním centrem moci se stala Sevilla. Giralda je v současnosti 104 metry vysoká zvonice katedrály Panny Marie v Seville. Původně se jednalo o minaret almohádské mešity dokončený v roce 1198. Z Pyrenejského poloostrova se postupně stahovali po klíčové porážce muslimského vojska sjednocenými křesťanskými silami u Las Navas de Tolosa v roce 1212.

Až za vlády dynastie Nasrovců (1232–1492) se jižní muslimské oblasti současného Španělska znovu sjednotily. V roce 1237 nasrovský sultán Muhammad I. dobyl Granadu a prohlásil ji hlavním městem svého státu. Díky politickým úspěchům se uklidnila vnitřní situace a za pomoci diplomacie se nastolily vnější vztahy se sílícími křesťanskými královstvími (Kastilie, Aragon). Architektura, užité umění i knižní produkce nám dokládají kulturní rozvoj probíhající v tomto politicky neklidném závěrečném období vlády muslimů. Roku 1492 znovudobytí (reconquista) Pyrenejského poloostrova křesťany končí pádem Granadského emirátu. Tehdy byl poslední nasrovský panovník Muhammad XII. vyhoštěn Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou.

Nejznámějším dokladem umělecké produkce za vrcholného období vlády Nasrovců je samotná stavba i výzdoba interiérů a exteriérů paláce Alhambra (Rudý hrad), který stojí na rozměrné náhorní plošině s výhledem na Granadu. Svými rozměry a celkovou koncepcí se nejednalo pouze o dobře opevněný palác, prakticky bylo vybudováno nové emírovo město.

Komplex staveb postupně vznikal za vlády Júsufa I. (1333–1353) a Muhammada V. (1353–1391). Vznikl soubor bohatě zdobených budov seskupených okolo stinných dvorů a obklopených osvěžujícími zahradami. Střední části palácového celku dominuje Myrtový dvůr s jezírkem navazující na Síň velvyslanců. Soukromé budovy panovníka (harém) se nacházejí okolo Lvího dvora, ze kterého se vchází do bohatě vyzdobeného Sálu dvou sester. Vrcholem výzdoby interiéru sálu je mukkarnasová kupole v podobě stalaktitů, které se zdánlivě vznášejí v prostoru. Nádvoří dostalo svůj název podle fontány vodních hodin tvořených alabastrovou mísou spočívající na dvanácti lvech z bílého mramoru.

Návštěvník panovníkova paláce byl neustále překvapován změnou osy stavby a své okolí poznával všemi smysly. Zvuk vody proudící v bazénech a vodotryscích, vůně květin, barvy a plastičnost různorodé výzdoby stěn interiéru, chuť ovoce v zahradách a především tolik vyhledávaný chladivý stín. Spodní část stěny je totiž tvořena pestrobarevným polem ze slavných keramických dlaždic a nad ním se nachází štukový obklad se složitými rostlinnými a abstraktními vzory či dekorativními nápisy. Velkolepý palác s hradem se tak stal vrcholným dokladem islámské architektury a umění v časech slábnoucí moci. Alhambra a její okolí byly zapsány v roce 1984 na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

V granadských dílnách se používala známá listrová malba, která svým kovovým leskem zdánlivě odhmotňovala nádoby. Ve 14. a 15. století byly zřizovány slavné keramické dílny v přístavním městě Malaga. V nich se vyráběly pestrobarevné dlaždice používané k výzdobě stěn nejen v Alhambře, ale také v dalších nasrovských palácích.

Jedním z nejslavnějších dokladů umělecké tvorby tohoto období jsou velké vázy tzv. alhambrovského typu s bohatě malovanou listrovou výzdobou. Jejich výroba byla technicky velice komplikovaná. Mají totiž charakteristický hruškovitý tvar amfory, křídlová ucha, štíhlé postupně se rozšiřující komínové hrdlo a hrotitou základnu. Nádoby se staly žádaným vývozním artiklem na dvory křesťanských panovníků tehdejší Evropy. Vázy byly tak populární, že se v 19. století staly předlohou pro evropské orientalizující napodobeniny.

Navštívili jste Granadu při své dovolené ve Španělsku? Jak se vám tam líbilo? Těším se na komentáře pod mým textem.

P.S. Text byl poprvé publikován jako kapitola ve skriptech Klapetek, M.: Dějiny islámského umění. České Budějovice: Jihočeská univerzita v ČB 2019.