Článek
Dostali jsme pozvánku od našich přátel na víkend v Brně a jeho okolí. Redakce učebnice matematiky a oponentura disertační práce z etnologie tak musely na chvilku počkat. Prošli jsme se po nově upraveném břehu řeky Svratky a osobně jsem byl mile překvapen. Měl jsem mylnou představu, že se jedná jen o krátký úsek okolo Nemocnice Milosrdných bratří. Když mi bylo řečeno, že se v pátečním podvečeru projdeme až k brněnské Riviéře, byl jsem tou informací do jisté míry zaskočen. Určitě se tam ještě vrátím, až budou dokončeny některé povrchové práce a bude fungovat kavárna.
Hlavním bodem našeho pobytu byl ale sobotní výlet do Ivančic a Dolních Kounic. Sice jsem v Brně roky studoval historii a vědu o náboženství, přesto jsem se na tu první lokalitu ještě nedostal. Tu druhou jsem viděl během exkurze studentů religionistiky, takže to byl tak napůl návrat na „místo činu“. Nechali jsme si poradit a využili celodenní jízdenku na vlaky a autobusy. Bylo to opravdu dobré řešení, které se nám nakonec vyplatilo cenově i s ohledem na to, že jsme nemuseli myslet na nákup lístků pro jednotlivé části cesty.
Ráno jsme nasedli na Hlavním nádraží v Brně do vlaku. Sice nejsme žádní „balíci“, ale i tak jsme stáli na nástupišti, které dříve používala pošta. Trasa do Moravských Bránic se mi moc líbila. Během mých studentských let jsem totiž pravidelně jezdil vlakem směr Vyškov. V poslední době zase znám díky cestování do Bratislavy spíše okolí trati na Břeclav. Takže ta členitost krajiny, lesy a tunel byly skvělým začátkem našeho putování. Přesedli jsme do dalšího vlaku a zamířili přes zastávky Ivančice-letovisko a město až na konečnou.
Obřadní síň Židovského hřbitova v Ivančicích.
Přidali jsme do kroku a centrum malebného města jsme si nechali na později. Naším prvním cílem totiž byl židovský hřbitov s obřadní síní na ulici Mřenková. Čekala nás tam paní dr. Jelínková, která byla naší skvělou průvodkyní po pestré historii židovského obyvatelstva v Ivančicích. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o životních osudech různých rodin, obdivovali jsme symboliku na náhrobních kamenech hned z několika období. A především musím smeknout klobouk před životním elánem paní doktorky, jejími znalostmi a spoustou práce, kterou věnuje záchraně památky na významnou část obyvatel města.
Náhrobky na Židovském hřbitově v Ivančicích.
Vrátili jsme se zpátky na ulici Josefa Vávry a udělali několik fotografií exteriéru bývalé synagogy. Další budova s pohnutou historií, která stále čeká na novou kapitolu v jejím příběhu. Na Komenského náměstí jsme učinili zásadní rozhodnutí. Už se totiž pomalu blížil čas oběda. Buď jsme se mohli projít po centru města, nebo vyrazit k poutní kapli sv. Jakuba. Nebudu vás dlouho napínat, nakonec jsme trochu překvapivě zvolili druhou variantu.
Jedna z kaplí křížové cesty kousek od sv. Jakuba.
Minuli jsme kapli Nejsvětější Trojice a po Hřbitovní ulici pokračovali dále k městské obřadní síni. Jak už někteří moji čtenáři zaznamenali, funerální kultura je moje oblíbené téma religionistického výzkumu. Pak už jsme míjeli jedno zastavení křížové cesty za druhým, což bylo velice praktické. Cesta pokračovala pěkně do kopce a díky těm kapličkám jsme hned věděli, co už máme za sebou a kolik nás toho ještě čeká. Nahoře jsme si u kaple sv. Jakuba z 19. století na chvíli odpočinuli, nahlédli jedním z větracích otvorů dovnitř a marně se snažili najít nějaký výhled do údolí.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ivančicích.
Po vydatném obědě nás čekala základní procházka po centru města. Zastavili jsme se v kostele Nanebevzetí Panny Marie a také v Informačním centru na Palackého náměstí. Pak ještě několik fotografií mariánského morového sloupu a kašny se sochou sv. Floriána, historikem náboženství jsem prostě i na dovolené. Viděli jsme pozůstatky městských hradeb kousek od ulice U Nové brány, a nakonec na Rybářské našli rodný dům Vladimíra Menšíka. Nikdy nezapomenu na dojemné oznámení jeho úmrtí v tehdejší Československé televizi v květnu 1988.
Interiér synagogy v Dolních Kounicích.
Na zastávce Ivančice-město jsme nastoupili zase do vlaku do nedalekých Moravských Bránic. Tam už na nás vedle nádraží čekal autobus do Dolních Kounic. Druhou polovinu našeho výletu jsme začali návštěvou synagogy, která stojí kousek od Masarykova náměstí. Po celý den bylo opravdu horko, takže jsme ocenili možnost podívat se dovnitř. Prohlédli jsme si nejdříve rozsáhlou modlitebnu a také vystoupali na ženskou galerii.
Kostel sv. Petra a Pavla v Dolních Kounicích.
Pak už jsme na náměstí minuli katolický kostel sv. Petra a Pavla i moc pěknou sochu sv. Jana Nepomuckého. Čekal nás totiž závěr našeho putování, kterým byla nejprve výborná kavárna a pak slavný klášter Rosa coeli. Takže pěkně popořadě. Předem jsme si na internetu našli, že na konci Růžové ulice bude zajímavá příležitost dát si dobrou kávu a dortík. Sice tam bylo hodně hostů, ale našli jsme si stůl přesně pro nás a obsluha byla rychlá. Doporučuji, vyzkoušeno za vás.
Klášter Rosa coeli v Dolních Kounicích.
Vstupenku do kláštera jsme si koupili už v synagoze, takže jsme se mohli hned připojit k docela velké skupině návštěvníků. Jen chci připomenout, že to byl opravdu dlouhý horký den a už jsme toho měli hodně za sebou. Proto jsme výklad poslouchali jen chvíli, na delší organizovanou prohlídku s ostatními zájemci už nebylo sil. Prošli jsme si chrám i křížovou chodbu, nahlédli do kaple i sakristie a vystoupali po schodech do prvního patra.
Napravo vidíte, nalevo vidíte. Všude samé zříceniny.
Pak už nás čekala cesta autobusem okolo starobylého kláštera v Rajhradu až do Modřic, kde jsme zase přestupovali na vlak do Brna. Užili jsme si tedy nejen spoustu zajímavých historických památek a krásné přírody, ale také pestrou nabídku Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje.
Už jste navštívili Ivančice nebo Dolní Kounice? Máte v okolí nějaké oblíbené místo? Děkuji za vaše komentáře pod mým blogem. Rád je využiji při další cestě na jižní Moravu.
