Článek
Lehce si přihnu, tak nějak nevím. Je to vlastně docela hnusný, ale zároveň z toho mám takový dobrý pocit. Raději se napiju znovu, pak ještě jednou, abych po dalších několika doušcích mával na barmana, ať tu nechá celou láhev. Jo, tady se na nějaký čas usadím.
Jinými slovy, začetl jsem se.
Skrz existenční krizi stárnoucího chlápka Houellebecq pojmenuje společenský problém, problém globalizace a úpadku domácího hospodářství. Když to přitáhnu za vlasy a lehce škubnu, tak v podstatě z videa o Japonce mající sex se smečkou psů se dostaneme k malé revoluci krachujících zemědělců. Ale Houellebecq jde dál, zajímají ho vztahy, láska. S chutí provokuje a nabízí i poměrně depresivní východiska, ve kterých jednotlivec ztrácí půdu pod nohama, utápí se ve vzpomínkách a pomocí antidepresiv zaživa přeplouvá na druhý břeh.
Nejsem žádný učený týpek, co by o knize mohl popsat stohy papíru a do detailu je rozebrat. Takže zanechám krátký komentář a jdu od válu, zase si něco číst. Ale tady se přece jenom ještě pozastavím nad úvodními slovy článku, dle nichž Houellebecq nerozumí dnešnímu světu.
Člověk opravdu není povinen světu rozumět. A s tím jsem knihu četl. Po dočtení jsem však nabyl dojmu, že Michel Houellebecq dnešnímu světu tak nějak rozumí. Rozumí mu tak nějak po svým.
